Po hlavě do života, kapitola 10.

Tancovala jsem a jen tak napůl vnímala dunící muziku a zmítající se postavy okolo. Točila se mi hlava, málem jsem ani netrefila k baru. Nebylo divu, po tolika vodkách. Přestala jsem je počítat někde u sedmi. A proč jsem se vlastně zřídila? Tak za prvé. Karel mě po té naší společné noci ani neodvezl domů. Prostě mi zavolal taxíka, posadil mě do něj, zaplatil chlápkovi za volantem a bylo to. Dva dny se vůbec neozval a dneska večer se věnoval všem, jen ne mně. Uznejte, z toho by měl depku každej. A já byla ještě navíc pěkně naštvaná, ani tanec nepomohl, ani Domčino ujišťování, že o nic nejde a že si to nemám tak brát.
Konečně jsem se doploužila k baru, objednala si další dvojitou a civěla do sklenice, jako kdybych tam snad mohla najít vysvětlení toho, proč se Karel najednou chová jako naprostej kretén. Prošedivělý barman na mě podezřívavě mžoural, zřejmě se snažil odhadnout, jestli se udržím na stoličce, nebo se budu poroučet k podlaze. Samo že jsem neměla nic takovýho v úmyslu, stejně jako jsem si zakázala brečet. Oči mě štípaly jako hrom, ale namlouvala jsem si, že za to může kouř z cigaret. Místnost jím byla doslova zamořená a nešlo vidět dál, jak na pět kroků.
„Teda tebe to nějak vzalo?“ pošeptal mi někdo náhle do ucha. Škubla jsem hlavou a uviděla Karla. Právě procházel okolo s nějakou holkou, v níž jsem po značně velké námaze poznala Lucii. Musela jsem konstatovat, že jí to zatraceně sluší. Tak to tu bude jistě i Vrabčí hnízdo v celé své dokonalosti.
V mém zorném poli se objevila pro změnu Dominika a lákala mě ke stolu.
„Přestaň přemejšlet ti říkám,“ hučela do mě jak do starýho pařezu.“Máš to za sebou a co má bejt. Já se z toho taky nesložila.“
„Ale o to nejde, stejně si z toho skoro nic nepamatuju, akorát mě štve, že se chová, jako kdybych tu vůbec nebyla. A klidně vrká do cizí holky.
Sestřenka zakoulela očima a potáhla z cigarety.
„Na Lucku žárlit nemusíš. Chodí s Kájovým bráchou už asi sto let.“
Pomalu jsem tu informaci zpracovávala.
„Vrabčí hnízdo a Kája jsou bráchové? No to je fór teda,“ vyprskla jsem.
Dominika nechápala.
„Jaký vrabčí hnízdo? Mluvíš z cesty, už tu vodku nechlastej.“ vytrhla mi z ruky sklenici a kopla obsah do sebe.
„No...přece Tomáš, nebo tak nějak se jmenuje.“
„Jo aha, nevěděla jsem že ho znáš. Hele ty normálně spíš. Najdu Karla a řeknu mu, aby tě odvedl domů.“
Než jsem se zmohla na protest, chytla mě Domča za křídlo, odvlekla do boxu k ostatním a vrhla se pátrat do davu.
Po deseti minutách jsem měla co dělat, abych neusnula. Dominika se sice vrátila, ale bez Karla, že ho nemůže najít. No skvělý. Budu muset jít sama, protože ona spí dneska u Aldy, prý u příležitosti jejich půlroční známosti.
Vyvrávorala jsem z boxu do uličky a narazila na nějaké tělo ve fialové košili.
„A hele, naše kalamity Jane, kam ten spěch?“ozvalo se ze shora. Zvedla jsem oči a uviděla Tomáše, zase se tak poťouchle šklebícího, ale tentokrát jsem se rozhodla to ignorovat..
„Ahoj,“ pozdravila jsem slušně, doufajíc, že z něj vyrazím nějaké info. „Neviděl jsi Karla?“
„Naposled asi před půlhodinou, řek bych, že už odešel.“
Ani buldok v hodně špatný náladě nemohl mít protáhlejší ksicht než já. To je teda vypečenej večer.
Přemlouvat kohokoli z party, aby šel se mnou a doprovodil mě bylo zbytečný, vzhledem k tomu, jak všichni vypadali a to jsem si myslela, že opilejší než já bejt nikdo nemůže. Sestřenka s Alešem už vzali taky kramle, zůstala jsem opuštěná jak šafářův dvoreček. Do zavíračky jsem tady tvrdnout nechtěla, co bych tu taky dělala, z chlastu se mi už dělalo pěkně blbě a domů jsem musela hezký kus pěšky, protože jsem zmeškala rozjezd. No tak nic, dám si kafe na cestu a pomažu. Kofeinová injekce mě trochu vzpružila a přestala jsem mít chutě někde se tu zašít a blaženě prospat. Na čerstvém vzduchu bylo božsky, akorát trochu zima. Ulice zela prázdnotou, jen sem tam profičel taxík. Jo taxík, kdybych tak na něj měla. Rozpačitě jsem přešlapovala na chodníku a ve své sexy garderobě se cítila čím dál hůř. Moje šaty byly naprosto nevhodné pro noční potulování uličkama, jenže to mě jaksi ve chvíli, kdy jsem si je oblékala netížilo. Nečekala jsem, že půjdu sama a pěšky.
Najednou mi cosi těžkého dopadlo na rameno a já zaječela jak Viktorka u splavu. Ale byla to jen ruka. Tomášova ruka. Ježíš, málem jsem si cvrkla do textilu.
„Co se tak lekáš?“ smál se mi. „Že by špatný svědomí?“
„Jsi horší, jak veš v kožichu,“zpražila jsem ho.
„A proč jako? Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi ok.“
„Ne. Jsem K.O.“
„To budou ty vodky,“ poznamenal a začal si prohlížet noční oblohu. Já ale ten jeho poťouchlej úsměv moc dobře viděla.
„A kdepak máš Lucii?“popíchla jsem ho na oplátku.
Pokrčil rameny.
„Těžko říct, možná doma, možná jinde.“
„To musíš bejt docela splachovací, že jo? Všimla jsem si, že je tak trochu hysterka.“
Upřel na mě tentokrát zcela vážné oči.
„Každej jsme nějakej, že jo? On můj bratr taky není žádná výhra v loterii.“
„A ty ano?“
Do očí mu zase skočil čert.
„Jasně. Tys o tom snad pochybovala?“
S tím chlapem se vůbec nedá mluvit vážně. Jen tu ztrácím čas. Když budu chtít fórky, přečtu si Trnky-brnky. Nejvyšší čas se rozhoupat k chůzi, než tu zapustím kořeny, nebo zmrznu.
Bez jedinýho dalšího slova jsem se otočila na podpatku a vykročila přes silnici k protějšímu chodníku. Pak už jsem musela dávat pozor, abych špatně neodbočila. Dominika mi vysvětlila, že budu míjet šikmou uličku s parčíkem a hned na té další se mám vydat nahoru až nakonec a zase odbočit. Jenže jsem si nemohla vzpomenout, jestli vlevo nebo vpravo. Sestřenka bydlela na Klusáčkové a hned naproti byl park. Ulice, po které jsem šla nahoru mi ale nic neříkala, krom toho, že byla pěkně dlouhá. Strašně se mi chtělo zout si lodičky, tyhle jsem měla poprvé a pekelně tlačily, což se dalo celkem snadno ignorovat ve stavu opilosti. Ten mě však zbaběle opustil už někde v půli cesty. Doklopýtala jsem na onen osudný roh, kdy jsem se musela rozhodnout, kam dál. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nikde kolem není ani živá duše, protože na mě musel být opravdu boží pohled, jak přešlapuju a točím hlavou z jedné strany na druhou, jako na tenisovým zápasu. Jenže taky jsem se potřebovala nutně zeptat na cestu a ono nebylo koho. Ententýky, dva špalíky, spustila jsem polohlasně, když moje nerozhodnost dosáhla vrcholu. Volba padla na pravou stranu. Ušla jsem několik desítek kroků a začala mít podezření, že tohle není správná cesta. Žádný park, ani povědomé domy na obzoru. Metla jsem zpátky a funěla zlostí. Konečně jsem uviděla povědomou zeleň. No sláva. Park jsem poznala, několikrát už jsme tudy s Domčou procházely. Zato domy vypadaly......něco bylo rozhodně špatně. Na ceduli stálo Šelepova. Uklidni se Adriano, přemejšlej a bude to dobrý, domlouvala jsem si. Ježíš no jo, kristepane, já jsem ale blbka. Jsem tu dobře, jenže na opačné straně parku. Krucinál, copak ty ulice musí vypadat všechny stejně? No nic, hlavně že jsem záhadu hlavolamu vyřešila dřív, než se Dominika vrátí od Aldy a najde mě, jak tu potupně bloudím. Po zralé úvaze jsem zvolila trasu po chodníku kolem parčíku. Skrz bych nešla za nic na světě. Byla tam hrozná tma. A to křoví tak divně šustilo. Moje nohy samy od sebe zrychlily do nevídaného tempa, v touze uniknout nejspíš imaginárnímu nepříteli. Právě jsem vybírala poslední zatáčku, když kousek ode mě vyskočila z křoví tmavá postava a zastoupila mi cestu.