Brax a Lina - 8. kapitola

„Krvavé stopy začínají mizet,“ konstatoval Kalat.
Šli tiše lesem už více než hodinu.
„Museli si rány něčím ovázat,“ přitakal Brax.
„Nechápu to. Našli jsme známky boje, ale žádné stopy po mrtvých. Žádné prohlubně po tělech, ani rýhy po odtahování mrtvol. Nedává to smysl,“ kroutil hlavou Kalat.
„Patrně nikdo nezemřel. Jejich oběť asi někoho z nich poranila a ujela, proto žádní mrtví.“
Jak postupovali dál lesem, dolehl k jejich uším hluk. Zanechali koně za sebou a plížili se dál směrem za hlukem, který sílil s každým jejich krokem.
Les po pár metrech přešel v malou vyvýšeninu, z níž byl výhled takřka na celou část před údolím Mered. Lehli si a připlazili se až k okraji vyvýšeniny.
„No, do prdele,“ ujelo Kalatovi, když pohlédl do údolí.
„Asi jsme našli hlavní úkryt,“ usmál se Brax.
„Člověče, tohle není hrstka banditů. Tam dole jich musí být alespoň stovka,“ vydechl překvapeně Kalat.
Brax si pozorně prohlížel celou oblast a nepřátelský tábor. Ležení banditů bylo šikovně usazené, vedla do něj jen jedna cesta, protože všude jinde byla řeka nebo skála. Bude těžké se tam nepozorovaně dostat.
„Podívej, támhle,“ ukázal Kalat na místo u skalní stěny.
Brax se zamračil a přiložil si ruku k tváři, aby mu do očí nesvítilo slunce a lépe tak viděl.
„Sakra,“ zavrčel překvapeně.
Viděl dřevěné klece. Konkrétně tři. V každé někdo byl - tři zajatci v hloubi tábora.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Kalat.
„Musíme osvobodit rukojmí.“
„Sami dva? Zbláznil ses? Musíme se vrátit pro posily.“
„Do té doby už můžou být mrtví,“ zavrčel Brax a instinktivně hledal nějakou špatně hlídanou cestičku do tábora.
„Z tohohle mám blbej pocit,“ zakroutil hlavou Kalat.





Bylo už pozdě odpoledne, slunce mělo zapadnout za pár hodin a Lina věděla, že zanedlouho bude v údolí Mered, kam celou dobu mířila.
Nemohla se dočkat, až bude mít byliny nasbírané a bude se moci vrátit domů. Tolik dobrodružství za jediný den jí bohatě stačilo.
Jestli ale i nadále bude v okolí tolik banditů, bude se muset podívat po bylinách jinde, i když by to třeba znamenalo jet pro ně o dost dál. Nehodlala pokoušet štěstí. Příště by mohla narazit na velkou skupinu lupičů a to by už nemuselo dopadnout vůbec dobře.
Jela ještě pár minut, když jí stromy začínaly připadat povědomé. Pousmála se a poplácala Rillana po krku - ten potichu zaržál a pohodil hlavou.
„Jsme tady, konečně,“ zašeptala.
Na začátku údolí byl les, který vypadal skoro jako každý jiný. Lina v něm však viděla daleko víc než jen stromy, půdu, květiny, keře a zvířata. Měla to místo ráda. Bylo klidné, ničím nenarušené a opředené jejími vzpomínkami na šťastnější období života jak jejího, tak i její matky. Povzdechla si, jakmile si uvědomila, že ty časy jsou pryč.
Sehnula se, když projížděli pod větvemi stromů. Po chvilce mezi nimi uviděla jedny z bylin, které hledala.
Seskočila z koně, odvázala košík ze sedla a dala se do sbírání. Rychle a hbitě ulamovala stonky bylin kousek nad zemí a ukládala je na dno koše.
Byliny měly špičaté lístky, které tvořily hvězdicovitý tvar a spirálovitě se obtáčely kolem stonku.
I přesto, že byla sehnutá u země, nepřestávala být v pozoru a soustředila se na každý zvuk, který by mohl ohlásit nebezpečí.






Brax s Kaletem pozorovali tábor banditů téměř půl hodiny a snažili se vymyslet plán, jak zachránit rukojmí.
Nakonec si však Brax všiml podstatného detailu. Na okraji tábora, kde se stýkala skála s řekou, bylo místo dobře skryté kusem skály. Rychle seběhli do údolí, přesto však velice opatrně, a lesem se blížili k řece. Nenarazili ani na jednu hlídku.
Místo si řádně prohlédli. Na druhém břehu řeky bylo skutečně dost místa. Až bude tma, mohli by řeku přeplavat a schovat se za skálou, aniž by je někdo viděl.
Začali se tedy připravovat. Přivedli k řece své koně, nechali je však dostatečně skryté v lese. Potom Brax přeplaval řekou s lanem. Upevnil jej na druhé straně k masivnímu kameni, ale nechal ho povolené tak, aby zůstalo schované pod hladinou řeky.
Poté díky lanu přitáhl na druhou stranu svou bojovou výstroj schovanou ve vaku a uložil ji na břehu za hromadu kamení. Vše bylo připravené.
Až bude tma, vplíží se s Kalatem do tábora a pokusí se osvobodit rukojmí. S nimi potom za pomoci lana přeplavou na druhou stranu a díky koním budou pryč dřív, než si jich kdokoli všimne. Výstroj tu měl jen pro jistotu, kdyby se něco zvrtlo. Do tábora musel samozřejmě bez zbroje, aby nedělal hluk.
„Myslíš, že to vyjde?“ šeptal Kalat tísnící se v úkrytu vedle Braxe.
„Musí,“ odpověděl s pohledem upřeným do tábora.
Pevně doufal, že mezi zajatými nenarazí na Linu. Jestli skutečně mířila do údolí, mohla se dostat do problémů. Mohli ji chytit, nebo zabít. Snad byla v pořádku a daleko odsud.





Lina ve sbírání pokračovala dál. Otočila se, aby se podívala na Rillana. Viděla ho, jak stojí u kraje lesa a žvýká trávu.
„Hodný chlapec, zůstaň tam,“ řekla mu šeptem.
Kůň trhnul hlavou a dál se věnoval trávě. Lina vstala ze země a rozešla se dál do lesa. Věděla, že za chvíli uslyší šumění řeky, která protékala údolím a také věděla, že musí být hodně opatrná. Bylo jí jasné, že bandité mohou být nedaleko, ale nehodlala ztratit cestu a vyloženou námahu, ani nechtěla zklamat matku a už vůbec si nechtěla představit, co by dělala, kdyby viděla někoho, komu by doma nemohli pomoci, protože nemají potřebné byliny na masti a lektvary.
Šla dál do lesa a když se ohlédla, už neviděla Rillana, ale jen stromy. Neměla strach, že by udělal něco, co neměl. Byl to chytrý kůň. Mnohdy jí připadalo, že to zvíře má víc rozumu a odvahy než někteří lidé ve vesnici, které znala.
Pomalu se přibližovala k místu, kde tekla řeka. Shlížela na její kousek proudící pod ní z vrchu. Tušila, že kdyby sešla dolů podél řeky, dostala by se zhruba po stovce metrů přímo k hlídce banditů ne-li k nějaké větší skupině.
Jejím cílem bylo dostat se proti proudu řeky výš k louce, na níž byly byliny, které potřebovala nejvíce.
Právě se chystala otočit doleva, přesně proti proudu řeky, když najednou uslyšela, jak za ni něco tvrdě dopadlo na zem. Rychle sáhla po jílci meče, jenže než se jí podařilo vytáhnout ho nebo se jen otočit, někdo ji hrubě popadl za vlasy těsně u hlavy a surově jí mrštil na zem.
Lina vykřikla, protože hlavou narazila do kusu vyčnívajícího kamene. Cítila, jak se jí teplá krev okamžitě začíná řinout po spánku. Vydechla a snažila se rukama vzepřít, aby se aspoň mohla otočit. Jenže zbytečně.
Najednou vykřikla podruhé, protože jí někdo surově nohou dupnul na paži a přirazil ji k zemi. Cítila, jak jedním kolenem klečí na jejích zádech a rukou jí opět vzal za vlasy.
„Tady jsi, ty mrcho,“ ozvalo se jí u ucha.
Lině se točila hlava a bolest jí začínala otupovat smysly. Krev ze spánku stékala do jejích úst a měla pocit, že jí muž svou vahou snad rozdrtí páteř.






„Už je skoro tma,“ zašeptal Kalat.
„Ještě počkáme. Za pár hodin jich bude polovina ožralá nebo budou spát. Čím míň jich bude vzhůru, tím větší máme šanci,“ odpověděl Brax.
„Tohle čekání mě zabíjí. Sedím tady na hodně ostrým šutru, víš?“
„Jen klid,“ trval na svém Brax.
„Nesnáším čekání před bitvou. Jsem nervózní, začínám se klepat a je mi zima. Jsem unavenej, chce se mi spát a mám hlad. Až akce začne, bude to všechno v pohodě, vím to, ale teď mě to zabíjí.“
„To proto, že v boji není čas nad těmahle věcma přemýšlet. Jen se snažíme zůstat na živu. Býval jsem stejný jako ty. Horkokrevný a nedočkavý,“ pousmál se smutně Brax.
„A co se stalo pak?“
„Všichni mí přátelé zemřeli a zůstal jsem sám,“ odpověděl.
Neměl ve zvyku tolik mluvit, natož aby mluvil víc než jeho protějšek, ale pokud něco z toho Kalatovi pomůže žít normálním životem, narozdíl od něj, pak to snad mělo nějaký užitek.
„Ty nesnášíš žoldáctví, co?“ povytáhl Kalat obočí.
„Ano i ne. Nenávidím to, protože už není nic, čemu bych se dokázal plně oddat, nic, čemu bych zasvětil svůj život. Bojuju, protože neznám nic jiného. Dokud mám svoje kladivo, přežiju. Rok za rokem jen potrvzuju, že je to pravda. Vedle člověka, který bojuje za svou rodinu, neznamená můj život nic. Bez ohledu na to, kolik nepřátel zabiju, nic se nezmění… Šťastnější nebudu… Nebudu mít víc…“ dodal a uvědomil si, že to jsou Linina slova.
Kalat mu pouze tiše naslouchal. Uvědomil si, že Brax už nepromlouvá k němu, ale že zpytuje svůj vlastní život. Bylo mu ho líto.
Čím vším si tenhle žoldák už musel projít, že se v podstatě považuje za mrtvého? Takhle nechtěl skončit. V ten moment Kalat sám sobě slíbil, že až tahle jejich malá výprava skončí, usadí se.





Bolest začínala být čím dál horší. Třeštila jí hlava. Přesto se snažila usilovně vymyslet něco, co by jí mohlo pomoct. Kousek od své hlavy uviděla kámen, jenž se musel před časem oddrolil od toho, na který spadla.
Když bandita viděl, že se nehýbe, otočil ji na záda a rozkročmo se jí posadil na hruď.
Lina se na něj podívala a očima si ho přála probodnout.
Ruce jí držel pevně podél hlavy, takže se nemohla ani hnout.
„Vida, už ti došly nápady, co?“ zachechtal se jí do obličeje.
Lina zahlédla kousek jeho tváře, která vykukovala z kápě. Jeho rty byly zvednuté v šíleném úsměvu.
Muž se k ní přiblížil, jako by ji chtěl políbit.
„Taková pěkná a tak zlobivá, hm,“ řekl a přiblížil se ještě blíž.
Lině se z něj dělalo špatně a proto mu plivla do tváře krev ze spánku, která se jí v ústech nahromadila.
Bandita se však jen ušklíbl a tvář si otřel do ramene.
„Ještě tě to nepřešlo? Tím líp, naši chlapci to uvítají,“ zasmál se znovu.
Pak vzal její ruce a chytil je jednou svou rukou. Druhou vytáhl kus provazu, který měl u sebe a chtěl Lině svázat ruce.
Dívka se chopila příležitosti - vykopla nohou nahoru a zasáhla muže do zad, což ho překvapilo a díky tomu se jí podařilo jednu ruku z jeho sevření dostat. Hmátla vedle sebe a popadla kámen, kterého si předtím všimla.







Dodatek:

Velké poděkování patří autorce vrony, která mi velmi pomáhá s korekturou. Děkuji ti! :-)