Já anděl 46

Hodil na záda krosnu, druhou nandal mně a mohli jsme vyrazit. Musim tedy říct, že jsem byla celkem hladová a žíznivá a doufala jsem, že naše cesta do civilizace nebude trvat dlouho.
Moje prosby byly vyslyšeny. Naše pouť trvala pouhých pár minut. Pak se na obzoru objevil oslňující kužel světla. Gab v tom okamžiku zmizel a tak krom přibližujících se dvou zářivých bodů jsme neviděli nic. Jerome rozsvítil baterku. Nemohli jsme nic než čekat.
Auto se blížilo přímo k nám. Bylo vidět, že mu to jde ztěžka. Jel pomalu a hodně se bořil v písku. Jakkoli byl totiž povrch země pevný, tak Jeep byl na něj prostě moc těžký. Přesto se k nám dostal za několik málo minut.
Jerome mě vzal za ruku a hrubě mě odhrnul za sebe.
„Hned jak ti řeknu, budeš utíkat, co ti budou síly stačit. Je ti to jasný?“
„Naprosto.“ Řekla jsem a byla ve mně malá dušička.
Auto zastavilo a ztlumilo světla.
„Přijeli jsme pro vás.“
„Kdo jste?“
Přes široká Jeromova záda jsem toho moc neviděla. Jen mi přišlo zvláštní, že v autě jsou dva lidé oblečení ve stejnokroji.
„Jsme od policie. Měli jsme tu nahlášené dvě osoby v tísni. Na to sice úplně nevypadáte, ale hádám odvoz do civilizace uvítáte.“
„Nahlášené od koho?“
„Anonym. Ale jelikož to bylo nahlášeno na tísňovou linku, nemůžeme pomoc odmítnout. Takže … potřebujete pomoct či nikoli?“
„Můžu vidět vaše služební průkazy prosím?“
„Ale beze všeho. Koukám asi na tom tak špatně nebudete, když chcete takový detaily.“
Strážník vylezl z auta a přinesl mu průkaz. Všechno bylo naprosto vklidu. Proto mě asi tak překvapilo, když se Jerome rozpřáhl a uštědřil strážníkovi pravý hák, který ho totálně uzemnil.
„Můj bože.“ Uniklo mi ze rtů a o dva kroky jsem bezděčně ustoupila.
„Co to děláte? Přijeli jsme vám pomoct!“ vylezl z auta i ten druhý a vypadal dost vyděšeně.
„No vidíte. A já vám to nevěřím. Mám pro vás dvě možnosti. Buďto tady s parťákem zůstanete a oba budete živí a nebo tu zůstanete obličejem v písku, o což se můžu postarat stejně rychle.“ Zpoza opasku vytáhl zbraň, o které jsem neměla nejmenší tušení a mířil s ní na druhého strážníka. Ten první se ještě neprobral po Jeromově ráně.
„Jerome neblázni.“ Pokusila jsem se jeho prudké jednání poněkud zmírnit, protože jsem mu absolutně nerozuměla. Co to do něj pro všechny svatý vjelo?
„Co jste zač? Když tu zůstaneme, je to pro nás jistá smrt v obou případech. My jsme vám přijeli pomoct. Z čeho nás tedy vlastně podezříváte?“
„Ze spolčení s těmi nepravými.“ Odtušil Jerome a mně v tu chvíli připadal tak odporně chladnokrevný. Pocítila jsem jistý druh zklamání.
„Mám tě chránit, Santin. Nemůžu mít s nimi slitování. Nejspíš by se nás pokusili zabít.“
„Zabít? To nemyslíte vážně. My lidem pomáháme. Jak jste na něco takového vůbec přišel?“
„Celkem jednoduše. Čtu vaše myšlenky.“
„I kdyby to byla pravda, o čemž silně pochybuji, pak by mě vážně zajímalo, jestli tam vidíte, že bychom se my dva opravdu chtěli pokusit vás zabít?“
„Ne, ale bylo by vám to nejspíš brzy nařízeno. Vím, komu sloužíte. A jediným záměrem této dámy je, aby naše mise nevyšla.“
„Tak to jste mi ty myšlenky asi četl špatně, protože tím anonymem byl jednoznačně muž.“
Jeromovi zbraň v ruce poněkud poklesla, z čehož jsem usoudila, že ho to překvapilo. Cožpak by si ale zrovna tuhle informaci v hlavě toho člověka nepřečetl?
„To není možné.“ Řekl po určité odmlce značně nejistě.
„Podívejte, pane. Nemyslím, že má smysl se tady o to hádat. Vy chcete do civilizace a my dva tu taky nechceme zůstat. Můžeme udělat dohodu. Vezmeme vás do nejbližšího města, což je Flagstaff a tenhle Jeep si můžete nechat. Nějak už to na ústředí vysvětlíme, dobře?“
„Gab přeci říkal, že nám pomoct nemůže, ne?“ zeptal se mě Jerome přes rameno.
„Jo, to je přesně to, co říkal. Že může udělat jen to, co každý anděl. A to není volání anonymem na tísňové linky.“
„Tak kdo jiný by to mohl být?“
„Nemám potuchy. Třeba máme ještě nějakého anděla strážného, co já vím. Ale byla bych docela ráda, kdybychom nabídku toho strážníka zvážili. Popravdě – je dost dobrá. Přijde mi naprosto skvělá. Tak proč jí nevyužít?“
„Protože můžou nahlásit krádež a poslat na nás kavalerii. Proto.“
„A nejsi už tak trochu paranoidní? No tak si koupíš auto jiný a nebo si ho půjčíme. Nemáš to fuk? Já už bych každopádně ráda vypadla z tohohle písečného pekla.“
„Dobře. Vašeho parťáka hodíme na sedadlo spolujezdce, vy budete řídit a my dva budeme vzadu.“
Strážník kývnul na souhlas a udělal krok dopředu. Jerome ale zareagoval okamžitě napřaženou zbraní.
„Kam jdeš?“
„No pro parťáka. Přeci ho musim dostat na sedadlo spolujezdce.“
„Jo. No dobře. Ale sleduju každej váš pohyb.“ Řekl Jerome výhružně.
„Věřte, že toho jsem si plně vědom.“ Odpověděl mu s přídechem ironie strážník.
Překotil parťáka na záda vzal ho za ruce a vlekl ho po zemi k autu. Jerome ho celou dobu sledoval a potom mu velmi obezřetně pomohl s parťákem na sedadlo. S bezvládným tělem se manipuluje dost špatně.
„Tak to by bylo. Sedněte si na sedadlo řidiče. Ty si sedni dozadu.“ Nařídil mi a mě ani na okamžik nenapadlo odporovat. Jestliže jsem si doteď nedovedla představit, jak to vypadá, když Jerome opravdu někoho chrání, tak teď jsem měla představu naprosto jasnou. A ani málo se mi nelíbila. Měnil se totiž v chladnokrevnou bestii. Nic, co by mě na chlapovi přitahovalo.