Brax a Lina - 9. kapitola

„Je čas,“ zašeptal Brax a strčil do Kalata, který už málem usínal.
Vykoukli zpoza kamene. Tábor byl klidný, přišla jejich chvíle.
Naštěstí, tak jako většina žoldáků, měli i oni tmavé oblečení.
„Jdem na to. Připraven?“ optal se Kalata.
„Jo, ať už je to za náma,“ pokýval hlavou Kalat.
Přetáhli si přes hlavy kápě a tiše se vplížili do tábora. Teď vypadali skoro jako jedni z lupičů.
Snažili se chovat uvolněně. Aby snížili možnost odhalení, měl na krku každý z nich jeden medailon získaný od pobité skupiny z lesa.
Sem tam je někteří bandité pozdravili, opětovali jejich pozdravy stejně hrubým stylem a pokračovali táborem dál.
Klece s rukojmími byly nejhlouběji v táboře. Jak jinak.
Během krátké pochůzky si řádně prohlédli terén. Většina banditů spala nebo pila přesně, jak Brax očekával. Kolem klecí však byly čtyři stráže. Museli něco vymyslet. Něco tichého a efektivního, přece jen nechtěli mít v patách celý tábor, dokud nebudou dostatečně daleko odsud.





Napřáhla se a praštila muže do hlavy. Podařilo se jí ho odsunout kousek ze sebe, a proto se rychle odstrčila rukama. Začala se posunovat, ale jen co zvedla hlavu ze země, začala se jí točit, takže to nebylo snadné.
Muž se otřepal a zvedl se na nohy. Lina věděla, že nemá velkou šanci, ovšem i přesto se nehodlala vzdát jen tak snadno. Viděla, jak se blíží a už se napřahuje, buď aby jí dal další ránu nebo jí pohmoždil ještě víc, než byla.
Téměř instinktivně sáhla za sebe a vytáhla z toulce šíp. Pevně ho uchopila do ruky, připravená mu ublížit, jakkoli bude moci.
Byl od ní vzdálený pouhý metr, když se z ničeho nic ozvalo zařehtání. Lina vytřeštila oči a pohlédla za muže na Rillana, který se postavil na zadní a předními kopyty zasáhl banditu, který se právě otočil, do hrudníku. Zařval bolestí, skácel se na zem a Rillanovy přední nohy dopadly na něj.
Lina vydechla a nevěřícně zůstala zírat na nehybného lupiče.
Kůň zaržál a divoce pohodil hlavou. Dívka se opatrně postavila, jenže se jí zatočila hlava a spadla nazad z příkřejšího srázu, svažujícího se dolů, mezi stromy.
Zarazila se až o jeden z kmenů několik desítek stop od cesty, která vedla asi přímo k banditům, napadlo ji po chvíli. Tiše sykla bolestí. Připadala si, jako natřásaný pytel na povoze. Hlava jí nepřestávala třeštit a zbytek jejího potlučeného těla, se začal rovněž ozývat.
Málem v duchu omdlela, když po cestě uviděla přicházet dva muže, kteří vypadali, že něco hledají. Na první pohled poznala, že to jsou jedni z těch lotrů. Určitě museli slyšet výkřik, ať už její nebo svého druha a teď i to, jak se kutálela dolů.






Přítomnost stráží u klecí přinutila Braxe a Kalata stáhnout se zpět do úkrytu.
„To nezvládnem,“ sykl Kalat, jakmile byli zpět v relativním bezpečí. „Když ty stráže sejmem, bude po nás dřív, než stihnem dojít k řece.“
„Máš pravdu. Musíme něco vymyslet,“ souhlasil Brax.
Ale jak to udělat? Jak zneschopnit tolik lidí, nebo alespoň snížit jejich počet, aby si toho nikdo nevšiml?
„Možná bych o něčem věděl,“ řekl nervózně Kalat a vzal do ruky kožený váček na svém opasku.
„Co to je?“
„Jed. V malém množství omamuje, ve větším zabíjí,“ odpověděl Kalat a potěžkal váček v ruce.
„Tím se náš problém řeší,“ usmál se Brax, vzal do ruky váček a zvedl se.
„Co chceš dělat?“ nechápal Kalat.
„Sleduj a uč se,“ odpověděl Brax se spokojeným výrazem.
Během vteřiny byl pryč - zpět v táboře. Nějakou dobu se nic nedělo, ale poté Kalat uslyšel Braxe řvát: „Na zdraví, chlapi!“
Zvedla se vlna jásotu. Okamžitě se rozjela neřízená pitka.
„Tak, to by bylo,“ pousmál se Brax, když se vrátil.
„Tys jim to nasypal do piva?“
„Rovnou do sudu. Teď už jen počkáme. Jakmile jsem zařval ‚na zdraví‘, vrhli se na ten sud jako supi. Teď sleduj. Vsadím se, že si takovou oslavu ujít nenechají.“
„Ale vždyť nemají co slavit,“ nechápal Kalat.
„A ty myslíš, že jim to vadí? Když je dobrá nálada, dá se pít i bez důvodu. Dobrá polovina jich teď nasává,“ vysvětlil Brax a spokojeně se posadil. „Jak říkám – teď stačí jen počkat.“
Další hodinu seděli v úkrytu a nechali Kalatův jed působit.





Lina viděla, jak se muži po sobě podívali a šli cestou dál. Snažila se dýchat opatrně a pevně doufala, že se Rillan stáhne. Očima se rozhlédla kolem a viděla, že nemá kam utéct. Nahoru se bez povšimnutí nevyškrábe a stromy kolem ní z obou stran vytvořily dokonalou hradbu.
Napadlo ji jediné, pokud by ji zajali a zjistili, že je žena, bude kolovat od jednoho ke druhému.
Snažila se co nejtišeji zvednout ruku a pak si svoje vlasy skryla pod plášť a zastrčila je za límec košile. Tvář měla od krve pokrytou dostatečně, to cítila, ale ještě pro jistotu zajela rukou do hlíny a začernila si kůži kolem úst a na krku.
Sledovala muže a v návalu lehkého zoufalství doufala, že ji minou, že si spojí předchozí zvuk s nějakým zvířetem.
Byli od ní vzdáleni možná pět metrů. Lina si uvědomila, že houstnoucí tma kolem jí může pomoci, že ji třeba přehlédnou a to jí dodalo naději.
Banditi prošli kolem místa, kde se skrývala a mířili cestou dál. Téměř si oddechla, jenže vzápětí se muži rozběhli přímo směrem k ní.
Došlo ji, že přesně věděli, kde je. Dřív než stačila vytáhnout dýku, kterou měla ukrytou v nohavici boty, popadli ji a vlekli pryč od stromů.
„Tak pojď!“ houkl jeden z nich. „Myslíš, že sme slepí?“
Lina se snažila z jejich sevření dostat, ale marně. Hlas se ani nesnažila použít, věděla, že jím by si rozhodně nepomohla.
Druhý bandita ji chytil pod krkem a zamžoural na ni očima skrze tmu, jako by se ji snažil rozpoznat.
„Ten vypadá,“ řekl první, který jí mezitím svázal ruce.
„Jo, jako čuně,“ zachechtal se druhý. „A heleme se, hošánek má i meč,“ řekl a vytáhl ho z pochvy.
„Umíš s tím vůbec zacházet?“ křikl na ni jeden z nich.
Lina měla vytřeštěné oči a jen se snažila udržet jazyk za zuby.
„Co - snad si neoněměl?“ zatřásl s ní.
Dívka si uvědomila, že pokud mluví jen o meči, tak jí šípy musely vypadnout, když se kutálela dolů. Cítila na sobě ještě popruh od toulce, ovšem to bylo všechno.
„Asi přišel o hlas,“ zachechtal se první a druhý se k němu přidal. „No, aspoň máme další úlovek. Mezi ostatními se budeš vyjímat.“
„Ale pro jistotu,“ řekl jí do obličeje první.
Vzápětí do jejích úst strčil roubík a pevně jí ho uvázal kolem hlavy. Potom popadli Linu každý z jedné strany a vlekli ji po cestě do tábora.
Jakmile dívka uviděla hořící oheň a desítky mužů kolem, nepřála si nic víc, než se propadnout do země.





„Pamatuješ si plán?“ zajímalo Braxe, zatímco se zvedal z tvrdé kamenité země.
„Jasně že jo,“ odpověděl Kalat skoro až uraženě.
„Hele, jestli se něco zvrtne až osvobodíme rukojmí, odvedeš je pryč a já zkusím získat trochu času, jasny?“
„Braxi, to přece…“ začal se cukat Kalat.
„Nech si ty kecy,“ odsekl Brax drsně. Pak poněkud mírněji dodal: „Ze začátku jsem tě měl za pitomce, ale jsi fajn chlap.“
Brax přátelsky podal Kalatovi ruku a ten ji s úsměvem přijal.
Vylezli z úkrytu a šli pomalu táborem. Spousta banditů už ležela na zemi. Jestli mrtví, nebo jen omámení, to nevěděli a nechtělo se jim to zkoušet. Ti, kteří ještě byli při vědomí, měli ve tvářích opilé, spokojené výrazy. Jen velmi málo jich vypadalo, že jsou při smyslech.
„Vypadá to dobře,“ sykl Kalat.
„Jo, nejdřív obhlídnem celej tábor, ať víme, jaká je situace,“ zašeptal Brax v odpověď a rozdělili se.





„To sem si moh myslet!“ zařval jeden z mužů, který držel Linu, když se blížili k táboru. „Všechno vychlastaj sami!“
Lina se vytřeštěnýma očima rozhlédla po táboře a viděla, že většina mužů leží na zemi a někteří se motají tak, že k té zemi neměli daleko. Opodál zahlédla dřevěné klece, v nichž už někdo byl a kam ji, jak se domyslela, chtěli strčit.
„Parchanti!“ ulevil si druhý muž.
„Hej, ty tam! Ty!“ zavolal na muže, který vypadal, že ještě jde rovně. „Odveď tady toho k těm ostatním do klece, slyšíš!“
Lina střelila očima k muži, na něhož bandita volal. Byl vyšší, daleko vyšší než ten, který ji držel a vypadal značně mohutněji a také, že má mnohem větší sílu.
Jak dívce došlo, chtěli ji předat někomu jinému, aby se mohli jít napít, pokud tedy něco zbylo. Zvažovala svou možnost útěku, zda by to bylo možné v táboře skoro plném opilců a jen s jedním banditou po boku.


Brax se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že čerstvě příchozí lupič volá na něj. Měli s sebou nějakého zajatce.
Tím se mohly věci značně zjednodušit. Otočil se a zamířil k vězni.
„No joo, dyť už du,“ zabručel, aby zněl znechuceně.
„Tak poď, šmejde,“ řekl, jakmile chytil zajatce a odváděl ho směrem ke klecím.








Dodatek:

Velké poděkování patří autorce vrony, která mi velmi pomáhá s korekturou. Děkuji ti! :-)