Bonjour, Dita!

Nenechala jsem se odbýt, že sám odnese věci a vyloží koně. Poslala jsem Rowana napřed a v boxu vysypaném čistou slámou odstrojila Rossa, který se hned hrnul k plnému žlabu. Stájníci byli už pryč a ve stáji panoval klid, rušený občasným zafrkáním a nyní labužnickým hltáním ryzáka. Poplácala jsem ho po krku, zavřela box a odnesla věci do sedlárny a uložila je na své místo.
Etien již čekal u hlavních dveří. ,,Hotovo?“
Přikývla jsem.
,,Jsi hodná,“ objal mě a líbl do vlasů. ,,Co teď?“
,,Teď zkontroluju holky a kidda a půjdu spát,“ zamumlala jsem s hlavou zabořenou v jeho rameni.
Etien mě hladil po zádech. ,,Sama?“
,,Možná přiberu kocoura,“ škádlila jsem ho.
,,Kocoura si do postele netahej, běhá po venku, určitě má blechy. A já blechy nemám,“ dodal jen tak mimochodem.
,,O tom nepochybuji,“ zazubila jsem se a na okamžik se vrátila ve vzpomínkách zpátky. Jak ráda bych zase usínala s ním!
,,Ale s tebou spát nemůžu,“ řekla jsem. ,,Madeilene-“
,,Můžeme jet ke mně. Stejně si myslím, že s ní zbytečně moc naděláš. Ještě není nijak pozdě, můžeme se mrknout na nějaký film.“
To bylo pokušeníčko. Samozřejmě mi bylo jasné, pro co býval film synonymem, ale v našem vztahu na to bylo ještě brzo. A možnosti být s Etienem ještě trochu déle bylo tak těžce odolatelné…

,,Vy jezinky, jak to, že ještě nejste umyté?“ zlobila jsem se, ale jen na oko. Dvojčata táhla Etiena do kuchyně a vyzvídala podrobnosti.
,,Všechno jste snědly?“ zkontrolovala jsem zásoby v ledničce, uvědomující si, že mám hrozný hlad.
,,Trochu zbylo!“
,,Madeilene nejedla!“
,,Hmm,“ zabručela jsem a vložila talíř se zbylými omeletami do mikrovlnky, podle toho, kolik jich bylo, ani Simon nejedl a já mu to nehodlala schovávat věčně.
,,Rowane, večeře!“
Během jídla jsem letmo tahala z dvojčat, co dělala celou sobotu, ale ty zajímal nejvíc Etien a Rosso, i ony měly nějaký ten kus závodění v krvi. Přestože jsem v tomhle byla trochu mimo, Etien mne neustále tahal do hovoru. Rowan se povýšeně usmíval na svoje sestry, protože byl nad věcí, on přece všechno viděl na vlastní oči.
Naskládala jsem nádobí do myčky a zahnala Rowana do koupelny.
,,Já ho umyju,“ nabídl se Etien. ,,Běž si zatím vzít, co potřebuješ.“
,,Ty to umíš?“ utahovala jsem si z něj. ,,A nebude se před tebou stydět?“
,,Jsme chlapi, ne?“ věnoval mi pohled „tomu ženská nemůže rozumět“.
,,Ok,“ dala jsem mu přednost ve dveřích koupelny a zamířila k sobě.
,,Táta je doma?“
Estelle zavrtěla hlavou. ,,Někam odjel.“
Obě jsme tušily, kde je cíl toho „někam“, ale obě jsme si to nechaly pro sebe. ,,A Madeilene byla celý den doma?“
Pokrčila rameny. ,,Nevím. Neviděla jsem ji.“
To však nebylo to, co jsem chtěla slyšet, chtěla jsem vědět, že i když Madeilene zrovna právě teď zažívá zklamání z nešťastného zamilování, sedí doma, poslouchá slaďáky a likviduje papírové kapesníky, tedy to, čím si každá musí jednou projít, ale brzy ji to přejde. Zároveň mi však na mysl přišly poblázněné puberťačky, které zhrzenou lásku řešily řezáním žil a skákáním z mostu.
Odhodlaně jsem zaklepala. Nečekala jsem, že by mě někdo pozval slůvkem dovnitř, a tak jsem ještě moment počkala a vešla. V pokoji byly zatažené závěsy a rozsvícená lampa na stole, pokud se však Madeilene neschovávala ve skříni, v místnosti rozhodně nebyla.
,,Madeilene..?“
Nebyla tam. Pokud však rozsvícená lampa měla signalizovat její přítomnost, byl to tah více než dobrý.
Na takové oceňování jsem však neměla náladu.
,,Madeilene!“
Vtrhla jsem k dvojčatům. ,,Kde je Madeilene? Šla někam?“
Obě se na mě dívaly, jako kdybych přeháněla, zároveň však ani jedna nebyla schopná říct, kde jejich sestra je. Šla někam ven? Je někde v domě? Nebo zůstala ve stáji na půdě a my ji tam zamkli?
,,Co vysiluješ?“ podivoval se Etien a podal umytému Rowanovi pyžamo. ,,Nezapomeň si vyčistit zuby.“
,,No jo,“ broukl kiddo.
,,Madeilene není doma.“
,,Tak je někde u kamarádky.“
,,To má ohlásit mě nebo Simonovi.“
,,Třeba to André ví.“
,,Třeba taky ne.“
,,Bože můj, čeho se tak bojíš? Vždyť jí je patnáct, není děcko.“
,,Ne. Ale taky není dospělá. A divím se, že to musím vysvětlovat zrovna tobě, rozumíš puberťákům rozhodně víc než Simon.“
Etien odmlčel. ,,Děláš z komára velblouda,“ řekl pak. ,,Schválně, zavolej Andrému.“
,,A když nebude vědět?“
,,Uznám svoji chybu,“ pokrčil rameny.

A co myslíte? Simon neměl samozřejmě nejmenší potuchy, kde se jeho nejstarší dcera momentálně pohybuje, ovšem mohla jsem za to já, protože jsem svůj pobyt mimo domov protáhla natolik, že když on musel večer naléhavě odjet, holky zůstaly samy doma.
Vztekle jsem hodila véčkem, tohle snad nebyla pravda!
,,Takže?“ zeptal se Etien vyčkávavě v přesvědčení, že se svojí domněnkou vyhrál.
,,Co myslíš? Neví! Neví a neví a neví a já jsem jako obvykle ta špatná.“
Sedla jsem si na židli a přitáhla mobil k sobě, bylo mi líto, že jsem věrným společníkem třískla. Do kuchyně se tiše vkradl kocour a jako duch skočil na linku; naschvál jsem vstala a shodila ho dolů, připomněl mi večer s Etienem, který byl v troskách.
Přitáhla jsem si kolena pod bradu. Měla jsem neskutečný vztek na protivného Simona, tohle přece bylo nespravedlivé.
,,Mám chuť s tím skončit,“ řekla jsem k Etienovi. ,,Chtěla jsem na podzim, přešla jsem to, ale teď chci zase. Nechápu to, nechápu ho, jak sakra může říct, že jsem měla být doma?!“
Posunul svoji židli k mé a objal mě kolem ramen. ,,Vyzuř se, to je nejlepší úleva. Až se uklidníš, uvidíš, že jsi to nemyslela vážně. Vždyť by ti chyběli.“
,,Simon teda ne.“
,,Tak holky. Dvojčata. Rowan. Vždyť i Madeilene musíš mít aspoň trochu ráda, když máš o ni starost.“
,,Nemám ji ráda. Bojím se, že udělá nějakou hloupost a budu za to moct já, vsaď se, že i kdyby se ta koza nacpala prášky, tak za to můžu já.“
,,Ale no tak,“ chlácholil mě. ,,Určitě přeháníš. Je někde u kamarádky, ráno bude zpátky a natěšená na tvoje toasty.“
Kysele jsem se usmála, Madeilene moje toasty bojkotovala.
,,Budeš se moc zlobit, když zůstanu doma?“
,,Budu,“ řekl vážně. ,,Budu naštvaný a protivný.“
Ušklíbla jsem se a Etien se usmál.