Nebezpečné známosti 34. kapitola

Po půl hodině dorazíme k němu domů, do vily, kterou už jsem měla tu čest poznat. U dveří nás přivítá jeho majordomus Michell, ten francouzský otrapa s přízvukem. Pozdraví Silera a když mě vidí po jeho boku, div se neudusí ve vlastní šťávě. „Michelli řekni celmému služebnictvu, ať jdou domů, máte volno až do pondělka.“ Řekne stručně a jasně Siler a Michell je tímto rozkazem snad ještě více zaskočen, než mnou. Siler mě vezme jemně za ruku a odejdeme do obrovské kuchyně, kde je pozhasínáno a není tu ani noha. „Dáš si kafe, džus nebo cokoliv?“ zeptá se mě mile Siler a zapátrá v lednici. „Ne ne, nedělej si se mnou starosti.“ Odpovím s úsměvem a prohlížím si tu kuchyň, taková krásná představa do budoucna. Prostorná, dlouhá linka, krásná podlaha, obložení, růžné přístroje od mikrovlnky po kávovar, prostě kuchyně se vším všudy. „Ani víno?“ navrhne a zavře ledničku. „Mmm, no i když…tak ok.“ „Správně bych ti to neměl dávat, protože nejsi plnoletá, ale když to nikomu neřekneš…“ zahraje rýpavě Siler. „Haha, vtipný…“ ceknu a přejdu k němu. Vezme dvě vysoké a vyleštěné sklenky na víno a rozejde se pryč z kuchyně. „Mám všechno víno u sebe v pracovně, můžeš si i vybrat.“ Řekne Siler a jde po schodech nahoru. Já ho následuji jak ocásek a jsem tak trochu nervózní. Jak procházíme všemi těmi chodbami, promíjíme různé dveře, vzpomenu si na ten den, kdy jsem tu byla zavřená. Kdy jsem byla zoufalá a pokoušela se o útěk. „Copak?“ zeptá se Siler, když si všimne mého ustaraného výrazu. „Co? Nee, nic. Já jen, vzpomněla jsem si na to, když jsem tu byla poprvé.“ Přiznám se. „Ale no tak…na to už nemysli, teď jsi to dobrovolně, se mnou a není se čeho bát.“ Ujistí mě, že je vše v pořádku, tak jak má být, ale mě to i tak moc neuklidní, nevím cítím se divně a tohle místo mi spíše nahání hrůzu. Nevím proč. Otevře velké dveře a ocitneme se ve velmi prostorné pracovně úplně se vším. Knihovna, malý bar, krb, pohovka, huňatý koberec, obrazy a dalšími dveřmi zřejmě do ložnice. „Využíváš nějak tuhle pracovnu?“ zeptám se zvědavě a posadím se na koženou černou pohovku. „Někdy jo, jak mám čas. Vždycky tu jen sedím, koukám do krbu, nebo si dám sklenku něčeho dobrého a přemýšlím. Je to pracovna mého otce, a když jsem byl malý, nechápal jsem, jak tu může vysedávat hodiny a někdy i dny, ale teď to chápu. Tenhle pokoj má v sobě určité kouzlo. Je to tu klidné, tiché a člověku se tu dobře přemýšlí.“ Odpoví a přejde k baru, kde z poličky vytáhne nějaké víno. Otevře ho a trochu červeného nalije do každé sklenky. Převezme sklenky do ruky a přejde s nimi ke mně. „Na, tady máš.“ Podá mi ji a já s díky příjmu. Posadí se vedle mě a napije se. „Mám zapálit krb?“ napadne ho. „Můžeš.“ Usoudím a taky ochutnám vína. „Mmm tohle je fakt dobrý, odkud je?“ zeptám se se zájmem. „Tohle myslím, že z Itálie, sám sem si ho dovezl.“ Pochlubí se. „Byl jsi v Itálii?“ „Jo, popravdě jsem procestoval skoro celou Evropu, Itálie, Francie, Španělsko, Velká Británie, Skotsko, Německo, Rakousko a další. Do celé Evropy mi zbývají dva státy, a popravdě ani nevím, jak se jmenují.“ Ušklíbne se. „Ve Švédsku si byl?“ „Jop.“ „Finsko, Dánsko?“ „Taky, taky.“ „A co Belgie?“ „Tam mají super čokoládu a to ji nejím!“ „Ha, a co Česká republika?“ trunfnu ho. Otočí se na mě udiveně. „Něco takového existuje?“ udiví se. „Děláš si srandu?!“ rýpnu si. „Jo dělám, tam jsem sice nebyl, ale vím, že existuje, ta má za hlavní město Prahu, nebo tak nějak se to jmenuje? Ne?“ opáčí. „Jo, přesně tak, tam bych se klidně chtěla podívat, ale až po Itálii a dalších evropských státech.“ „No jo princezno, každý máme nějaký sen.“ Uculí se a konečně rozdělá oheň. Dřevo hezky zapraská a pokoj se zbarví do oranžové barvy. Siler se vrátí zpátky ke mně a usadí se. „Jak ty to vůbec všechno víš, o těch zemích?“ zeptá se na oplátku on. „Ve škole mi šel velmi dobře zeměpis, hned teda po angličtině, na tu sem machr.“ Pochlubím se. „Tak mi moc nezpychni.“ Rýpne si a upije znova ze sklenky. „A míníš pokračovat nějak se školou?“ zeptá se tentokrát vážně. „Zatím si to moc neplánuju, vyhovuje mi ta práce s Rachel.“ Odpovím upřímně. „Hlavně, že tě to baví.“ Usoudí. „No a proč ty nic neděláš?“ „Jsem na to moc línej a nemám na nic talent, navíc, jsem vůdčí typ, tudíž nesnesu někoho nade mnou, já bych musel být šéf, abych tu práci snesl.“ Přizná se a mě to rozesměje. „No co?“ ohradí se a nafoukne se dětinsky. „Nic, nic. Proč vůbec bydlíš v tomhle domě, je strašně moc velký, necítíš se tu sám?“ „To víš, že cítím, ale nechce se mi prodávat, sice by mi to vyneslo, že by se mohli mít dobře, ještě moje vnoučata, ale tady jsou všechny moje a Jamesonovi vzpomínky. Vzpomínky na dětství, na rodiče, kdy jsme, ještě byla rodina.“ Odpoví a dopije sklenku, stejně tak jako já. „Ale pojďme k něčemu veselejšímu, už jsem ti řekl, jak jsi krásná?“ začne mi lichotit, na to začne ihned reagovat mé tělo, a už jsem červená v obličeji. On si toho samozřejmě všimne a zazubí se. Nakloní se k němu a políbí. „Jsem rád, že tu dneska můžeš být se mnou, popravdě jsi mě i překvapila.“ „I já sama sebe.“ Přiznám a opřu si mé čelo o jeho. Stačí mi jeho blízkost, aby mi srdce plesalo štěstím. Jeden polibek nestačí a dojde k druhému. Třetímu až k nepřetržitému líbání. Položí mě na celý gauč a zlehka si na mě lehne. Jeho klín se otírá o můj, ruce putují po celém těle a nemůžeme se sami sebou nabažit. Siler mi mne celé tělo, až mě to občas zabolí, ale v sexistické agónii mi je to fuk. Najednou, jako kdyby Siler přešel všechny zábrany, se mi rukou začne prodírat do kalhot, přes pásek, knoflík a zapeklitý zip. Děláte to jakoby křečovitě, jako kdyby to muselo být hned. Nevím proč, ale mé svaly ztuhnou a nohy dám k sobě. Zatvrzele na něj koukám. Já, já nevím proč, ale strašně mi to připomnělo tu hnusnou noc, kdy jsem byla svalena v parku, na zem, tím zkurvysynem. Dobýval se mi do kalhotek. Za každou cenu se tam musel dostat. „Přestaň!“ Utrousím znenadání. Jeho ruka, ale putuje pod mé kalhotky. „Nech toho!“ vykřiknu a odstrčím ho nohou, až spadne na zem, jak neudržel rovnováhou. Zapnu si kalhoty na knoflík a přitáhnu nohy k sobě. Vyděšeně na něj zírám. I on na mě kouká, jak na vola. „Promiň.“ Utrousím zaskočeně. Pomalu se zvedne, ze země a přisedne si opatrně ke mně. „Co se děje Amber?“ zeptá se tiše. „Já, já ještě nemůžu. Myslela jsem, že už je to v pořádku, že jsem se z toho vzpamatovala, ale zřejmě ne. Jsem úplně blbá!“ „Nebuď na sebe tak tvrdá, víš co, prostě až tvůj strach odejde, tak odejde.“ „Bojím se, aby se mi nechtěl pomstít nebo tak.“ Utrousím se strachem v očích. „Oliver si už ani neškrtne, to mi věř.“ Uklidní mě a obejme. „Víš co, usteleme si a půjdeme spát, dnes už toho bylo až až.“ Usoudí a já mu to odsouhlasí. Uhasí oheň v krbu a přejdeme vedle do ložnice. Obrovská postel s nebesy, celý pokoj do bílo hnědých variací barev. Rozestele postel a dá tam jeden polštář a deku navíc. „Jestli se chceš umýt, koupelna je hned vedle.“ Řekne mi. „Ne díky, vydržím to do zítra, jsem spíše unavená. „Dobře, chceš nějakou moji košili na spaní, bude mi čest ti nějakou půjčit. „Třeba.“ Pousměji se a sednu si na postel. Sundám si kalhoty a čekám, jakou mi vyhrabe. Přejde ke komodě, se širokými šupleti, a vysune ten první. Prohrabe se kupičky košilí a nakonec vyndá, takovou pěknou kostkovanou z flanelu. „V téhle budeš sexy!“ prohlásí s úsměvem a předá mi ji. Pousměju se jeho poznámce a položím košili na postel. On přejde na svou stranu postele a sundá si černé tričko. Oči mi nenápadně střelí na jeho tělo a cítím, motýli v břiše. Ne Amber, uklidni se, před chvíli si skučela, ať přestane. Sundám si tričko a cítím i jeho pohled na mě. Otočím se k němu zády a sundám si podprsenku. Navléknu se do košile, pozapínám knoflíčky a otočím se k němu. „Tak co, sluší mi?“ zeptám se s lehkým úsměvem. Otočí se ke mně a uculí se. „Super.“ Konstatuje a zaleze si pod peřinu. Já též, přitulím se k němu a on potleskem zhasne všechna světla. Jak moderní!

Ráno mě vzbudí jaké si šimrání u ucha, otevřu oči a uvidím, jak mě Siler pozoruje s úsměvem a hladí mě zlehka po vlasech. „Dobré ráno.“ Zašeptá a políbí mě na nos. Musím vypadat strašně, tak si vlastně uvědomím. Nejsem odlíčená, rozčepýřené vlasy, rozmazanou tužku až bůh ví kam. „Opovaž se vstát a utíkat do koupelny, protože takhle ti to moc sluší, vypadáš přirozeně krásněji.“ Oboří se, jako kdyby mi četl myšlenky. Nic na to neřeknu, protože mě umlč polibkem. Krásným, raním. „Chceš tu zůstat na snídani a oběd, nebo budeš muset domů?“ zeptá se mě Siler a přikryje mě, ještě svou dekou. „Snídani a oběd ještě s tebou zvládnu.“ Rýpnu si. „Tshe…“ utrousí a začne mě strašně nenápadně rýpat na lechtivých místech. „Nelechtej!“ vyhrknu smíchy a on se do toho pustí, ještě více. Povalujeme, povídáme, mazlíme se tam ještě tak hodinu, dokud nám nezačne kručet v břiše. „Půjdu udělat snídani a přinesu ti ji až do postele, co ty na to?“ navrhne s úsměvem Siler. „No to by bylo skvělé.“ Usměju se a zapředu jako kočka. „Ok, tak lež ještě, za chvilku přijdu.“ Vyhrkne, vylítne z postele a jen v boxerkách jde pryč. Proč by nešel, nikdo jiný v domě není. Nevydržím ležet v posteli a tak se aspoň převléknu a košili mu srovnám. Přejdu ke komodě a otevřu ji. Košili tam narovnám a všimnu si nějakého rámečku s fotkou, pod všemi košilemi. Ze zvědavosti ji vytáhnu a na fotografii vidím tmavovlasou ženu. Krásnou, usmívající, s modrými oči a dolíčky na tvářích. Kdo je to? A proč ji má Siler schovanou ve svém šatníku? „Zapomněl jsem se tě zeptat, zda si dáš kafe nebo-„ nedořekne Siler, protože mě přistihne, když si prohlížím ženu na té fotografii. Je celkem zaražený. „Kdo je to?“ zeptám se zvědavě, jenže má zvědavost, zřejmě přešla všechny meze. Siler ke mně dojde a fotografii mi vyrve z ruky. Zastrčí ji zpátky do komody a šuplík zavře. Ještě s tím šuplíkem práskne. Trochu to se mnou cukne. „Nehrabej se mi ve věcech!“ řekne jasně a zcela vážně. Je jako někdo úplně jiný a mě zajímá snad ještě víc, kdo je ta žena, než to co udělá k snídani. „Ale…“ „Žádný ale, prostě to nedělej jasný?!“ zdůrazní to. „Fajn.“ Odpovím zcela zaraženě. „Co si teda dáš k snídani?“ zopakuje znova tentokrát teď už ne s nadšenou tóninou. „Už nic.“ Odpovím jasně, dojdu k posteli a poberu všechny věci. „Co to děláš?“ zeptá se vážně. „Odcházím.“ Odpovím mu a jsem fakt naštvaná. „Proč jsi naštvaná?“ „Proč asi. Chodíme spolu a ty ke mně nejsi ani upřímný.“ Odbudu ho. „Kdo řekl, že spolu chodíme?“ sykne na oplátku. Střelím po něm smutným pohledem a zároveň zmateným. Tak teď už fakt nevím, co si o něm myslet. „Ne promiň, já to jsem přehnal, ale prostě musíš vědět, kdy má tvá zvědavost meze. Jsou věci, do kterých ti prostě nic není.“ Opáčí s lehkou omluvou, ale mě to nestačí. „Na té fotografii, je to Kate, bývalá žena Jamesona?!“ obořím se a zřejmě jsem zasáhla do černého. Podívá se na mě překvapeně a zároveň v něm vidím, něco zlomeného, zranitelného. „Jak říkám, jsou věci, do kterých ti nic není, teď už běž.“ Vyhání mě sám! To je vrchol! „Jsi idiot Silere!“ ucedím vážně. „Seženu ti odvoz.“ Utrousí tiše. „Neobtěžuj se!“ vyhrknu na něj a rychlým krokem odsud vypadnu.