Po hlavě do života, kapitola 12.

Těžká jsou rána opilcova. I když v mém případě nemohlo být ani řeči o nějakém ránu. Hodiny v kuchyni ukazovaly deset minut po jedenácté a sluneční paprsky se sadisticky zavrtávaly do mé bolavé hlavy. Žaludek mám jako na vodě a ta pachuť v puse, no fuj.
Rychle jsem si natočila sklenici vody a vypila ji na jeden zátah. Žízeň byla zažehnána, ale tím to haslo. Prázdnému žaludku se studená tekutina asi moc nezamlouvala, protože se mi udělalo definitivně zle. V úvahu připadalo jediné. Odploužit se zpátky na gauč a snažit se to zaspat.
Nápad to byl fajn, jenže jeho uskutečnění bránila banda nejméně dvaceti permoníků v mé hlavě.
V takovém stavu mě našla Dominika, která zřejmě prožila báječnou noc.
Ale to její prozpěvování mi drásalo uši a působilo ještě větší bolest.
„Tys tu někoho měla?“
„Co?“ zahuhňala jsem pracně a snažila se vnímat jednotlivá slova.
„No tě pic, ty ale vypadáš. Jdi si dát studenou sprchu, to tě probere. A já ti mezitím připravím Samaritána.
„Koho?“
„Samaritána, to je takovej sajrajt proti kocovině.“
Poslechla jsem sestřenčinu radu a odvlekla tělo do koupelny. Měla pravdu, sice jsem se po sprše klepala jak ratlík, ale cítila se mnohem líp. Sajrajt proti kocovině byla odporná břečka, jen síla vůle mě donutila ji vypít. Pozřela bych cokoli, jen aby mi už nebylo tak blbě.
„Tak kohos tu měla, pochlub se. Znám ho?“
„Já? Nikoho. Spala jsem jak zabitá.“
„Chceš mi namluvit, že sis vařila kafe do dvou hrnků, jo? To vykládej hadům tam u vás v lese.“
Vzpomněla jsem si na Tomáše.
„Co ten tu dělal?“ vyvalila na mě Domča oči, jako kdybych ukrývala politickýho vězně.
„No nic, doprovodil mě domů,“ pokrčila jsem rameny a raději to dál nerozmazávala.
„Páni a to ještě žiješ? Divím se, že tě Lucina neumlátila kabelkou. Je pěkně vostrá.“
„Ta řešila úplně jiný starosti. Odešla totiž s Karlem.“
Informace měla na sestřenici ohromný účinek. Přestala mluvit na neuvěřitelných pět vteřin, pusu pěkně do o.
„No chudák Tomáš,“ vypadlo z ní nakonec.
„Jo aha Tomáš,“ namíchla jsem se. „ A co já? Chtěla jsem s někým jen normálně chodit, mohlas mi říct, že je Karel notorickej kurevník.“
„Nepřeháněj, prostě je jen trochu polygamní, no. Já náhodou vím, že je z tebe úplně vedle a když budeš chytrá, může ti v lecčem pomoct. Chceš tu přece zůstat, najít si byt a studovat, ne?“
„No to jo,ale......“
„Žádný ale, prostě se jen snaž bejt trochu milá a hlavně mu proboha nedělej žárlivý scény. Buď nad věcí a všechno půjde líp, jasný?“
„Hm,“ zabzučela jsem, nepříliš přesvědčená.
Dominice se to řekne, ale chtěla bych vidět, jak by byla ona nad věcí, kdyby jí zanášel Alda. No ale Karla zná určitě líp, než já a když říká, že by mi mohl pomoct, tak to tak nejspíš bude. Ostatně čas letí a já se ještě ani nezačala po ničem ohlížet.
„Hoď na sebe plavky, pojedem se vykoupat.“ zavelela sestřenka.
Představa, jak se ráchám v bazénu mě docela nadchla
„Dobrej nápad.“ souhlasila jsem.
Na koupáku bylo narváno, ale ne zas tak moc, abychom nenašly flek. Uvelebila jsem se vedle Domči na dece a musela s potěšením konstatovat, že ten slavnej Samaritán fakt zabral, dokonce jsem pocítila chuť na jedno malé, orosené pivko. Voda mě ale lákala víc. Nejsem bůhvíjaký plavec a tak mi celkem vyhovovalo, že v tomhle přírodním brouzdališti nemusím předvádět žádné výkony.
Když jsem se vrátila na souš, čekalo mě překvápko. Kolem Dominiky už se rozvaloval zbytek bandy, včetně Karla. Musela být s nimi domluvená, jenže já na ně tedy neměla zrovna náladu. Nakonec to ale byla zábava, mazali jsme karty o peníze a já si vedla nadmíru dobře. Hromádka mincí se utěšeně rozrůstala a zaznamenala jsem nejeden Kájův obdivný pohled, i když patřil spíš mému tělu v červených plavkách, než hráčskému umění. Ale bylo mi to fuk. Nechala jsem si od něj natřít záda, koupit zmrzlinu a byla celá pryč z jeho péče a pozornosti.
„Dneska ti to strašně sluší,“ pošeptal mi mezi dvěma tahy. „Co kdybychom se šli trochu projít někam, kde není tolik lidí.“
Ta nabídka zněla dobře, beztak už mě to povalování nebavilo. Nazula jsem si pantofle, Karel mě majetnicky objal kolem ramen a šlo se. Po chodníčku, kolem hospody se zahrádkou a dál mezi stromy. Byl tu příjemný chládek a jak se ukázalo i spousta schovávaček pro nadšence, co chtějí být spolu sami. V jedné takové jsme strávili zajímavou půlhodinku a mně pak nedalo práci na dece usnout jak nemluvně. Probudila mě až sprška studené vody, kterou mě obdařil nějaký mokrý výrostek, utíkající kolem.
Kam všichni zmizeli? Sbalila jsem deku a zamířila k hospodě. Pod deštníkem si tam hověla Dominika s Alešem, spolu se Sylvou a Luďkem.
„Ahoj ospalče,“ přivítali mě. „Dáš si pivko?“
„Ale jo, kde jsou ostatní?“ ptám se ledabyle, aby snad někdo nemyslel, že se sháním po Kájovi.
„Tereza s Petrem šli do kina a Karlík tu někde bloumá, teplá mu to už hezky dlouho,“ ukázala na zpola vypitý krigl.“
Usrkávala jsem ze své nádoby a nenápadně se rozhlížela. Pivo mi nechutnalo, kdo ví, co tu točí za břečku, ale víc mě štvalo, že Kája zmizel a ani se nerozloučil. Možná měl něco důležitýho a nechtěl mě budit, mohl mi aspoň nechat vzkaz.
„Hm a neříkal nic, když odcházel?“
„Jo, že se za chvíli vrátí, ale to bylo tak před půl hodinou.“ pokrčila Sylva rameny a začala se zvedat.
„Tak my valíme, za chvíli nám jede vlak.“
Sylva s Luďkem se odporoučeli a Domča taky nevypadala, že by se chtěla dýl zdržet.
„Čeká na mě Aleš. To jsou ti těžce pracující, maj volno jenom večer a o víkendu.“ vysvětlovala. „Trefíš odsud domů, že jo?,“ ujišťovala se ještě a když jsem ji ujistila, že ano, odklusala.
Fakt je, že jsem si bezpečně pamatovala, kde je východ a to jen proto,že jsem ho měla celou dobu na očích, ale absolutně jsem netušila, jestli jsme přišly zprava, nebo zleva. Bylo na čase si přiznat, že moje schopnost orientovat se ve městě má závažné trhliny. Odložila jsem půllitr a už asi po sto padesáté se podrbala. No bezva, ještě tu chytnu nějakej ekzém. Jen malý kousek od hospody stál domeček s nápisem SPRCHY a přinejmenším vypadal na to, že by mě mohl zbavit té svědivé nepříjemnosti. Domča mi tu velkoryse nechala plážovou tašku a kromě toho, že byla těžká jako hrom, obsahovala i mýdlo a čistý ručník. Vyrazila jsem na průzkum sprch a doufala, že nebudou odporné. Byly. Jenže pak jsem zahlídla něco mnohem, mnohem odpornějšího. Něco, co způsobilo, že mi bylo náhle hůř, než po té ranní opici. Utíkala jsem k východu a málem ztratila jednu pantofli. Bylo by mi fuk, i kdybych ztratila obě. Pořád jsem to měla před očima a obsah mého žaludku stále hrozil, že se vydá na světlo boží. Teprve u brány jsem musela zastavit, protože mě kdosi chytil za ruku.