Po hlavě do života, kapitola 13.

Vracel jsem se domů dokonale svěží a odhodlán k rozumné a bezafektové promluvě. Jenže plán ztroskotal na drobné maličkosti. Nebylo totiž s kým diskutovat, protože Lucie už byla zase pryč, aniž by mi nechala aspoň lístek. Jedno se jí muselo nechat. Věděla, jak mě spolehlivě vytočit a přímo vynikala ve vymýšlení nejrůznějších schválností. Tohle byla stoprocentně jedna z nich.
A k tomu to příšerný vedro. Ještě pět minut a rozteču se tu. Náš byt má mimo jiné obě okna na jih. Nemá cenu tu dál trčet. Sbalil jsem plavky a z lednice vytáhl limču, odhodlán napít se co nejvíc do zásoby, než zase vyrazím ven a všechno vypotím. Léto fakt nemám rád. Zrovna jsem se pohodlně usadil, když zazvonil zvonek. Kdo to sem zase leze, zrovna teď mám akorát náladu na návštěvy.
Přemohl jsem touhu předstírat, že nejsem doma a šel otevřít.
„Zdar vole, jak žiješ, už jsem tě neviděl sto let.“
„Zdar,“ odpověděl jsem a snažil se vyhnout útočícím pěstem kámoše Franty. Ten mi tu teda chyběl.
Se samozřejmostí jemu vlastní zamířil k baru a nalil si vodku. Potom i mně a cpal mi skleničku do ruky.
„Tak si snad ťuknem na to, že jsem tě konečně chytl doma, ne?“ naléhal.
Kopl jsem do sebe panáka, protože by mi stejně nedal pokoj a honem uklidil štamprle do dřezu. Vysvětlil jsem Františkovi, že jsem na odchodu a naivně se domníval že vyklidí pole a dá mi pokoj.
Naopak, rozložil se na gauč, v celé své ležérní ošuntělosti, jak s oblibou nazýval svůj styl a ta flaška vodky mu snad přirostla k ruce.
„No tak vykládej, vole, co máš novýho. A co ta tvoje, tuhle jsem ji potkal a vypadala, že spolkla švába. Že ty jí dáváš málo do těla. Anebo moc? No kdybys nestíhal, stačí říct, víš že já jsem ochota sama, kde můžu pomůžu....“
„Hele,“ snažil jsem se zasáhnout do jeho monologu, leč marně. Franta mlel a mlel a mě začínala pomalu a jistě bolet hlava, akorát jsem nevěděl, jestli z něj, nebo z toho vedra. Zvedl jsem se.
„Kam jdeš, vole, ještě jsem ti neřekl, jak chudák Jenda zbouchnul nějakou pipku, když měl vopušťák a teď se musí ženit. No bomba, vole ne?“
Franta na sobě sice měl tričko s nápisem I am ready, ale mnohem líp by tam sedlo I am tabby.
Bylo mi jasný, že když nevypadnu z bytu já, nezbavím se ho. Využil jsem dvou vteřin ticha, kdy se zrovna nadechoval a oznámil mu, že jdu na koupák.
„V tom vedru? Jseš cvok? Neblbni vole, pučil jsem supr kazetu a chci se na ni mrknout.“
Situace se zdála být beznadějná. Franta neměl video a jestliže se rozhodl půjčit kazetu, pak se na ni bude chtít podívat za každou cenu, i kdyby měl na mě číhat celej den.
„Víš co? Tady máš klíč a až půjdeš, hoď ho do schránky. Čau.“ vyřešil jsem rázně problém a honem za sebou zavřel dveře, abych neslyšel případné protesty.
Lucie nejspíš vyletí z kůže, jestli se vrátí a najde Františka na naší sedačce. Jeho návštěvy jsou totiž tak trochu destruktivního charakteru, mírně řečeno, kam on vstoupí, tam deset let tráva neroste.
Dodnes mám na talíři, že při posledním výskytu u nás pozvracel koberec, i když jsem po něm ten svinčík samozřejmě uklízel já.
Cestou na autobus mě hryzlo svědomí, že jsem Frantu nechal ve společnosti několika litrů kvalitního alkoholu a že se s nimi nejspíš budu muset rozloučit. Ale za nic na světě bych nevydržel poslouchat jeho řeči ještě další dvě hodiny. To si raděj nasypu večer nějaký popel na hlavu.
V autobusu jsem vypotil nejmíň litr vody a ve frontě na lístky druhej. O co raději bych si šel zaplavat někam do rybníka. Výhody velkoměsta. Všechno u nosu, ale nic, kde by měl člověk trochu soukromí.
Zrovna jsem prošel bránou, když kolem mě profičela Adriana s velkou taškou, černými brýlemi a červeným nosem. Ta holka je snad všude. Chytil jsem ji za ruku.
„Kam tak letíš, hoří, nebo co?“
„To jseš zase ty? Promiň, ale už tady nevydržím ani minutu,“ vyškubla se mi a pelášila dál.
Před branou se ale zastavila a zhluboka dýchala. Pak se otočila a pomalým krokem zamířila zpátky.