Společná pomsta 37

Probudila se uprostřed noci a prudce se posadila. Už věděla, kdy to mravenčení cítila, něco jí to ve snu napovědělo. Stejně mravenčení cítila vždycky, když jela na Vilémovi a když se jí Max dotknul. Přestože pomyslila na Maxe, odmítla brečet. Měla totiž na dosah svobodu. To mravenčení znamenalo, že se jí dobíjela magická síla. Zkusila malé kouzlo a povedlo se- ve vzduchu před ní plula malá světelná koulička. Rychle ji zhasla, aby světlo neprobudilo některého z lapků a usmála se. Měla konečně prostředek, jak se vysvobodit. Přitulila se ke stěně a nechala do sebe energii proudit. Znovu usnula a probudila ji až facka od jednoho z lapků. Cítila v sobě sílu, sílu magie a věděla, že dneska se osvobodí. Uteče zpátky na místo, kde zemřel Max, pohřbí ho, vezme koně a dokončí jeho úkol. Lapka ji vyvedl ven a dal jí stejně úkoly, jako den před tím. Vyprat, uvařit,… Zoe přemýšlela, kdy by měla začít útočit.
Když nabírala vodu na vaření, jeden lapka ji plácl po zadku. To už se naštvala a kouzlem se po něm ohnala. Byla v dobrém postavení, za zády studnu, která ji mohla dobíjet energii a lapky před sebou, zezadu k ní žádný nemohl. Všichni se seběhli k omráčenému druhovi a prohlíželi ho. Pak se rozmístili a jako řada šli k Zoe, zbraně před sebou. Zoe se ale jen usmála a pustila na ně kouzlo. Některé omráčilo, jiné ne. Tvářili se zděšeně a chtěli utéct, Jejich vůdce jim to ale nedovolil. Prohlásil něco ve stylu, že tahle fena je přece nevyděsí. Hodil po ní dýku a ta se jí zabodla do ramene. Zoe se zatmělo před očima a opřela se o studnu. Ještě cítila, jak studna silně vibruje a pak se propadla do bezvědomí.
Probrala se na místě, kde byla naposledy s Maxem, na louce u potoka, kde se milovali. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že tráva kolem ní je úplně rozbahněná vodou. Když zaostřila, zjistila, že asi na břehu potoka vidí ducha. Seděl tam totiž Max.
„Maxi!!“ Vstala a rozeběhla se k němu. On se s úsměvem otočil a chytil ji do náruče. Objal ji a pak ji dlouze políbil. Zoe měla slzy v očích, byla moc ráda, že nezemřel a že ho znovu vidí.
„Jak jsem se sem dostala? A jakto, že se ti nic nestalo?“ měla spoustu otázek, ale tyto byly nejdůležitější.
„No, ono se mi stalo, málem jsem umřel, ale jestli víš, tak každá voda má nějakého svého vládce. A já měl štěstí, že vládkyně tohoto potoka se nad námi slitovala a pomohla mi. Nejdřív mě uzdravila a pak vyslala zvědy, aby tě našla. Já si mezitím stihl vzít oblečení a zbraně. Když zjistila, kde jseš, byla už noc a, i když jsem prostestoval, raději tvou záchranu přesměrovala na ráno. Dostali jsme se k loupežníkům tou studnou přesně ve chvíli, když po tobě hodili tu dýku. Pobili jsme je a tebe si odnesli zase studnou.“ Odpověděl jí Max najednou na obě otázky. Zoe si až po jeho vysvětlení uvědomila, že na místě, kde měla dýku, už není nic, jen jizva. Tázavě se na jizvu podívala.
„Hned jak jsme ti dýku vyndali, rána se ti sama zahojila. Podle Miriam musíš v sobě mít obrovský kouzelnický takent, když se tvoje tělo uzdravuje, i když jsi v bezvědomí.“
„Miriam?“
„Tak se jmenuje vládkyně tohohle potoka.“