Brax a Lina - 11. kapitola

Najednou se za ní ozvalo zařehtání. Otočila se a tentokrát se šťastně usmála doopravdy.
„Rillane!“ vykřikla.
Její kůň stál za ní a hrabal kopytem přední nohy do země. Lina nečekala a hned se na něj vyhoupla. Cítila, jak její tělo protestuje, ale na bolest nemyslela.
Pobídla ho a vyjela za Braxem. V jedné ruce stále držela luk a připravený šíp - pro všechny případy.
„Stůj!“ vykřikla na něj. „Slyšíš mě, Braxi! Stůj!“

Brax zahučel do lesa rovnou za bandity. Čekali na něj o dvě stě metrů dál.
Špatně se však připravili. Brax, běžící jak nejrychleji dokázal, za běhu skočil, rozmáchl se kladivem a doslova jednoho z nich rozdrtil. Než se stačili vzpamatovat, srazil k zemi dalšího a dalšího.
Bodli jej do ramene - jako by to však necítil, prostě dál drtili jednoho za druhým. Nevnímal bolest, nevnímal krev, stříkající všude kolem, nevnímal ani praštění kostí pod jeho kladivem a už vůbec neslyšel poslední smrtelné výkřiky nepřátel – existovalo pro něj jediné. Zabít všechny kolem sebe, nikoho neušetřit, nikoho nenechat naživu. Nikoho.
Netrvalo to dlouho a dosáhl cíle – všichni leželi na zemi mrtví.
Když už neměl kam obrátit svůj hněv, začal se uklidňovat. Rudý opar, jenž mu zastíral oči i rozum, se začal zvedat. Zase viděl a myslel jasně.
„Jak já se nenávidím,“ zaskučel a do očí se mu draly slzy.
Rty se mu třásly a kladivo v rukou mu nepředstavitelně ztěžklo.
Pohlédl k nebi. Kdy už to skončí?
Podíval se na své kladivo. Kolik jich dnes zabil a kolik už celkem?
Rozmáchl se vší silou, kterou v sobě ještě našel, ač ji musel vydolovat z posledního a mrštil kladivem směrem, odkud přiběhl.
Jak on se nenáviděl! Ozývalo se lámání větví a nakonec žuchnutí, jak kladivo dopadlo na zem o nějakých patnáct metrů dál.
Začínal pociťovat všechna zranění. Byl celý od krve. Ani nevěděl, jestli byla jeho, nebo cizí. Patrně oboje. Ale teď byl příliš unavený, než aby nad tím přemýšlel. Chtělo se mu tolik spát. Spolu s krví mu z těla odtékala i síla. Nechtělo se mu rány obvazovat, už ani neměl čím.
Byl tak unavený. Spát - to jediné chtěl, nic víc. Až, a jestli vůbec, se probudí, posbírá medailony. Teď se ovšem vyspí.
Znaveně a těžkopádně se posadil na silný kořen mohutného stromu a zády se opřel o kmen. Hlava mu přepadla k rameni a bolest spolu se ztrátou krve mu začínala otupovat smysly víc a víc.
Spát!

Lina by nikdy nevěřila, že člověk může utíkat tak rychle. Jak jela, slyšela řev a zvonění kovu a pak najednou vše ustalo. Rychle očima pátrala mezi stromy a hledala něco, co by se pohybovalo. Pohlédla na zem před sebou, pokrytou těly banditů.
Seskočila z koně a vytřeštěnýma očima pátrala po Braxovi.
Jestli je... jestli... Nechtěla ani domyslet co.
Když už jí zoufalství začínalo pomalu naplňovat a do očí se jí draly slzy, uviděla jeho postavu opřenou o kmen stromu.
„Braxi!“ zavolala na něj, ale nepohnul se.
Rychle přeskakovala těla mrtvých, aby se k němu dostala.
Najednou zpozorovala, že se jeden z banditů před ní zvedl a se svým nožem se vrávoravým krokem pohyboval k Braxovi, který se ani nepohnul.
Nečekala a zasadila šíp do tětivy luku. Vteřinu nato padl bandita k zemi se šípem zaraženým v zádech.
„Braxi!“ vykřikla znovu.
Ani tentokrát se nepohnul. Dělilo ji od něj sotva deset stop, když se začal zvedat ze země další. Lina byla rozzuřená jako ještě nikdy, takže k němu přiskočila a zasadila mu takovou ránu do týla, až padl k zemi a už se ani nepohnul.
Z plných plic vydechla a konečně se dostala k Braxovi.
Vzala ho za ramena a zacloumala s ním, jak nejvíc mohla. Nebylo to nic lehkého, protože oproti ní byl obrovský, navíc se svou těžkou výstrojí.
Zacloumala s ním znovu.
„Slyšíš mě, Braxi! Teď nesmíš spát, slyšíš! Teď ne!“ křičela na něj.
Když slabě pohnul hlavou, vzala jeho tvář do dlaní a začala ho lehce propleskávat.
„Prober se! Slyšíš, mě! No, tak! Otevři oči a podívej se na mě!“
Zatímco jeho víčka se nechtěla pohnout, v rukou ještě nějakou sílu našel. Namáhavě vzal její ruce do svých. Teprve v ten moment se mu podařilo pootevřít víčka.
„Netřes se mnou,“ zabručel unaveně. „Bolí to.“
Lina vydechla a roztřeseně se pousmála.
Vyprostila své ruce z jeho slabého sevření a dala mu je zpátky na obličej. Prsty mu setřela krev, kterou měl kolem očí.
„Nebudu s tebou třást, ale budeš vzhůru, slyšíš? Dokud ti nezastavím krvácení, tak budeš vzhůru!“
„Heh,“ nadzvedl horní ret ve snaze o úsměv. „Měla bys mě tu nechat a vrátit se domů.“
Co se chystal udělat bylo nerozvážné, ale to jediné správné.
Přiložil jí ruku na tvář se slovy: „Viděla jsi mě, jsem… zvíře. Udělej sama sobě službu… nech mě tady a… vrať se domů. Už jsem stejně ztratil… spoustu krve.“
Díval se na její zašpiněnou tvář a i když mu bylo hrozně, jak po těle tak i na duši, byl rád, že se na ni ještě může podívat a dotknout se jí. Pokud tohle jsou jeho poslední chvíle, nemohl si přát víc, než se na tu dobrou dívku dívat.
Lině sklouzla z očí slza.
„Nejsi zvíře,“ řekla a zatnula čelist. „Uvnitř ne.“
Dívala se mu do očí a cítila, že její strach mizí, zato se jí vrací odhodlání.
„Nenechám tě tady, na to zapomeň! Nikdy jsem od nikoho neodešla, když potřeboval pomoc, tak se s tím smiř,“ řekla pevným hlasem.
„Ale některým lidem prostě… pomoct nemůžeš,“ pousmál se smutně. „Jednou se s tím budeš muset smířit.“
Mezi stromy se ozvalo zaržání doprovázené dusáním kopyt. Z temnoty lesa se vynořil Burinsfel a namířil si to rovnou ke svému pánovi.
„Dobře,“ přikývla Lina a vstala. „Máš pravdu. Jednou ano. Ale dneska…“ řekla a vzdorovitě se na něj podíval. „Dneska ten den není.“
Brax ještě zahlédl světlo odhodlání a zarputilosti s nimiž na něj pohlédla, než vstala. On však necítil nic jiného kromě potřeby zavřít oči a nechat se unášet dál…
Lina zamířila k Rillanovi.
„A opovaž se usnout, nebo uvidíš,“ řekla ještě a začala od Rillanova sedla odvazovat vak se vším, co sebou měla na cestu.
„Tvoje bitva… začala.“ - bylo poslední, co Brax řekl.
Oči se mu zavřely, protože je už nedokázal udržet otevřené. Jeho tělo ztěžklo, neměl nad ním vládu. Rozum mu přikryla tmavá přikrývka bezvědomí.
Omdlel během vteřiny. Jeho bezvládné tělo nekontrolovatelně sklouzlo a spadlo z kořenu, na kterém seděl, rovnou na zem.
Ztratil příliš mnoho krve. Nebyl mrtvý, ale ani drak by jej v ten moment nedokázal probrat.


Lina se otočila za zvukem. Když viděla, jak Brax bezvládně spadl na zem, popadla vak a běžela k němu.
„No, tak! To ne!“ řekla zoufale a otočila ho na záda.
Rychle mu sáhla na krk, aby se přesvědčila, že jeho srdce stále tepe. Tepalo, ale slabě, hrozně slabě.
Nemínila ztrácet drahocenný čas. Dala se do rozepínání jeho zbroje. Nikdy to nedělala, přesto to vypadalo, že to musela dělat denně.
Stáhla mu zbroj z hrudi a odhodila ji za sebe. Stejně tak dala pryč i nátepníky, které zbroj v dalším momentě následovaly. Trochu obtížněji mu začala sundávat kabátec a košili. Snažila se s ním přitom hýbat co nejméně.
Když její ruce zavadily o jeho rameno, ucítila na prstech teplou krev. Netrvalo jí dlouho, aby našla ránu, z níž se ještě do teď krev řinula.
Utrhla celý rukáv ze své košile, roztrhla ho na dvě části a jedním kusem setřela krev, díky které neviděla, kde přesně rána je. Látka se během chvilky nasákla krví a její bílá barva se změnila na tmavou.
Pak sáhla do svého vaku a vytáhla dva pytlíky se sušenými bylinami. Otřela si ruce do kalhot a vzala trochu bylin z jednoho i druhého. Vložila je do úst a rozkousala je. Mezitím přímo do rány nalila trochu tekutiny z lahve, která ji měla vyčistit.
Rozmělněné byliny potom vyplivla na dlaň. Opatrně je vložila do rány na rameni. Druhým kusem košile zranění pevně ovázala.
Svými prsty potom přejížděla přes celou jeho paži až dolů k ruce, aby se přesvědčila, zda na ní má ještě nějaké poranění.
Zraněný byl asi od hlavy až k patě, ale žádnou vážnější ránu na jeho ruce nenašla a proto přešla ke druhé. Sečné rány na ní byly sice četné, nijak zvlášť však hluboké - krev z nich už netekla.
Hruď byla v pořádku, tu naštěstí ochránila ocelová výzbroj. Dívka si trochu oddechla, protože netušila, co by dělala s tou trochou mastí a bylin, kdyby měl nějaké vážné zranění tam.
Lina se mu potom snažila obléct košili zpátky, což nešlo tak rychle, jak by si přála. Když se jí to podařilo, přehodila přes něj ještě kabátec.
Chtěla přejít k sečné ráně na hlavě, jenže pak si vzpomněla, že si zavazoval nohu. Rychle k ní proto přešla. Letmo zahlédla Rillana, který stál kousek za ní a Burinsfela, jež stál naproti ní a se svěšenou hlavou ji pozoroval.
Oddělala mu z holení ocelové chrániče a hodila je za sebe, jako zbytek výstroje. Povolila stažení rány, ta se však vzápětí opět rozkrvácela a proto bleskově vytáhla z vaku obvaz a stáhla lýtko nad ranou.
Vytáhla lahvičku s pálivou tekutinou, zvedla nohu do výšky a nalila trochu tekutiny přímo do rány. Nechtěně přitom zavadila prsty o kousek šípu, který z rány vyčuhoval.
„Ještě tohle,“ povzdechla si.
Jedna z věcí, které přímo nesnášela, bylo lézt do otevřené rány něčím nečistým. Nic jiného jí však nezbývalo.
Nevěděla, kde by sehnala nějakou dýku nebo nůž. Nakonec ji napadlo podívat se do Braxovy druhé boty, kde by nějaký takový nástroj mohl mít.
S úlevou vydechla, když dýku v nohavici našla. Nalila na ni trochu tekutiny a pak se hrotem přiblížila k ráně.
Zanořila ji do rány k šípu a jemným tahem zajela do masa. Zatnula zuby, jako by to byla ona sama, do koho řeže. Nařízla ránu na centimetr. Pak dýku odložila a prsty se chopila dříku šípu a pomalu se sunula až k ocelovému hrotu. Jakmile ho její prsty pevně obepínaly, pohnula jím na jednu stranu a pak na druhou. Pohybovala jím jemně, aby způsobila co nejmenší škody ve svalu.
Špička šla ven pomalu, ale i tak ji vytáhla dřív, než čekala.
Odhodila ji pryč a rychle do rány nalila tekutinu na vyčištění. Pak nohu opřela o své rameno a vzala trochu masti z malé misky převázané látkou. Nabrala trošku na prst a pokryla jí okolí rány a dala i trochu dovnitř. Potom mu lýtko ovázala obvazem a pevně zatáhla.
Zkontrolovala druhou nohu, a když viděla, že vážnější poranění nemá, přešla zpět k jeho hlavě. Zhluboka se nadechla a utrhla si z košile druhý rukáv. Nalila na něj vodu z lahvičky a dávala si pozor, aby jí neunikla jediná kapka. Jen co byl rukáv nasáklý tekutinou, začala ji pomalu ždímat.
Směřovala dopadající tekutinu přímo na ránu od jeho oka, přes tvář až ke krku, kde končila. Potom mu rukávem přetřela celý obličej i krk, takže konečně zase viděla jeho tvář, která byla do teď zbrocená krví.
Vytáhla jinou mast a začala mu ji pomalu mazat do rány po celé její délce. Druhou mast, jíž předtím použila na jeho nohu, mu vetřela do okolí. Obvazem, který jí ještě zbyl, mu ovázala aspoň krk.
Na okamžik se zastavila a dívala se na něj. Nebyla si úplně jistá, jestli už viděla větší sešlost zranění na jednom člověku.
Zkusila mu sáhnout na krk, a uvědomila si, že by ji nikdy nebylo napadlo, jak ji dokáže potěšit ten slabý pohyb pod jejími prsty, vyklepávající rytmus života.
Dívala se na něj a došlo ji, že by potřebovala vodu. Ještě předtím, než se pro ni vydala, tak Braxe dala do přirozenější polohy. Podložila mu hlavu jeho kabátcem, potom vzala ze svého sedla svůj plášť a pořádně ho přikryla. Nebyla si jistá, zda by bylo dobré rozdělávat oheň. Kdyby tu ještě byli nějací lupiči nebo i někdo jiný, mohli by se tím odhalit. Teplo ale potřeboval.
„Pojď sem, hochu,“ řekla směrem k Burinsfelovi. „No, tak,“ pobídla ho a natáhla po něm ruku.
Kůň k ní pomalu přešel. Vzala ho za uzdu a postavila ho bokem k Braxovi. Sundala mu sedlo a položila ho kousek dál. Dřepla si a přejela rukou po zemi vedle něj.
„Pojď sem,“ řekla mu a lehce zatáhla uzdou dolů.
Burinsfel chvilku stál, pak se však pomalu spustil dolů, takže teď ležel vedle Braxe.
Lina přešla na druhou stranu, vzápětí si ovšem uvědomila, že obvaz na rameni by mu sjel, kdyby s ním pohnula. Očima hledala něco, co by jí mohlo pomoct, co by mu mohla ovázat pod paží kolem krku na druhou stranu, aby obvaz vydržel.
Z Braxova oblečení už nechtěla nic trhat, bylo už dodělané dost. Podívala se na sebe a na kratičkou vteřinu se zasmála. Pak se zvedla a zamířila k tělům banditů. Vedle jednoho ležel meč. Vzala ho a nařízla si kalhoty nad koleny. Utrhla si celé nohavice od kolen a uřízla z jedné slabší pruh. Z oblečení banditů nechtěla ani jednu nit.
Když se vrátila k Braxovi, dala mu pruh látky přes rameno na místě, kde měl ránu a pak ho zavázala pod paží druhé ruky. Opatrně ho k sobě naklonila a překlopila ho lehce na bok, aby byl zády opřený o Burinsfela. Upravila mu ještě plášť, aby ho zakrýval celého a znovu mu zkontrolovala tep.
Zbylou látku z kalhot si strčila do kabátce a vyšla k Rillanovi.
„Hned jsem zpátky,“ řekla a nevěděla komu vlastně, jestli koni nebo muži.
Vyhoupla se na Rillana a pobídla ho, aby vyjel. Klusem přejížděla přes padlá těla a vší silou se nutila dívat nahoru.
Jakmile kůň už pod kopyty neměl žádné mrtvoly, přidal a cvalem jel směrem k řece. Noční chladný vzduch Linu štípal do tváře a připomněl jí tak, že i ona je zraněná. Za celou dobu na to nepomyslela, až teď a i nyní jí to bylo v celku jedno. Nehodlala se dát do uvažování nad tím, kde jí co bolí, když věděla, že jiní jsou na tom hůř.
U řeky z Rillana sesedla a sestoupila k ní. Naklonila se nad vodu v místě, kde voda proudila pomaleji a nabrala vodu do dlaní, aby si umyla obličej. Cítila na něm zaschlou krev, která spolu s hlínou na větší části udělala tvrdší vrstvu – téměř jakoby měla druhou kůži.
Asi bude hrát všemi barvami, pomyslela si. Od spánku do poloviny tváře měla už zatahující se ránu po pádu na kámen a odřeniny po čele. Další ránu měla vzadu ve vlasech. Nic tak hrozného, unaveně si povzdechla.
Když skončila s obličejem, pořádně si ještě vydrhla zakrvácené ruce. Ani nevěděla, čí krev vlastně smývá.
Hned potom vytáhla z kabátce látky z nohavic a pořádně je ve vodě namočila. Vyždímala a znovu namočila, aby se do nich voda mohla víc vsáknout. Naskočila potom na Rillana a vydala se zpátky.
Jen co sesedla, přistoupila k Braxovi a na tvář mu vyždímala jeden kus látky. Otírala mu obličej, dokud nebyla krev a špína pryč. Stejně tak i jeho ruce.
Už ji nenapadlo, co víc udělat a proto vstala a odstrojila Rillana. Sedlo dala vedle druhého a šla se k muži posadit. Viděla, jak Burinsfel leží skoro nehybně, jen jeho oči občas projevily známky života. Pohladila ho rukou po silném krku a ucítila, jak slabě pohnul hlavou.
„Už jste zvládli horší věci, ne?“ řekla mu. „Dostal se z horších zranění,“ řekla a nebylo to víc než šepot.
Posadila se k Braxově hlavě a prsty mu opatrně zajela do vlasů a prohrábla je. Z očí jí sklouzlo pár slz. Lina trhla hlavou, aby se jich zbavila.
Najednou se za ní něco pohnulo. Trhla sebou a vydechla, když jí došlo, že to je jen Rillan. Snížil se na zem za ni a svou hlavou do ní lehce strčil. Dívka se smutně pousmála a opřela se o něj.
Svou ruku nechala Braxovi na hlavě a jemně ho hladila po vlasech. Občas sjela rukou níž, aby se přesvědčila, že jeho srdce bije.
Dívala se na jeho nehybnou tvář a modlila se, aby se probral a byl v pořádku.
„Bojuj,“ zašeptala k němu. „Celou dobu ses tady oháněl a bojoval jako o život, tak ho teď nezahazuj.“
S očima stále upřenýma na něj začala přemýšlet. Uvažovala, proč se tak žene do boje, proč mu, zdá se, nezáleželo na nebezpečí, a proč se choval opravdu jako divoké zvíře. Pak si ale vzpomněla na jeho pohled tehdy, vlastně včera, uvědomila si nevěřícně, ve stáji.
Nedívala se do očí zvířeti, to věděla naprosto jasně. Ani teď, když jí říkal, aby ho tady nechala a jela domů, tak v nich neviděla nic divokého, nic, co by ji nahnalo strach.
Viděla něco, co bylo ukryté hluboko pod vrstvou toho všeho - boje, zabíjení, dravosti a síly. Dokázala si docela snadno představit, jak se z hodného dobrého člověka, stane něco takového jako on, pokud je stále někde mezi bojem a bojem, mezi smrtí, krví a násilím, které je požadováno a za něž ještě dostával zaplaceno.
Přemýšlela o tom, zda byl její otec podobný jako on. Jestli taky bojoval jako šílenec, nehleděl napravo nalevo a nezajímal se o nic víc, než jen o další blížící se lebku nebo hrudník nepřítele.
Proč se takhle někdo chová? Protože nic jiného nezná? To by odpovídalo tomu, co říkal. Že nemá nic jiného než svoje kladivo.
Lina si povzdechla a zavrtěla hlavou. Byla si jistá, že to ‚něco‘ dobrého v něm je, že to není ztracené, že se to může třeba vrátit a převládnout nad tou většinou, která v jeho životě zabrala hlavní místo.
„Máš na víc… jen jsi to ještě… neobjevil,“ řekla mu.
Pak opřela hlavu o Rillana a zahleděla se do temných korun stromů. Připadala si unavená a nechtělo se jí ani hnout. Nechtěla přemýšlet o ničem. Chtěla jen hledět do nebe a nevidět nic. Nevědět a necítit nic. Jenže to nešlo.
Pořád se ji v hlavě převíjely uplynulé dva dny. Viděla tváře, místa, slyšela slova. Nechala je, aby jen tak vpluly na její mysl a zase se ztratily v dálce. Sklonila hlavu a podívala se na Braxe.
Co dál? Neměla odpověď. Věděla jen to, že pokud se ráno neprobere, naloží ho na koně a pojede domů. Tam měla lepší byliny, masti a lektvary než ta trocha, co měla teď s sebou.
Pohladila ruku Rillana a najednou se jí jako blesk před očima objevila vzpomínka na to, jak do ní včera strčil a jak si byli s Braxem blízko. Zase se jí rozbušilo srdce a její oči se začaly klížit dolů. Trhla hlavou, aby se probrala a znovu se ujistila, že srdce muže vedle ní stále bije.
Seděla u něj, občas ho pohladila po vlasech, a když na ni přišla chuť spát, snažila se ji zaplašit. Pár hodin před svítáním však byla tak vyčerpaná a unavená, že ji hlava klesla na Rillanův hřbet a usnula.







Dodatek:

Velké poděkování patří autorce vrony, která mi velmi pomáhá s korekturou. Děkuji ti! :-)