Cena lásky 21.

Odpočatá a aspoň trochu upravená jsem se nazítří k tetě Violett vrátila. Už mě vyhlížela.
„Najdeš ho v sadu,“ řekla mi dřív, než jsem se stačila sama zeptat. „Vodí ho tam Joseph, jeden hoch ze vsi, a obvykle tam zůstávají celé dopoledne. Asi nepotřebuješ vědět, kudy se tam dostaneš ...“
Zavrtěla jsem jen hlavou. Radu jsem opravdu nepotřebovala. Teta ale měla na srdci ještě něco jiného.

„Nejsem si jistá, jestli nedělám chybu,“ vyrazila ze sebe nečekaně. „Jestli bych mu neměla přece jen říct, že jsi tady.“ Údivem mi klesla brada. „Dnes ráno, sotva vstoupil do pokoje, začal mluvit o tobě. Byl tak neklidný, při každém šustnutí se snažil vidět, jestli nejsi někde v místnosti ... Vím, že mezi vámi bylo zvláštní pouto už když jste byli děti, ale dnes to bylo do očí bijící.“ Těžce si povzdechla.
Místo odpovědi jsem jí jen stiskla ruce a opatrně ji políbila na tvář. „Říkejte si, že prostě žádná jiná cesta neexistuje.“

Otočila jsem se na patě a rozběhla se ke Stormymu, kterého jsem nechala u brány. Ze sedla jsem ještě kývla na rozloučenou a Violett Cardiganová mi zamávala zpět a vzápětí přiložila k očím malý kapesníček. Bylo mi divně u srdce.

Svého bratrance jsem našla přesně tam, kde měl být. Sad Cardiganových patřil k nejkrásnějším v hrabství. Stačilo projet malým hájkem kolem řeky a pak se přikrást pod hrází přímo až tam. Byla jsem si jistá, že Will si z celé té velké plochy vybere jen jediné místo. Pokroucené jabloně tu skláněly větve až k zemi do husté trávy plné kopretin.

V okamžiku, kdy jsem ho konečně uviděla, mi srdce skočilo až do krku a ruce se mi roztřásly. Za paži ho vedl asi dvanáctiletý kluk, který cosi brebentil, William se tomu občas pousmál a Ron mu oddaně ťapkal po boku. Skoro jsem zapomněla na všechna svá předsevzetí a rozběhla se dolů k němu. Zastavil mě sám William.

Zadržel chlapce, naznačil mu, aby byl zticha, a celý napjatý se snažil zachytit nějaký zvuk. Plácla jsem sebou na zem a zadržela jsem dech, tep srdce jsem ale umlčet nemohla.
„Co je? Nikdo tu není,“ ozval se kluk.
Williamova odpověď byla spíš povzdechem. „Jistě, promiň. Jak jinak.“
Odvážila jsem se vystrčit hlavu a spatřila jsem, jak si sedají do trávy. William vytáhl z kapsy knihu a podal ji chlapci.
„Tu máš, Joe. Do toho.“

Joe zřejmě nebyl zkušeným čtenářem. Neobratně obracel listy nasliněnými prsty, až nakonec kamsi zabořil ukazovák a začal slabikovat. William poslouchal, občas opravil chybu a celý ten výjev dýchal krásným poklidem.

„Zatraceně!“ přetrhl malý Joseph zničehonic tu mírumilovnou atmosféru. „Tohohle pokroucenýho spratka si ne a ne zapamatovat!“
William se nadzvedl na lokti. „Pozor na jazyk, hochu. Nejde jen o to naučit se číst, ale také se umět chovat. Jedno bez druhého jaksi postrádá smysl.“ Na tváři mu pohrával úsměv. „Tak jak vypadá problém, o který jsme se zarazili?“
„Takový to O s kličkou dole.“
„Takže kvé?“ Bylo zjevné, že Williama jeho role učitele ohromně baví. Tolik to připomínalo dny, kdy se pokoušel učit i mě, a já natruc vzdorovala. V tomto ohledu byl malý Joseph rozhodně lepším společníkem. I když hubatý byl stejně jako kdysi já...
„Kterej zatracenej blázen vymyslel jiný písmena na psaní a jiný na čtení? Zasloužil by jednu přes...“

Vyprskla jsem smíchy a rychle ukryla tvář do trávy. Ten kluk mi mluvil z duše. Když jsem hlavu zase zvedla, uviděla jsem přímo před sebou Josephovy hubené nohy.
„Je tu nějaká ženská!“ křiknul dolů z náspu na Willa a já vyskočila.
„Buď zticha!“ sykla jsem na kluka, který nepřestával pokřikovat své „tady! tady!“.
William bez váhání vyrazil směrem k nám a já se dala na ústup.
„Sophie!“

Ten výkřik plný naděje i zoufalství mě málem srazil na kolena. Snažila jsem se vymotat Stormyho otěže z křoví, ale kůň se plašil a já měla prsty jako dřevěné.
„Sophie ...“
William se hrabal na násep po čtyřech a Joe mu pomáhal na nohy. „Počkej, prosím tě, počkej! Řekni aspoň něco!“

Pro slzy jsem neviděla ani jeho, ani nic dalšího kolem sebe. Vyškrábala jsem se do sedla a chystala se vyrazit pryč, dřív, než se má předsevzetí rozplynou jako dým. Už jsem to nestihla.
William se vysmekl Josephovi ve snaze dostat se rychle ke mně a na prudkém svahu ztratil rovnováhu. Vyděšeně jsem se dívala, jak se snaží něčeho zachytit, a přitom se veze přímo pod Stormyho. Už tak dost nervózní hřebec neváhal ani vteřinu a postavil se na zadní.

Svět kolem přestal existovat. Ne na Williama, letělo mi hlavou, nesmí šlápnout na Williama!!

Instinktivně jsem přitáhla otěže a proti všem přikázáním zdravého rozumu jsem sebou prudce trhla dozadu. Hřebec zakolísal. Vypadla jsem ze sedla přímo na záda a jeden nekonečně dlouhý okamžik sledovala, jak to obrovské zvíře padá k zemi přímo na mě. Stačila jsem si ještě uvědomit, že Will je v bezpečí.
Pak Stormy dopadl a všechno se ztratilo ve tmě.