Bonjour, Dita!

Monsieur Simona jsem měla tu čest potkat hned ráno, utrousila jsem „Bonjour“, na které mi bylo odpovězeno zabručením. V tu chvíli jsem starost o stále nepřítomnou Madeilene hodila na něj, jeho netečnost a chlad mě vytáčely.
Po snídani jsem celé dopoledne strávila víceméně vařením a pomáháním dvojčatům s úkoly. S francouzkou gramatikou jsem se vypořádat nedokázala, přestože se moje francouzština od podzimu rapidně zlepšila, psané slovo však zůstalo na stejně mizerné úrovni, na jaké bylo. Přestože jsem však nikdy nijak neexcelovala v matematice, jednoduché lineární rovnice nebyly žádný problém.
Po obědě, který se mi víc než vydařil, se Rowan dožadoval návštěvy Chapeliera a protože jsem stejně neměla nic lepšího na práci, šla jsem s ním. Co však čert nechtěl, první, na koho jsem narazila, byl Francois.
,,Dito!“
,,Salut, Francois,“ pozdravila jsem neochotně.
,,Salut. Ca va? Kdy jsi vůbec zavítala do stáje naposledy? To už je nějaká doba, co?“
Nějaká doba: 3 dny.
Zdvořile jsem se usmála a hledala výmluvu nebo skulinu, která by mi dovolila odejít, Francois však stál rozkročený napříč celou šířkou chodby a vypadal, že mě jen tak nepustí. Kůň v boxu po mé pravici líně přistoupil ke dveřím, prostrčila jsem prsty skrz mříže a pohladila ho po sametových nozdrách. Slastně přivřel oči s dlouhými řasami, usmála jsem se.
,,Hezky se směješ.“
,,Merci.“ Přestala jsem koně hladit. ,,Musím už jít,“ chtěla jsem se protáhnout kolem něj, ale rychle mi zastoupil cestu a já do něj vrazila ramenem. Bleskově mě chytil. ,,Nemusíš jít. Vždycky spěcháš.“
,,Asi mám důvod,“ odsekla jsem a vzápětí ztuhla, do chodby vkročil Etien. Škubla jsem sebou a vytrhla se Francoisovi. Etien se mračil jako deset čertů a já se bála, že vyletí na Francoise, Etien si jej však ani nevšiml, nevšiml si ani jednoho z nás, vzal vodítko z věšáku před jedním prázdním boxem a zase odešel.
Byla jsem překvapená.
,,Dito-“
,,Dej mi pokoj,“ doporučila jsem Francoisovi tiše, leč důrazně a šla najít Rowana. Právě se chystal se Simonem na jízdárnu.
Rosso stál ve výběhu jako socha. Už mě neignoroval jako prve a přišel blíž. Bylo teplo a zbytky sněhu roztály do bahna, ryzák měl nohy a břicho pokryté cákanci.
,,Ty jsi čuník,“ otitulovala jsem ho a vytáhla z kapsy mrkev schovanou jen a jen pro něj. Lehce jsem ho šimrala na nozdrách a ryzák stál jako přikovaný.
Přišla Estelle se svojí Dumpi a ještě jednou kobylkou. ,,Sacrebleu!“ zaklela. ,,Myslela jsem, že tahle pastvina je poslední volná. Nevíš, jak je tady dlouho?“
Pokrčila jsem rameny.
,,Určitě je,“ mudrovala Estelle, které se nechtělo s klisnami vracet. ,,Vezmeš ho do stáje? S kobylami ve výběhu ho nechat nemůžu, Etien si jej určitě ještě dneska vezme pod sedlo.“
Sáhla jsem pro vodítko uvázané liščím uzlem na břevnu.
,,Kdyby měl někdo kecy, tak jsem ho poslala do boxu,“ dodala ještě Estelle a počkala s kobylkami, než jsem uvázala ryzáka a vyvedla ho ven. Poslušně kráčel vedle mě, na podlaze betonové stáje jeho kopyta duněla a v boxu se nespokojeně otočil a postavil do dveří, jako by se mu přechod z venku rozhodně nelíbil.
,,Proč jsi ho odvedla?“ ozvalo se před boxem naštvaně.
Pověděla jsem, Etien se opět mračil.
,,Ale já na něj večer čas rozhodně nemám. Ach jo,“ otočil se na podpatku.
,,Hej, počkej!“ vyběhla jsem a chytla jej za loket. ,,Co je?“
,,Co by bylo?“
,,Ty se mnou nemluvíš,“ nenapadlo mě nic jiného.
Etien zvedl jedno obočí. ,,A právě teď dělám co?“
Pustila jsem ho a nevěřícně se dívala, jak odchází.

Večer dorazila Madeilene. Neřekla ani popel, vzala si svoje oblíbené suchary a čokoládu a stoupala po schodech do svého pokoje.
,,Kde jsi byla?“ zkusila jsem za ní křiknout, ale byla jsem dost naivní, pokud jsem čekala na odpověď.
Takže jeden z těch hodně mizerných dnů. Uložila jsem Rowana spát a protože nikdo dole neokupoval počítač, vzala jsem z něj síťový kabel a píchla ho do svého počítače. Do příslušného řádku jsem vepsala jednoduché heslo a chvilku surfovala, nijak zvlášť mě to však nebavilo. Ani jsem nezkontrolovala e-mail, notebook zase odpojila a odnesla ho nahoru, kde jsem si pustila film, přičemž myšlenkami jsem byla na hony vzdálená jednoduché zápletce.

Byla jsem protivná, naštvaná a nevím co ještě. Nechtěla jsem být ten, co přijde jako první, obzvlášť v případě, kdy jsem si byla jistá, že jsem nic neprovedla. Ale zároveň se mi do stáje moc nechtělo a Etien sám nepřišel.
Samozřejmě, že jsem to nakonec nevydržela. Doma se nic zvláštního nedělo, což mě přímo ubíjelo, i Rowan trávil svůj čas u Chapeliera pod Simonovým dohledem.
Tiše jsem se kradla stájovou uličkou. Bylo krátce po poledni, doba klidu, kdy neprobíhala žádná výuka a všichni koně byli buď ve stáji, nebo ve výbězích. S pozdravem jsem minula pár stájníků, kteří s bagetami v ruce klábosili na pytlích s ovšem. Etiena jsem našla až na druhý pokus v sedlárně, kde zašíval svoji jezdeckou bundu.
,,Bonjour.“
Vzhlédl.
Zavřela jsem za sebou dveře.
Etien se dál soustředil na práci. Kštici černých vlasů skláněl nad nimravou prací a jen v tmavé fleecové mikině a rajtkách mu to neskutečně slušelo.
,,Nemůžeš mě pořád ignorovat.“
Jako na vyjádření pochyb zvedl obočí, ale neřekl nic.
,,Hele, tohle není zrovna konstruktivní řešení. Co jsem udělala tak hrozného, že se se mnou odmítáš bavit?“
Nic.
,,Etiene,“ protáhla jsem. ,,Kruci, štveš mě.“
Protáhl obličej. ,,Já tě štvu? Vážně? Neříkej.“
,,Jo. Chováš se jako děcko.“
Práskl s bundou o vedlejší židli, nepohlídal však, že má k ní na niti i jehlu a píchl se. ,,Ksakru!“
Přála jsem mu to.
Strčil prst do pusy, aby si od kapky krve nezašpinil mikinu. ,,Já se chovám jako děcko?“ řekl tlumeně s prstem v puse. ,,No, aspoň přibližně vím, co chci, což se o některých tady nedá říct.“
Co to mele?
Vzal si bundu zpátky na klín a hledal jehlu.
,,Co tím myslíš?“
Věnoval mi ironický pohled a udělal jeden steh.
Opřela jsem se zády o dveře.
,,Musím ti přiznat ještě jeden bod. Když jsi ty kytky nacpala do popelnice, tak jsem ti fakt věřil.“
Tak odtud vítr fouká!
Etien dál v klidu zašíval bundu.
,,Can’t believe my eyes,“ řekla jsem, protože mě nenapadla vhodná alternativa ve francouzštině. Odtáhla jsem volnou židli metr od Etiena a posadila se. ,,A víš co, teď jsi mě naštval ještě víc. Ty si myslíš, že za blbé kytky se nechám sbalit tím vlezlým troubou?“
,,Francois není trouba.“
,,Ale je. Nebo není, to není to pravé slovo, ale já ho prostě nemám ráda. Mám ráda tebe. Uráží mě, že si myslíš, že bych se nechala nalákat na hloupé růže.“
,,Ty jsi divná holka. Holky růže milují.“
,,Tak jsi mě asi neposlouchal, když jsem říkala, že já ne.“
Zuby přetrhl nit a schoval jehlu do pouzdra. ,,Poslouchal jsem tě. Pojď sem.“
Natáhl ruku a táhl mě k sobě, kde jsem se mu neobratně sesunula na klín. Objal mě a lípl polibek do vlasů. ,,Promiň, chéri. Trouba jsem já.“
,,Jo, to jsi,“ souhlasila jsem.
Usmál se. ,,Mám tě rád.“