Já anděl 47

Vyrazili jsme. Ze Santin jsem cítil určitou nechuť k tomu, jak jsem tu situaci vyhrotil. Jenomže když už jsem teďka věděl, kdo nám bude házet klacky pod nohy, nemohl jsem být dost opatrný. Mohlo to přijít odkudkoli. Amithiel je poměrně zákeřná a jejími úmysly si nejsem úplně jist. Kdo ví, co tím sleduje. Každopádně přesun do pouště byl docela podraz.
I kdybych nakrásně souhlasil s tím, že dar od Nejvyššího pro Santin byl více než velkorysý, je dosti sporné, zda ho Andělé řádu mohou zase odebrat. No zřejmě jo, když to udělali. Tohle by si Amithiel sama ale netroufla. Rozhodně musela mít jednomyslné rozhodnutí všech členů řádu, aby si to pak u Nejvyššího dokázali obhájit.
Ale tou správnou otázkou zůstává: PROČ? Mohla Amithiel nahlodat více členů řádu, aby se pak spustila lavina nechuti vůči Santin? Nebo že by byli shovívavostí Nejvyššího až tak pobouřeni?
Ať jsem o tom přemýšlel jak jsem chtěl, tak mi stejně přišlo, že v tom velkou roli hraju já. Nejspíš dokud se Gab nerozhodl, že potřebuje chůvu, žádný problém v tom Andělé řádu neviděli. Asi jsem převážil pomyslné jazýčky vah na její stranu a ty potřebovaly vyvážit.Ach jo. Značně mi péči o ni ztížili. Doteď jsem si nemusel dělat starosti o její lidské potřeby. Ale teď už je to aktuální téma. Funguje jako člověk. A snad v mých očích ještě zkřehla.
Zvláště pak když jsem se na ni zrovna podíval. Musela být hrozně vyčerpaná. Ve stanu příliš nezaspala, to ani nešlo. Potřebovala nabrat energii a usnula vpodstatě hned, jak jsme vyrazili. Jeep jak se houpal na písku, tak ji ukolébal k spánku.
Byla neskutečně nádherná. S pískem ve vlasech, šmouhou na tváři a velikými vaky pod očima, přesto snad nikdy nebyla krásnější. Ten pohled na ni mě donutil k úsměvu.
*Páááni. Vy lidi jste někdy tak hrozně patetičtí.* zaslechl jsem ve své hlavě tak nechvalně známý hlásek.
*Dej mi pokoj, Amithiel.* sjel jsem ji jedinou myšlenkou.
*No no no. Měl bys ke mně být milejší.*
*Jo tak to mi řekni jediný důvod, proč bych to dělal.*
Chvíli bylo ticho. A pak do mého mozku promluvil hlas, který jsem nikdy neslyšel. Byl mužský.
*Protože já jsem vaše jediná opravdová možnost, jak váš úkol dokončit.*
*Co to má znamenat?* Přiznám se bez mučení, že jsem to nepobral. *Kdo jsi?*
*Pořád jedna a táž osoba.* odpověděla mi Amithiel opět svým původním hlasem.
*Takže tyhle dva jsi poslala ty. Chápu to správně?*
*Chytrý chlapec. Já vždycky věděla, že v tobě něco je.*
V jejím hlase jsem zaslechl náznak ironie a smíchu. U ní těžko uvěřitelné.
*Můžeš mi vysvětli proč? Nechápej to špatně, odvoz se celkem hodil, ale nechápu tvoje pohnutky.*
Trochu neochotně zabručela.
*No, řekněme, že se některým členům řádu úplně nezamlouvala destinace, kam jsem vás poslala. Prý jsem převážila výhody na naši stranu.*
*Proč jsi nás jednoduše zase nepřenesla?*
*Protože pak by to nebyla taková legrace. Přeci jenom sledovat tě, jak mácháš bouchačkou na nevinné strážce zákona v pro tebe cizím státě bylo vyloženě zábavné.*
*Jo, taky jsem se za břicho popadal. Jsi neskutečná mrcha, Amithiel.* Začínala mi lízt docela fest na nervy.
*Ale kocourku. Od tebe to zní jako kompliment.*
Nejspíš mě pohladila po tváři, protože mi na okamžik přišlo, že cítím nějaký slizský dotyk. Odfrknul jsem si a přiznám se, že jsem z toho vážně žádný požitek neměl.
*Můžu tě ubezpečit, že to kompliment nebyl. A už na mě nikdy nesahej!*
*A když ano, uděláš mi co?*
*Kupříkladu navrhnu Nejvyššímu, že si s tebou rád vyměním místo. Myslím, že by pár členům Řádu spadl velký kámen z astrálního srdce a nadšeně by souhlasili.*
*Mmmmm. Jerome, zlato. Ty nemáš vůbec smysl pro humor.*
*Ale i jo, jen nemám ten tvůj. A věř mi, že kdybych si s tebou měl měnit místo, tak bych se bavil přímo královsky.*
Zjevně jsem uhodil hřebíček na hlavičku. Amithiel si byla vědoma toho, že její pozice u Andělů Řádu je povážlivě nakloněná díky několika posledním eskapádám právě se mnou, na což kupříkladu zrovna Samael dost nerad vzpomíná. Nejspíš ho to ještě teď patřičně nadzdvihává z pomyslné židle.
*Však uvidíme, kdo se bude smát naposled.* procedila přes zuby a já jen protočil panenky. Že byli antičtí bohové plní čistě lidských vlastností a protikladů bych i pochopil. Byli vymyšlení lidmi. Ovšem Andělé řádu byli stvoření Universem a sám Nejvyšší schvaluje jejich členy. Jak tedy mohl dopustit, aby se jedním z nich stala právě taková bytost, jakou je právě Amithiel? Bez skrupulí, bez svědomí, zato s notnou dávkou vlastností, které bych hledal poněkud níže, než je Nebe. Totiž v Pekle.
A já tuhle zákeřnou a proradnou členku „spolku pro ochranu řádu“ zrovna teďka zase nakrknul. K vzteku.


*Snad to jednou pochopíš.*
„Kéž bys mi Bože neponechal emoce.“ povzdechla si Amithiel. Byla už příliš daleko, než aby to Jerome dokázal zaznamenat.
*Ponechal jsem ti je, protože z tebe dělají to, kým jsi. Díky emocím jsi lepší bytostí.*
„Ale já se kvůli nim trápím. Opravdu bych ráda věděla, co tím sleduješ.“
*Bolest nás nejvíce učí, milá Amithiel. Věř, že tě miluji. Jsi moje dcera. Ale i ty se toho musíš ještě hodně naučit a na spoustu věcí přijít. Máš na to všechen čas světa. A až budeš chápat, přestaneš se trápit.*
„Jsi si jist, že to přijde?“
*Nepochybuji. A byl bych opravdu rád, kdybys ponechala budoucnost neodhalenu tvé zvědavosti.* V hlase Nejvyššího znělo pobavení.
„Vidím, že mě máš vskutku dobře přečtenou. Dobrá tedy, slibuji.“
*Já v tebe věřím. Je na čase, abys začala v sebe věřit i ty. Vždyť pohleď, co jsi dokázala. Vyvážila jsi šance na stranách dobrých i zlých. To nikdo jiný nemohl. Jsem na tebe nesmírně hrdý.*
Amithiel uklouzl další povzdech.
*Maličká. Vím, že je to těžké a má radost z tvých pokroků nevyváží tvou bolest. Ale i cizí štěstí nás může činit šťastnými. To je zrovna to, co se právě teď musíš naučit.*