Cena lásky 22.

Běžela jsem a tráva mi byla až k pasu. Kolem byl jen černý les a já si uvědomovala, že se vzdaluji všemu co znám. Temnota přede mnou mě děsila, a zároveň lákala svou tajuplností. Jistě tam bylo tolik míst, která bylo třeba objevit, a záhad, které čekaly jen na mne! Otočila jsem se a v dálce za sebou zhlédla mezi stromy prosvítat světlo. Světlo, které znamenalo jen utrpení. Netoužila jsem se k němu vrátit.
A přece... přece... volalo mě a vábilo zpět, a já se nedokázala rozhodnout.
„Vrať se,“ říkalo mi, „vrať se zpátky.“
Přišlo mi divné, že světlo mluví Williamovým hlasem, ale vzápětí mi v hlavě explodovalo samotné peklo a černý les zmizel. Místo něj tu byla jen bolest, nesnesitelná bolest v každičké části těla. Zkroutila jsem se v křeči.

„Proboha, doktore, dělejte něco!“
Při zvuku toho hlasu jsem konečně otevřela oči. Hleděla jsem na tváře kolem sebe, tak úzkostné, a uvažovala, co ty lidi mohlo tak vyděsit. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a hledala tvář, která by patřila k hlasu, jenž mě probudil. Williamovu tvář.
Chvíli trvalo, než jsem ji poznala. Byla stažená zoufalstvím a strachem.

„Co mi je?“ vydechla jsem.
William mi něžně stiskl prsty. „Spadla jsi z koně.“
Aha. Ta zpráva mě překvapila. Já jela někam na koni?
Nějaký stařík odstrčil Williama stranou a naklonil se nade mě.
„Otřes mozku, madam. Nebojte se, brzy vám bude líp a na všechno si vzpomenete.“
Jeho poslední slova jsem už přes bolest ani nevnímala. Udeřila znovu a ještě silněji a já se rozkřičela. Opouštěly mě smysly. Zaslechla jsem ještě hysterický hlas tety Violett: „Ježišikriste, krvácí!“ Pomyslela jsem si, o kom to asi mluví, a pak jsem konečně omdlela.

Tentokrát už kolem nebyly žádné divoké sny, jen černočerná tma. Z ní jsem se probudila uprostřed noci, takže jsem si napřed nebyla vůbec jistá, jestli ještě spím nebo ne. Uvědomila jsem si, že nejsem ve své posteli, ba dokonce ani ve svém pokoji. V hlavě mi zvonilo na poplach. Odhodila jsem pokrývku a chtěla vyskočit a utéct, jenže tělo mě neposlouchalo. Každý pohyb vystřeloval do hlavy ukrutnou bolest a já se zhroutila zpátky jako hadrová panenka.

Ucítila jsem na paži jemný dotek.
„Lež klidně, Sophie.“
Vydechla jsem úlevou. Jistě, kdo jiný by mi měl být nablízku než William?
V hlavě jsem měla podivuhodně jasno. Vybavil se mi sad, Joe, Stormyho stín nade mnou, všechno bylo najednou zřetelné.
„Můžeš rozsvítit?“ požádala jsem .
„Vidíš, ani jsem si nevšiml, že už je tu tma,“ řekl a zazvonil na služebnou. Pak se sklonil nad postelí a hledal mou tvář, aby ji pomaloučku, opatrně pohladil. I tak to bolelo.
„Ty blázínku,“ zašeptal, „mohla ses zabít. Co tě to proboha napadlo?“
Mlčela jsem. Proč také něco vysvětlovat?
„Joe mi řekl, cos udělala. Jinak by mě prý ten ďábel rozšlapal na kaši.“
„Přeháněl.“
Williamova dlaň mi klouzala po vlasech a říkala víc, než mi mohl říct slovy. Vychutnávala jsem si každý dotek. Co na tom, že tu ležím polomrtvá? Pokud to byl jediný způsob jak se dočkat pohlazení z jeho rukou, stálo to za to.

Služebná konečně přinesla svícen a v patách jí spěchala Violett v noční košili a čepci. Přisedla si na pelest, ve tváři velkou úlevu.
„Tys nás vyděsila, dítě. Jak se cítíš?“
Zamyslela jsem se, abych si uvědomila, jak mi vlastně je. Za moc to nestálo, a tak jsem se jen ušklíbla.
„Spíš mi řekněte, co mi vlastně je.“
Teta uhnula očima.
„Jsi pořádně potlučená po celém těle, a kromě toho máš otřes mozku, nějaká zlomená žebra a vymknuté koleno.“ Napadlo mě, že jsem z toho vyšla vlastně docela lacino. Až pak mi došlo, že teta i William se tváří ustaraněji než by se na takové zprávy slušelo.
„A dál?“ zeptala jsem se proto.
Jejich mlčení mi nahánělo strach. Je ze mě snad mrzák? Mám obličej na kaši?
„Ztratila jsi hodně krve,“ začala opatrně Violett a málem se rozplakala. „No... a... přišla jsi o to maličké.“

Oněměla jsem. Celou dobu jsem si možná podvědomě přála, aby k něčemu podobnému došlo, ale teď jsem cítila jen strašlivou vinu a lítost. Co teď záleželo na nějakém Maxovi či Wilsonovi! Nevinný život, ještě nenarozený, a přišel vniveč. Hrdlo se mi stáhlo a začala jsem se dusit vlastními vzlyky. Teta mi utírala slzy a William mi pokrýval ruku polibky, ale nic z toho mě v tuto chvíli nemohlo utěšit.
„Neplakej,“ konejšila mě teta. „Nesmíš plakat. Jsi celá zesláblá a ještě víc si uškodíš. Nemysli na to a snaž se odpočívat.“
Bože, kdybych se snažila sebevíc, nešlo na něco takového nemyslet! Slzy mi tekly dál a dál, dokud se mi oči nezavřely vyčerpáním. Usnout jsem ale nedokázala.

„Pojď si také lehnout,“ slyšela jsem unavený hlas tety Violett. „Sedíš tu už třetí den. S takovou budu za chvíli volat doktora i k tobě. Může tady zůstat Anna.“
„Snad si nemyslíš, že bych dokázal usnout?“ Williamovi se třásl hlas. „Mohl jsem ji ztratit...“
„Nesmysl,“ uťala teta trpce jeho slova. „Nepatří ti, nemohl jsi ji tedy ztratit. Děláte si navzájem ze života peklo, hochu. Ať tak či onak, ona se vrátí k svému muži, a tobě zůstanou zase jen prázdné ruce...“
„Stačí mi vědět, že jsem aspoň v jejích snech. Spokojím se s tím. Už jsem si odvykl chtít od života víc než sny.“
Byla v tom čirá beznaděj, která zatlačila mou vlastní bolest do pozadí. Chtěla jsem vykřiknout, že má láska k němu není jen sen... ale nedokázala jsem otevřít ani oči, natož ústa.
„Zůstanu s ní. Nevzdal bych se jediné minuty. Dobrou noc, máti.“
Pokojem se rozlehl rezignovaný povzdech tety Violett a klapnutí dveří mi napovědělo, že jsme s Williamem zůstali sami. Znovu našel mou ruku a než jsem se dokázala pohnout, svezl se vedle postele na kolena.

„Bože,“ mumlal, „už ani nespočítám prosby, které jsem k tobě vyslal. Odmítl jsi je všechny. Žebral jsem o každý kousek světla, který jsem ještě dokázal rozeznat, a proklínal tě vždy, když jsem o něj přišel. Odsoudil´s mě k životu ve tmě a já se ho naučil žít. A když jsi mi pak poslal do cesty ji, byl to zázrak... a ty mi ho teď chceš vzít? Klečím tu před tebou jako poslední žebrák s jedinou prosbou – se mnou si dělej co chceš, ale ona...“ William sotva dýchal. „Dokážu se smířit s tím, že nebude moje, ale ať je naživu a šťastná. Zapřu svou lásku, pokud je to tak chceš, jen ji prosím nechej žít!“

Tělo mi rozpalovala horečka, ale při Williamových slovech mi běhal mráz po zádech. Tolik lásky! Tolik zoufalství... kvůli mně, kvůli nám... Dokázala jsem přinutit svou ruku, aby se pohnula a dotkla se ho. Prudce zvedl hlavu a já na jeho tváři viděla stopy slz. Zvláštní, do té doby mě nikdy nenapadlo, že slepci mohou plakat.

„Obejmi mě,“ šeptla jsem. „Obejmi a přitiskni k sobě. A už nikdy nic podobného neříkej.“
Mlčky udělal, oč jsem ho žádala. Lehl si vedle mě a opatrně se dotýkal rty mého obličeje. Bylo to nádherné. Plakali jsme oba, a nebylo to jen zármutkem. Byla v tom i radost ze setkání, ale především strach z budoucnosti.
Protože jsme v ní nedokázali najít ani záblesk naděje.