Po hlavě do života, kapitola 14.

Jak jsem tak prchala od vyjeveného Tomáše, který se kdoví proč rozhodl zrovna dneska jít na to samý koupaliště, jako půlka města, napadlo mě, že zdrhnout možná není nejlepší nápad a moje nohy se samy od sebe zastavily. Nádech, výdech, nádech výdech. Povedlo se mi částečně uklidnit a přestat se litovat. Sice jsem tu nechutnou scénku měla pořád před očima, ale usoudila jsem, že by bylo možná fajn někam Tomáše odlákat, aby se případně nemusel dívat na totéž. Naštěstí jsem ho nemusela hledat. Stál pořád na místě a koukal, jak přešlapuju u brány.
„Vypadáš, že by sis dala něco na povzbuzení,“ poznamenal. Tentokrát nikoli jízlivě, jak to má obyčejně ve zvyku, ale s určitou dávkou soucítění.
„Dáme si pivo, no a ty mi můžeš povykládat, co můj drahej bratr zase provedl.“
„To určitě,“ odfrkla jsem a horečně přemýšlela, jak ho odtud dostat. A tak jsem plácla první pitomost, co mě napadla.
„Já bych raděj do zoo.“
„Nebylas dlouho na sluníčku?“mžoural na mě podezíravě. Asi chtěl zjistit, jestli se mi neuvařil mozek. Jasně, byl už skoro večer, chtít teď do zoologické jaksi postrádalo logiku.
„Tak pojď, a nedělej fóry,“ bafl mě za ruku a vlekl k hospodě. „Do zoo můžeme jít jindy, když budeš chtít. Rád tě tam vezmu.“
No páni, teď se z něj ještě vyklubal hodnej strejček, jestlipak mi taky koupí bonbony. Kdybych neměla tak pod psa náladu, možná bych jeho nabídku i ocenila.
„Dáš si ještě jedno?“zeptal se a vstal od stolu.
„Ani ne, radši kofolu, nemusím bejt každej den namazaná.“ utrousila jsem pichlavost na svou adresu a čekala, že si Tomáš přisadí. Ale on na to nic, dokonce se ani nehýbal z místa. Jen upřeně hleděl kamsi za moji hlavu. Otočila jsem se a nemusela ani moc pátrat po tom, co ho tak zaujalo.
Po chodníčku směrem k východu kráčeli ve stoprocentně víc než přátelském objetí Karel s Lucií. Jeho ruka totiž spočívala na jejích zádech mnohem níž, než by se slušelo a kdyby byl přece jen snad někdo na pochybách, předvedli přímo ukázkové okusování hlav jen kousek od pokladny.
Chytila jsem Toma za ruku právě včas. Zrovna se chystal vystartovat a v obličeji mu cukalo.
„Pusť mě, ať mu můžu rozbít hubu,“ syčel na mě a snažil se vyškubnout. Jenže podcenil moje vypracované svaly, získané mnohaletou dřinou na statku.
„Sedni si, sakra.“ snažila jsem se ho vmáčknout zpět do plastové židle. Nakonec se mi to podařilo a lidi na nás přestali zírat.
Když vrkající dvojice zmizela z dohledu, Tomáš se trochu uklidnil a přestal zatínat pěsti.
„Už je mi jasný, proč jsi chtěla jít do té zoologické.“
„Hm a to jsi neviděl to nejlepší,“ zamumlala jsem do poloprázdné sklenice. Kofola byla stejně hnusná, jako zdejší pivo. Přeslazená a bez bublin. Hořkla přímo na jazyku.
„Tohle mi úplně stačilo. Ježíš já vůl.“ chytil se za hlavu. „Mám parohy, že ani neprojdu dveřma.“
Koukala jsem na Tomův střapatý rozcuch a úplně jsem viděla, jak mu z hlavy raší paroží, větví se a nabývá na mohutnosti, až z něj byl parádní šestnácterák. Dalo mi strašnou práci se nerozchechtat a nakonec jsem to zvládla, protože mi ho bylo fakt líto. A na Karla jsem měla pořádnou zlost. Co je to za manýry, svést holku vlastnímu bráchovi. Zmetek jeden. Můžu být nakonec ráda za všechny ty kondomy, kterými mě Domča zásobovala a za to, že jsem se do něj ani nestihla pořádně zamilovat, takže jsem se cítila spíš znechucená, než zrazená.
A Tomáš? Ten se mračil tak, až jsem dostala strach, že mu sroste obočí.
Seděli jsme tam jak dva zaražený prdy, až mě nenapadlo nic lepšího, než se začít vyptávat.
„Hm a co teď budeš dělat?“
„To teda nevím, asi dám ještě pár piv a pak půjdu domů promluvit si s Lucií.“
„A nepůjdem se radši trochu vyráchat?“ hodila jsem hlavou směrem k vodě. „Pár dalších piv v tom vedru by ti mohly zatemnit mozek a ještě vyvedeš nějakou pitomost.“
Chvíli vypadal, že nad tím přemýšlí.
„Tak jo,“ souhlasil nakonec. „Ale jen když tě budu moct zlít od hlavy k patě.“
„S tím se počítá,“ vycenila jsem zuby do úsměvu a vyskočila od stolu. „Poslední ve vodě je srab.“
Zapomněla jsem, že mám na nohou jen pantofle a v těch se zatraceně blbě utíká. Tomáš v sandálech mě na půli cesty v pohodě předběhl a hádejte, kdo byl nakonec srab. A ještě jsem se musela vrátit pro tašku, zapomenutou v hospodě. Naštěstí ji nikdo nečmajzl, Domča by mě asi přetrhla. Nakonec ten den nebyl až zas tak zpackanej, když vezmu v potaz okolnosti. Zůstali jsme s Tomem až do zavíračky a pak dohlídl na to, abych se dostala v pořádku a bez úhony domů. Byla jsem mu ohromně vděčná, že mě nenechal zabloudit, jak by se dozajista stalo, kdybych šla sama, i přes moje silácké řeči. Jo a to zoo, to mám slíbený na sto procent.