Tajemství stříbrné růže 2. kapitola

Loraine nesměla zaklepala na dveře Roderickova pokoje.
„Pojď dál, služko.“
Loraine opatrně otevřela dveře a rozhlédla se kradmo po pokoji. V lordově ložnici bylo šero, plápolající oheň vytvářel v místnosti prapodivné stíny a Loraine tedy neviděla, jak se k ní lord nebezpečně přiblížil. Chytil ji za paži, až to trochu zabolelo a nazlobeně ji sykl do ucha: „Ještě ti ukážu, kdo je pán a co všechno si může nebo nemůže dovolit ke svému majetku, rozumíš?“
V jeho hlase byl znát výhružný tón, v tu chvíli si připadala Loraine bezmocná, už tu opravdu nebyl starý laskavý hrabě Norbert, který nad ní držel ochranou ruku. Teď tu byl tento černooký ďábel a rozhodně nevypadal, že by si ji oblíbil natolik, aby se k ní choval jako jeho starý otec. Tento muž byl nebezpečný a ona to cítila každým kouskem své duše. Co ji však zneklidňovalo mnohem více bylo horko jeho dlaně, které jí spalovalo kůži i přes plátěný rukáv. Byla v pasti, buď zkrotí svoji temperamentní povahu sama, nebo ji zkrotí on. To vše vyčetla v jeho pohledu, v jeho očích tak černých a tak nespoutaných, že se až zalekla toho, jaká se v nich zračí síla.
Roderick povolil sevření a Loraine se vysmekla z jeho dosahu. Nenávistně ho pozorovala, třouc si při tom místo stisku.
"Pane, večeře je nachystána dole v jídelně." Do pokoje vběhla Lucy a zachránila tak Loraine před další hrozbou, kterou pro ni představoval její ostrý jazyk.
Už odmala se díky své drzosti dost často dostávala do potíží. Její matka a posléze i hrabě Norbert se marně snažili celá léta Lorainin temperament alespoň ukočírovat do přijatelných mezí.
„Počkej, ukážu ti jak se správně připravuje postel, ty nemehlo.“ Lucy jí vytrhla z rukou polštář povlečený v tmavě modrém saténu, poté co si všimla jak bezmocně se Loraine rozhlíží co a jak nachystat. Lucy měla vždy na starost přípravu ložnic, pracovala tudíž svižně. Loraine se rozhlédla. Pokoj, který hraběti připravili, vypadal skvostně, byl to snad nejhezčí pokoj na zámku. Uprostřed dominovala obrovská postel, s vysokými nebesy a s modrými taftovými závěsy, které teď byly odhrnuté a uvázané k vyřezávaným sloupkům postele. V rohu stálo jistě pohodlné polstrované křeslo, se stříbrnými výšivkami, vedle prastará komoda s ručně vymodelovanými lvi na dvířkách. Byla to mistrně odvedená práce stejně tak jako krásné tmavé perské kobercové podložky položené na zemi. Celý pokoj byl dokonale sladěn, počínaje modrými závěsy na velkých oknech, směřujících do zahrady až po malé porcelánové umyvadlo, které stálo u dveří do oblékárny.
Loraine se přes všechnu dokonalost, sladěnost a luxus, nemohla zbavit dojmu, že na ní pokoj působí chladně a neútulně. Lucy zručně a s neuvěřitelnou rychlostí, získanou léty cviku, natřepala modré hedvábné peřiny a popohnala Loraine ke spěchu.
„Pán si jistě bude chtít odpočinout a myslím, že bychom se neměly zdržovat. Už takhle se mi zdál velice podrážděný.“ Náhle Lucy ztichla, na chodbě se ozvaly kroky. Někdo se s velkou razancí pohyboval směrem k pokoji, kde obě právě stály.
„To bude jistě hrabě. Myslím, že bych měla odejít, stejně už je téměř všechno hotovo. Ještě bys měla přinést čisté ručníky, jsou v té malé dřevěné skříňce v oblékárně. Hodně štěstí, já radši zmizím.“ Vyklopila ze sebe Lucy a ukázala směrem ke dveřím oblékárny. Ještě se povzbudivě na Loraine usmála a zmizela malými potapetovanými dvířky pro služebnictvo. Loraine si povzdychla a rozběhla se pro ručníky. Doufala, že je stihne dát na své místo, než se hrabě objeví. Sehnula se ke skřínce, vytáhla bílé a naškrobené plátěné ručníky a vrátila se do místnosti.
„Netušil jsem, že mi budeš chtít pomáhat také při umývání.“ Při zvuku Roderickova hlasu leknutím téměř nadskočila. Otočila se a všimla si hraběte, který byl pohodlně usazený v křesle. Oheň v krbu mírně zkomíral, takže mu Loraine neviděla do tváře. Hrabě svíral v ruce sklenku s brandy a pozoroval Loraininy rozpaky. Nebyla jsem dost rychlá, pomyslela si a rychle položila ručníky na své místo.
„Pokud mě pane nebudete už potřebovat..“ pověděla klidným hlasem a sklopila pohled k zemi. Nestačila však dokončit větu, Roderick jí skočil do řeči.
„Samozřejmě, že ještě budu. Pojď blíž.“ Přikázal jí. Loraine ale stála na svém místě jako přikovaná.
„Řekl jsem snad, abys šla blíž. Sundej mi boty.“ Poručil jí a v jeho hlase zaslechla temný tón. Pomalu přešla pokoj, a aniž by se na něho podívala, mu stáhla vysoké jezdecké boty. Pozoroval jí, tušila to a neodolala pokušení podívat se mu zpříma do očí, aby viděl, co si o něm myslí.
„Ale ale, divoženko..nelíbí se ti snad mé chování? Myslíš, že pán se ke služkám jako jsi ty má chovat zdvořile? Nebo bych ti měl dokonce skládat poklony?“ vysmíval se jí. Loraine měla lordovi drzosti akorát tak dost. Pomalu se narovnala, pohledem plným nenávistných jisker ve svých smaragdových očích se mu stále zabodávala do jeho hluboké černi a ledově klidným a pevným hlasem pronesla:
„Pán by měl alespoň trochu prokazovat úctu těm, kteří pro něho pracují.“
Roderick se hlasitě zasmál a odhalil tak znovu své bílé a rovné zuby. Loraine na zlomek vteřinky blesklo hlavou, že je to neoslnivější úsměv, co viděla. Rychle zrádnou myšlenku zapudila, ale hrabě vycítil drobnou změnu v jejím postoji. Všimnul si, jak se dívce na letmou chviličku objevilo ve tváři něco jako zalíbení. Zvážněl, ale v jeho očích se stále zračily plamínky smíchu.
„Copak děvče, líbím se ti?“ pronesl a vstal při tom z křesla. Odložil sklenku a přiblížil se k Loraine, která při jeho náhlém výpadu bezděčně ucouvla. Dívala se na něho se směsicí pocitů, ten muž ji děsil. Znala jen málo o mužské touze a nevěděla, jak se má chovat. Nechtěla si s hrabětem nic začínat, nenáviděla ho a hodlala mu to dát najevo. Lord k ní natáhl ruku a chytil ji kolem pasu. Měl velkou sílu, tyčil se nad ní ve své výšce jako nad kořistí. Loraine propadla panice. Co si to o sobě myslí? Že mu skočí do náruče po tom jak se k ní chová, že na sebe nechá sahat takového zhýralého muže? Všemožně se začala kroutit, aby se vymanila z jeho objetí. Byla však drobné postavy, takže se její síla nemohla ani zdaleka rovnat síle lorda Blacka. Svíral ji příliš pevně a neustále přibližoval své rty k jejím. Chce ji políbit! Loraine zděšeně vytřeštila oči , a když ucítila, že jeho stisk mírně povolil, neváhala ani vteřinku. Ruka jí vyletěla, ani nevěděla jak a přistála na tváři lorda Blacka.
Lord otevřel doširoka oči a povolil objetí natolik, že se mu Loraine snadno vysmekla a utekla. Dívka proběhla dveřmi a ani se neohlédla, nechtěla aby viděl jak ji ponížil. Nebyla jen tak ledajaká holka, kterou by mohl líbat. Nebyla a ten políček si plně zasloužil. Přes to všechno věděla, že za tohle ji čeká trest.
Roderick stál s nevěřícným výrazem v pokoji a zíral na dveře. Ta drzá holka ho udeřila, dovolila si vztáhnout ruku na svého pána. Políček ho nebolel, měla malé drobné ručky a téměř žádnou sílu, ale o to víc ho překvapilo s jakou razancí mu facku uštědřila. Na to nebyl zvyklý, ženy se mu vrhaly k nohám. Nevěděl jestli kvůli titulu nebo majetku. Možná to bylo i tím, že jeho vzhled vyzařoval takové charisma. Každopádně pozornost svobodných i vdaných dam v Londýně, mu byla více než příjemná a velmi rychle si zvykl, že se mu ženy samy nabízely. Mohl mít každou, na níž ukázal. Bez ohledu na to, jakého byla postavení. A tahle malá drzá služka si dovolila vzepřít se jeho vůli. Jako kdyby nevěděla, že pánové často vyhledávají rozptýlení se služkami. Měla mu být po vůli a ještě mu být vděčná za to, že si jí vůbec všiml.
I když, pomyslel si, přehlédnout takovou krásu by bylo nemožné. Měla nádherné vlasy, které jakoby zářily měděným leskem a zlatavými tóny. Nevěděl k čemu by jejich barvu přirovnal, byl to zvláštní odstín, který nikdy na žádné ženě, a to jich poznal spousty, neviděl. A ty oči. Byly upřímné, hluboké. Viděl v nich víc než u bohatých slečinek z Londýna. Viděl v nich inteligenci a duši. Její plné a smyslné rty úplně lákaly k polibku, proto se neubránil. Chtěl ji, chtěl její tělo, tak drobné a útlé. Přes to však jak byla štíhlá, byla to žena, s oblými boky a krásnými plnými ňadry. A přestože byla oblečena v obyčejné plátěné haleně s živůtkem, nemohl si nevšimnout její krásy. Tak nevšední až ho to zaráželo. Rychle zaplašil myšlenky na tu malou neposlušnou služku, vysvlékl se, kvapem se omyl a ulehl do postele.
Loraine zatím seděla na posteli ve svém malém pokojíku a plakala. Jak jen mohl? Jak jen si mohl myslet, že je jednou z dívek, které lichotí zájem pána o milostné pletky? Copak netušil, jak jí tím poníží? A možná právě proto to udělal. Chtěl ji dostat na kolena, chtěl ji potupit, ovládnout. Jenže ona nedopadne jako matka, která zemřela v chudobě jenom proto, že si ji její otec nechtěl vzít. Ona ne, vdá se z lásky, chce muže, který ji bude milovat a ne nějakého panského hejska. Loraine byla rozčilená, tu facku si zasloužil a pokud jí za to propustí, žádná škoda to nebude. Byl tu teprve pár hodin a už nového pána nenáviděla. Nedokázala snést jeho přítomnost v jedné místnosti. Vůbec nebyl jako starý hrabě, žádná laskavost a vstřícnost ji nečeká. Buď si bude muset zvyknout na jeho aroganci nebo odejde. Neustále uvažovala, jak se Roderick asi zachová, nechá ji za její opovážlivost potrestat nebo ji pošle pryč? Netušila, že Roderickovi kolují v představách stejné myšlenky.
Jaký trest si zaslouží? Je pravda, že si dovolila moc, ale jeho to spíše pobavilo. Nebyl na odmítnutí zvyklý, ale divoška se mu začínala líbit. Byla pro něho výzvou, chtěl pokořit Loraininu hrdost, zkrotit její neposlušnost a hlavně ho nesmírně lákala neskutečná drzost, se kterou se rvala za každý náznak uznání a respektu. Roderick se rozhodl, že na panství v Perringhtonu přece jen chvíli zůstane. Podaří se mu udělat z rusovlasé divošky pokornou a poslušnou ženu. Se svým skálopevným rozhodnutím a vzpomínkou na divoké plameny směsice vzteku, nenávisti, vášně a tolika dalších emocí zračících se v Loraininých očích konečně usnul.