Já anděl 48

Konečně se na obzoru začalo objevovat světlo, což bylo neklamné znamení blížícího se městečka. Však už taky bylo na čase. Cesta trvala skoro hodinu a i když v džípu byla klimatizace, tak pro lepší výkon auta byla vypnutá. Takže se nedalo skoro dýchat. Navíc už mi taky začaly docházet síly. Přeci jen jsem místo pořádného spánku byl přenesen proti mé vůli z luxusního hotýlku do pouště a to jsem ještě mohl být rád, že nám byly ponechány zavazadla, kam jsem prozřetelně zabalil i stan. I když teda původně jsem ho balil proti chladu a větru. Tedy jak se říká – cesty Páně jsou nevyzpytatelné.
Santin se vzbudila a vypadala snad ještě ospaleji než předtím. Bylo mi jí hrozně líto. Potřebovala se najíst, napít a taky vyspat.
„Zastavte na okraji města.“
„Dobře.“
Jelikož jsme celou cestu nemluvili, tak teď strážník nadskočil leknutím. Ten druhý se sice už konečně probral z omráčení, ale pro jistotu nemluvil taky. Chytrej chlapec. Došlo mu, že by tím nic nevyřešil. No a nebo si dostatečně včas všimnul zbraně, kterou jsem více než nápadně držel v ruce.
Stejně je to dobrý. V životě by mě nenapadlo, že mám takovou páru. Toho chlapa to uzemnilo skoro na půl hodiny. Buď jsem se výborně strefil a nebo mám prostě smrtící pravý hák. Byl bych se i zasmál, ale na ďábelský smích teď nebyla vhodná doba.
Teď mě tak napadlo …
„Máte u sebe pouta?“
Ve zpětném zrcátku jsem postřehl, jak se strážníkovi rozšířily zornice strachem. Slova se mu zjevně zadrhla v hrdle.
„Nuže?“ rozhodl jsem se je trochu popostrčit k akci. Hlavní pistole to jde docela snadno. To by jeden ani neřek.
„Přece byste nezabil řidiče?“ pronesl ten druhý drze, ale bojácně.
„Hmm no jo. To máš asi pravdu.“ Namířil jsem na spánek prostořekého strážníka, takže mu z úst vylétnul jenom rychlý úlek. „Ty přeci neřídíš, tak se tě můžu klidně zbavit.“
„To není nutné. Máme přeci dohodu.“ Přispěchal mu na pomoc jeho kolega. Jenomže to neměl dělat, protože já byl dokonale v ráži.
„Dohodu? Já bych to nazval dobrou vůli. SVOJÍ dobrou vůlí. A tu bych být vámi raději nepokoušel. Nehledě na to, že město už je na dohled, takže vás vlastně ani k ničemu nepotřebuju. Okamžitě zastavte.“
„Jerome.“ Vydechla Santin vyděšeně. Vypadala jako ti dva, když se na sebe podívali. To, že chci zastavit, nevěstilo nic moc dobrého. Ale já jsem teď dostal výborný nápad, jak se jich efektivně a jednoduše na slušnou dobu zbavit, aniž bych je musel zabíjet. My jsme potřebovali náskok. Hodinka by byla akorát. A přesně to tak zhruba byla vzdálenost do města pěší chůzí.
Když džíp zastavil, tak se na mě oba otočili.
„Ven z auta.“ Nařídil jsem jim.
Vylezli, ale bylo vidět, že velice neochotně. Myslim, že současná „bezzbraňová“ politika americké policie mým dvěma strážníkům teď zrovna trochu zlomila vaz.
„Vaše vysílačky.“
Podali mi je a já je hodil na zadní sedadlo k Santin.
„Výborně, pánové. A teď čelem vzad.“
„Prosím nedělejte to. Mám doma rodinu. Manželku, dvě děti.“ Třásla se mu brada.
No jo, asi to už stačilo.
„Nebudu vás zabíjet, vy trdla. Co bych z toho měl? Do města to máte kousek. Za hodinku tam jste. A my ten čas využijeme po svém. Díky za pomoc, pánové. Džíp vám nějak vrátim. Ještě nevim jak, ale bát se o něj nemusíte.“
Oběma se zjevně značně ulevilo.
Sáhl jsem pro vodu do vaku u dveří řidiče.
„Nate. Mohla by se vám hodit.“
„Díky.“ Řekli skoro sborově a mě jich bylo fakt docela líto. Nejspíš to byli dobráci. Nu co. Práce policajta nemůže být vždycky med. Zvláště pak v Americe.
„Sedni si na sedadlo spolujezdce, Santin.“
Měla našpulenou pusu. Bylo mi proto naprosto jasné, že s žádným aspektem mého předešlého chování nesouhlasila. Což mi dala taky brzy najevo.
„Bylo tohle všechno nutné?“ Zeptala se, když už jsme vyrazili a nechali oba policisty v prachu za vozidlem.
„Budeš se divit, ale bylo. Předně na výměnu auta potřebujeme nějaký čas a pak, náskok se vždycky hodí. I tak bude poměrně dost krátký. Kdybych je zastřelil, byl by delší.“ Podotknul jsem pobaveně. Ale zjevně se to nesetkalo s pochopením.
„Ty jsi neuvěřitelný cynik. Oni nám přijeli pomoct a ty jsi s nimi jednal jak se zločinci. Copak máme vůbec nějaký důkaz toho, že jsou spolčeni s Amithiel? Nemáme. Takže jsi s nimi taky mohl jednat slušně. Ale to ty ne, co? Musel ses předvádět a vůbec si masírovat ego. Je mi z tebe na zvracení.“
Zastavil jsem skoro na místě. Kdybychom nebyli připoutaní, asi bychom prolítli předním sklem.
„Tak předně. Můžu tě ujistit, že tohle měla na svědomí Amithiel. Mluvil jsem s ní. Prý nám pomoct musela, protože převážila šance na jejich stranu. Následně – slušně jsem s nimi jednal. Kdybych chtěl být neslušný, tak jsem jim nedal vodu a nebo jsem je taky mohl nechat tam, kde nás vyzvedávali. Což by nejspíš asi nepřežili. Minimálně né moc dlouho, protože malých masožravých potvůrek je v písku poměrně dost. A ano, ohrožoval jsem je pistolí. Na to si klidně už mohli zvyknout. Jejich stát je proslulý tím, že ji tu má skoro každý a 11000 lidí ročně zemře na střelná poranění. Nejhorší statistika na světě. Takže s tím bych si hlavu nelámal. To už by pro mě bylo složitější jim vysvětlovat, co jsme v té poušti dělali, jak jsme se tam dostali a proč chceme, aby nás vyhodili uprostřed města bez návštěvy jejich rozkošné stanice nebo lékařského zařízení. Do města bezvadně dojdou. Mají ho na dohled a příjemně jim svítí na cestu. Až tam dorazí, hned někoho kontaktují, takže nás začnou brzy hledat. Tudíž máme docela dost práce. No a v rámci své slušnosti jim tenhle džíp pochopitelně vrátím. Spokojená?“
„Ani ne. Co otisky?“
„Jako naše? Já žádné nemám a hádám tvoje nemaj v databázi. Moc si tím nepomůžou.“
„Budiž.“
Nejspíš se tedy smířila s tím, že jsem nikoho nezabil a co jsme si půjčili, tak zase vrátíme. I tak jsem ale cítil, že náklonnost vůči mé osobě utrpěla značné trhliny. Zase jsem si musel uvědomit, že je to správně. Až skončí náš úkol, jehož konec se každým naším krokem přibližoval, rozejdeme se každý svou cestou. Kupodivu se mi tahle myšlenka ani moc nezamlouvala. Nejspíš mi bude chybět.