Tajemství stříbrné růže 3. kapitola

Loraine spala neklidným spánkem, děsila se rána, děsila se okamžiku, až znovu potká lorda Blacka. Vstala brzy. Nevěděla, jak se má zachovat, rozhodně se ale nemínila namyšlenému princátku omlouvat. Omluvit by se měl hrabě. Bezděčně se usmála při představě, jak se jí, obyčejné služce jak se o ní vyjádřil, omlouvá sám lord Roderick Black. Už jenom ta představa byla směšná.
„Jsem rád, že máš tak dobrou náladu, divoženko. Smím vědět, co tě rozveselilo tak brzy po ránu?“ Ve dveřích salonku, kde právě Loraine oprašovala nábytek, stál lord Black. Tvářil se vážně, Loraine se pod jeho pohledem začal do tváří vlévat ruměnec. Okamžik, kterého se obávala od té chvíle, co večer utekla z hraběcí ložnice, byl tu. A nedalo se před ním utéct ani se schovat. Její dobrá nálada ji okamžitě opustila, avšak bojovnost ne. Ustala v oprašování čajového stolku z ebenového dřeva a podívala se hraběti zpříma do očí.
„Přišel jste se mi omluvit pane?“ Roderick se hlasitě zasmál a vypadal, že ho opravdu dobře pobavila. V dívce se znovu zvedla vlna vzteku. Cokoli Roderickovi řekla mu přišlo vtipné.
„Já tobě? A můžeš mi říci za co? Protože to by mě opravdu zajímalo.“
„Za vaše včerejší nevhodné chování ve vaší ložnici, pane.“
„Hm. Nevhodné. A co jsem si měl myslet, když jsem tě našel ve své ložnici s ručníky, jak tam postáváš a zíráš na mě? Chceš snad říct, že jsem si vyložil tvoji přítomnost a tvoje náznaky špatně?“ Bylo nad slunce jasné, že se jí nepokrytě vysmívá. To ji rozčililo.
„Co si o sobě vůbec myslíte?!“ vykřikla a tváře jí hořely hněvem. „Já bych nikdy nepřišla do vaší ložnice, abych se s vámi..“ zarazila se. Strarý hrabě Norbert jí při hodinách učení ustavičně vštěpoval, že některé výrazy se pro dámu nehodí.
„Abys se mnou co?“ provokoval ji Black.
„Pane, na dámu se nesluší, aby jen uvažovala o tom o čem vy.. vy mluvíte-- co naznačujete.. Mějte prosím na paměti, že s vámi bych nikdy, opakuji nikdy nechtěla mít společného víc než vzduch, který dýcháme.“ Zpupně zvedla bradu, aby mu dokázala jak hluboce jím pohrdá. Black se opět jenom usmál.
„Abyste s mnou co? Moje milá vznešená dámo, copak by se ti nechtělo chvíli si zašpásovat?“ Při těchto slovech se k ní přiblížil. Věděla, že se nesmí nechat zahnat do kouta. Jenže se nedokázala ani pohnout. Zadívala se na něho. Lucy měla pravdu, když se večer rozplývala nad lordovým zevnějškem. Byl to mimořádně hezký muž. Jeho tvář zdůrazňovala jeho původ, byl to syn měšťanského kupce, měl ostře řezané rysy a hranatou bradu. Ta propůjčovala jeho obličeji velice mužný vzhled, jeho nos byl výrazný, ale ne velký, jako by přesně zapadal do celku. A ty jeho oči, velké, černé lemované hustými řasami. Jejich tvar byl dokonalý, nad nimi se klenulo tmavé obočí, které na první pohled vypadalo pěstěně, nicméně bylo přírodní. Měl dokonale souměrnou tvář. Jeho impozantní zjev doplňovaly husté havraní vlasy. Byly tak černé až místy zářily modrým nádechem. Nyní byl vzorně upravený, vlasy sčesané dozadu z čela.
Včera vypadal mnohem mladší, pomyslela si Loraine, když mu prameny vlasů padaly do čela. V Perringhtonu je velmi deštivo a včerejší večer nebyl ničím výjimečný. Lilo jako z konve, když mladý pán přijel. Vypadal jako roztomilý klučina, s těmi rozčepýřenými mokrými vlasy. Loraine se usmála. Black se k ní přiblížil až moc blízko, ale ona si toho všimla příliš pozdě. Teď v denním světle se zdál ještě vyšší a jeho postava ještě mohutnější. Black chytil Loraine za pas a přitáhl jí k sobě. Instinktivně před sebe natáhla ruce a ty se náhle ocitly na jeho pevné hrudi. Měl na sobě pouze jednoduchou bílou hedvábnou košili, takže přes tenkou látku cítila každý jeho sval. Zalekla se toho, jak se na ní díval. Všiml si, jak důkladně ho zkoumá svýma kočičíma očima. Měl znovu pohled lovce, který se dívá na svou kořist. Black se usmál jedním ze svých zářivých úsměvů a zašeptal.
„A to sis mě ještě neprohlédla v rouše Adamově. Až skončíš s tím hodnocením mého zevnějšku, můžeme pokračovat v poznávání nahoře, u mě v ložnici. Nebo bys dala přednost třeba pohovce tady v salonu? To víš, děvče, jsem tu jenom chvíli, nevím na co jste tu zvyklé.“ Loraine se při jeho slovech velmi rychle vzpamatovala z náhlého poblounění, přestala pozorovat Roderickovy nádherně vykrojené rty, a uvědomila si plně co se děje. Právě ji označil za děvku, myslí si, že je nějaká laciná holka, která mu podlehne kdykoli se mu zachce ji mít. Loraine se rozzuřila. Takhle ji ještě žádný muž nepokořil. Zaťala své drobné ručky v pěst a začala mu bušit do hrudi. Pochybovala však o tom, jestli její konání má nějaký účinek. Chtěla utéct pryč z dosahu toho ďábla. Je to sice bezpochyby nejkrásnější muž, kterého za dvacet let života potkala, nicméně to nic neměnilo na faktu, že je to pouhý hrubián. Nebyla přece ten typ dívky, za kterou ji měl.
„Copak zlato, nelíbilo se ti snad co jsi viděla?“ vysmíval se jí, a ona se dál bezvýsledně snažila uniknout z jeho sevření. Čím víc se bránila, tím pobaveněji lord vypadal. Zanechala proto marné snahy, věděla, že svoji silou na něho nestačí.
„Nelíbilo, pane, nejste vůbec ty muže, o kterém bych uvažovala jako o manželovi. Máte hrubé způsoby a neumíte se chovat k ženám.“ Pronesla pohrdavě. Blackovi se zablýsklo v očích
„Moje krásná divoženko, kdo tu mluví o manželství?“ A šibalsky na ní mrkl. Loraine zrudla a zalapala po dechu. Měla nedostatek čerstvého vzduchu, byla v pasti jeho opojné vůně, která byla směsicí mýdla a té typicky mužské vůně.
„Vy jste bezpochyby jenom napodobenina šlechtice, nemáte žádné vychování, žádné způsoby. Nejsem jedna z těch, které vám padnou do náručí kdykoli se na ně jen podíváte. Mně svou náklonností neprokazujete žádnou službu nebo čest. Pohrdám vámi, jste mi odporný, pane.“ Vydechla. Jeho dosud rozesmátý obličej potemněl. Pustil ji a o krok poodešel.
„A kdo jsi ty, že se nade mě tak povyšuješ? Kdo jsi ty, v těch obnošených šatech, s hrubýma rukama a špinavou zástěrou. Kdo si myslíš, že jsi, že se dovolíš kázat mi o chování nebo způsobech! Jsi snad z honosného rodu? Jsi snad princezna? Ne, já ti povím kdo jsi. Obyčejná a bezvýznamná služka v MÉM domě na MÉM panství. Koho si myslíš, že oslníš těmi frázemi, které jsi nejspíš odposlechla někde za dveřmi. Hraješ si na něco, co nejsi. Ale já ti ukážu kde je tvoje místo! Jsi služka tak budeš dělat to co máš. Budeš poslouchat a plnit beze slova moje příkazy.“ Jeho slova ji popudila.
„Já nejsem váš otrok pane. Moc dobře vím kde je moje místo a věřte mi, že ve vaší posteli to není a nikdy nebude.“
„Troufáš si hodně děvče..“ zavrčel podrážděně.
„Myslím, že by bylo nejlepší kdybych si našla práci u jiného pána.“ Black se ušklíbl.
„Já jsem nejvyšší pán v tomto panství, takže pokud si myslíš, že přede mnou utečeš, mýlíš se. Stačí jediné mé slovo a práci neseženeš. Rozuměla jsi mi dobře? A teď běž a ukliď můj pokoj. A každý večer budeš připravovat moji ložnici.“ Jeho slova ji zaskočila. Nezmohla se na slovo. Co si o sobě ten hlupák vlastně myslí? Že je snad nějaká husa? Lord Norbert se postaral o její vzdělání, postaral se aby věděla jak se má chovat a aby měla vybrané způsoby, ale tomuto muži o tom nehodlala vykládat. A opravdu by udělal to co řekl? Opravdu by ji nikde nechtěli, kdyby odsud odešla? Postaral by se o to, aby žila sama v bídě a bez práce? To byl vážně tak krutý? Jak může někdo, kdo vyrůstal v pohodlí, byl zahrnován přepychem, bohatstvím a láskou dospět v tak bezcitného muže?
„Je mi vás líto pane.“ Zašeptala s pohledem upřeným do jeho zad, když odcházel ze salonku. Byla by přísahala, že se na okamžik zastavil, že slyšel její slova. Ale neotočil se. Zřejmě se jí pouze něco zdálo.
Loraine si povzdychla a odebrala se do Blackovy ložnice, aby udělala práci, kterou jí přikázal. V ložnici našla Lucy, ta se po ní podívala uslzenýma očima.
„Můžeš za to ty!“ obvinila ji mezi dveřmi. Loraine nechápala, o čem žena mluví. Vypadala však zoufale. Vlasy neměla svázané ve vzorném uzlu jako obvykle, tváře měla pobledlé a oči zarudlé.
„Co se stalo Lucy?“
„Pán mě poslal pryč, řekl, že mojí práci budeš dělat ty. Prý mě tady nepotřebuje. Myslela jsem, že jsme přítelkyně a ty jsi zatím proradná a zlá potvora. Teď mám jít pracovat do nějakého malého domu nna předměstí Londýna, jenom proto, že jsi hraběte uhranula?“
Loraine byla zmatená. Vůbec nevěděla o čem Lucy mluví. Byla její jedinou přítelkyní, jedinou oporou, která jí v životě zůstala.
„Lucy.. Já, já..“ Hlas se jí zadrhnul a do očí se jí vedraly slzy. „Nevěděla jsem, že tě posílá pryč. Vždyť tu není ani pár dní. Nemohu přece všechno zastat sama, potřebuju tě.. Lucy věř mi prosím, jsi jediný člověk, který mi zůstal. Nemám s tvým odchodem nic společného.“ Lucy si však očividně trvala na svém. Hodila po uslzené dívce nevěřícný a pohrdavý pohled a bez dalšího slova odešla. Loraine byla nešťastná. Během jednoho dne toho na ní bylo moc. Byla vyčerpaná. Neustálé hádky s lordem Blackem byly ubíjející. A teď ji ještě připravil o přítelkyni. Loraine zabolelo u srdce a podlomily se jí nohy. Pomalu přešla k posteli a sedla si na okraj. Hlavu položila do dlaní a propukla v usedavý pláč.

Zdálo se jí, že leží v nádherných přikrývkách a na sobě má jen to nejlepší čínské hedvábí. Vypadala jako hraběnka, s medovými kadeřemi rozprostřenými po tmavém saténu. Slunce ji šimralo po tváři a vytvářelo jí ve vlasech odlesky všech odstínů duhy. A ona se jenom líně protahovala jako kočka. Náhle se vedle ní objevil ON, se zamlženým pohledem plným touhy si ji prohlížel.
„Můj drahý..“ Zašeptala Loraine s přivřenými víčky.
Muž se k ní přiblížil a dál s hladovým pohledem zkoumal její tvář. Lehce koketně našpulila rty a usmála se. Muž povytáhl obočí a zamyšleně ji dále pozoroval.
„Můj drahý..“ Zopakovala a natáhla k němu ruce. Byl to její princ, kterého si vysnila po nocích. Už dávno snila o tom, že potká JEHO a nechtěla o NĚHO přijít právě teď, když ho našla. Položila ruce na mužovu tvář a lehce ho pohladila. Její vysněný princ se nebránil. Jemně si přitáhla jeho hlavu a položila své rty na jeho. Byly teplé a měkké, ale nedostupné. Políbila svého prince ještě hlouběji, s větší naléhavostí a on jako by čekal na toto znamení, objal ji kolem ramen a vášnivě jí polibek oplatil. Tváře se jí rozhořely, když jazykem pronikl do jejích úst. Byl dobyvatel a ona se nebránila, nechala se unášet pocity, které v ní jeho zvídavý polibek zanechával. Cítila jak se jí do tváří žene krev a toužila po tom, aby to nikdy neskončilo. Tak dlouho o něm jenom snila, a teď tu byl a byl její. Přišel, aby jí zachránil, aby jí miloval.

Náhle se muž odtáhl. Všechno zmizelo. Slunce i hedvábí, které halilo její smyslné křivky. Zůstal jen podivně prázdný pocit v jejím srdci. Měla ho tak blízko, dotýkala se ho, svého milovanho prince se zamlženou tváří, o němž snila celý život. Nevěděla, kdo to byl, ale byl tak skutečný až z toho Loraine zamrazilo v zádech. TEN POLIBEK byl tak skutečný. Určitě ji někde čeká a odveze ji sebou, pryč od toho ďábla Rodericka Blacka.

Přinutila se otevřít oči. Hrůza jí projela až do morku kostí, když nad sebou spatřila černé oči. Znovu pevně semknula víčka a počítala do desíti. Poté pomalu otevírala oči a doufala, že to byl jenom další výplod její bujné fantazie.
Ty oči tam byly stále. Nebezpečně jiskřily a smály se na ní. Nebyl to sen. Snažila se rozpomenout, co se vlastně stalo. V hlavě měla zmatek, kde to je a proč se nad ní sklání ten nevychovaný floutek? Snažila se uspořádat si myšlenky, jak nejrychleji to v tuto chvíli dokázala. Šla uklidit pánovu ložnici a setkala se s Lucy. Ta ji obvinila a odešla. Ona seděla na posteli a plakala. Zřejmě musela z vyčerpání usnout. Je v pánově ložnici, a dokonce spala v jeho posteli! Při zjištění své situace se jí málem zastavilo srdce. Leží v pánově posteli a on se nad ní sklání! Vytřeštila oči a znovu se setkala s pobaveným pohledem.
"Že by ses rozmyslela, divoženko? Čekáš tu na mě, protože ses rozhodla přece jenom trochu si zašpásovat?“ při těch slovech vzal do ruky jeden pramen jejích vlasů a začal ho laskat.
„Já.. Já.. omlouvám se pane, udělalo se mi trochu nevolno a asi jsem omdlela.“ Zalhala a pokusila se vstát. Jenže Black ji držel pevně. Dál si ji bezostyšně prohlížel. Pohledem sjel na její krk a potom i na živůtek, který se mírně rozevíral a poskytoval tak dostatečný výhled na poodhalená ňadra. Její hrudník se prudce zvedal a zase klesal, a obnošený živůtek měl co dělat, aby nepovolil. Snažila se zvednout ruce a zakrýt tak svoji nahotu, ale nemohla. Black ji objímal takovým způsobem, že měla ruce uvězněné a nemohla se téměř ani pohnout. Styděla se, takhle se vystavovat v pánově posteli a ještě k tomu před ním. Nevypadalo to, že by ji lord chtěl jen tak pustit, měl dokonalý výhled, který se mu mimořádně líbil.
Sledoval jak se jí vzdouvají prsa a náhle se sklonil a jemně Loraine políbil na okraj živůtku, udělal to tak aby jasně cítila žár jeho úst.
„Nedotýkejte se mě, pane. Budu křičet! Na to nemáte právo. Pusťte mě!“ Žadonila Loraine. Black zvedl hlavu a zadíval se jí zkoumavě do očí. Vypadalo, že se ho bojí. To nechtěl. Přál si vidět bojovnou krásku, která mu nedarovala nic zadarmo. Jenže v tuto chvíli měla Loraine pohled plaché a vyděšené laně, kterou honec zahnal do slepé uličky. To se mu nelíbilo, nechtěl, aby z něho měla strach. Velice se bavil tím, jak obyčejná chudá holka mluví a jak se chová. Předčila mnohé urozené dámy, se kterými se setkal. I v těch obnošených a starých šatech vypadala jako dáma.
Dáma, ušklíbl se nad svými myšlenkami a povolil sevření. Loraine se okamžitě posadila a snažila se vyhrabat z peřin.
„Příště divoženko, už takové štěstí mít nebudeš. Příště až mě políbíš, poneseš si následky.“ Loraine ztuhla a podívala se na něho. Vypadalo to, že se hrabě dobře baví.
„Políbila jsem... Vás?“ zašeptala téměř neslyšitelně a na jeho odpověď čekala bez dechu. Rumělec v její tváři vystřídal bledý a našedlý nádech. Zírala se zděšením v očích, když Roderick zlehka kývnul hlavou.
„A nebylo to vůbec špatné, nemyslíš?“
„My.. Myslela jsem, že jste někdo jiný." vydechla, "nechtěla jsem políbit vás pane, to by mě nikdy nenapadlo. Jste sukničkář a já k vám necítím nic než odpor.“ Loraine se snažila získat zpátky svoji sebedůvěru a svoji čest.
„Před chvílí to tak nevypadalo, zlato.“ Usmál se.
Otočila se a kvapně odešla. Pak se zarazila. Lucy. Vrátila se zpátky do ložnice.
Black ležel stál na stejném místě a měl na tváři ten proklatý pobavený výraz. Loraine popadla nesmírná chuť rozběhnout se k němu a vyťat mu další políček. Nadechla se a klidným hlasem pověděla.
„Pane, chtěla jsem vás požádat, jestli byste neposlal pryč raději mě. Lucy je lepší komorná než já, určitě s ní budete spokojený.“
Black zavrtěl hlavou. Loraine se ale nehodlala nechat tak lehce odbýt.
„Pane, snažně vás prosím, neposílejte Lucy pryč. Je jediná, která mi zůstala. Po smrti matky a pana Norberta už nemám nikoho…“ zarazila se, když spatřila v jeho tváři zlostný úšklebek, který vystřídal jeho uvolněný úsměv. Už zase vypadal nebezpečně. Hrabě zpozorněl a posadil se.
„Takže takhle to tedy je. Starému pánovi jsi ochotně vyhověla, že? A co ti dal na oplátku? Choval se k tobě jako k dámě? Proto jsi byla svolná zahřívat mu jeho postel? Děvče mohl ti dělat otce. Takže tě přitahují starší muži? Třeba je to pro to, žes nepoznala nic jiného.“ Jeho hlas zněl zlověstně a v očích se mu blýskalo. Vypadal jako šelma, když vyskočil z postele a přistoupil k ní. Loraine se snažila zachovat chladnou hlavu, a neústupně čelila jeho divokému pohledu.
„Tak to nebylo pane, nebylo to jak si myslíte. Trávila jsem s lordem Norbertem spoustu času, ale ne tak jak si myslíte.“ Black jakoby její slova neslyšel, blížil se k ní a propaloval jí svýma očima. Loraine ustoupila o několik kroků a pokračovala.
„Pane, scházeli jsme se v knihovně a tam si povídali. Lord mě toho mnoho naučil, nikdy jsem.. To by mě ani ve snu nenapadlo. Byl ke mně velice laskavý. Nejsem taková..“
Nevěděla proč ji neposlouchá, hrubě ji popadl a násilím si přitáhl její hlavu. Držel ji pevně a zlostně ji zasyčel do obličeje.
„Já jsem tvůj pán a moji laskavost si musíš zasloužit, ty zpupná čarodějko!“ a políbil ji. Byl to drsný a chladný polibek, bez náznaku jediného citu. Byl to polibek vítěze, věděl, že ji má v hrsti. Alespoň v tuto chvíli. Loraine byla zaskočená náhlým výpadem na své rty a na chvíli ztratila koncentraci, podvolila se jeho moci. Byla jako hadrová panenka, se kterou surově zachází. Přes to všechno jí najednou vyletěla ruka k Blackově tváři. Nechtěla ho však uhodit. Zaplavila ji vlna neznámého citu, který považovala za soucit. Jemně sklouzla svoji drobnou ručkou po Blackově tváři. Byl to náhlý impulz, co ji donutilo toho surovce, který si tak bezohledně razil cestu jejími ústy, pohladit. Jemný dotek na jeho tváři v něm vyvolal ještě větší vztek.
Podíval se na ni, aniž by se odtrhl od jejích úst. To co spatřil v jejích očích na malinkou chvilku vypadalo jako náznak zvláštního citu. Zatoužil po tom, aby ho pohladila znovu. A za to ji nenáviděl. Ne, nenáviděl sebe, že po jejích dotycích tolik touží. Bezohledně ji odstrčil a podíval se na ni. Stála tam, s rozcuchanými vlasy a rudými tvářemi vypadala opravdu jako čarodějka. Byla nádherná. Zatoužil znovu po tom, aby ho políbila tak jako poprvé. Nikdy nic podobného neprožil. Kdyby o ní nevěděl své, byl by přísahal, že ho líbala panna. Sám se v duchu zasmál nad svoji hloupostí. Byla jen obyčejná hloupá holka. On mohl mít každou na kterou ukázal a přes to chtěl tuhle zběsilou divoženku, která ho neustále odmítala.
Musela ho něčím očarovat, nechápal své smysly, nechápal proč po ní tak prahne. Byla to milenka jeho nevlastního otce, jak se právě přiznala. Tak proč se chovala jako počestná a nevinná dívka? Co to na něho hraje za hru? Jeho rozhodnutí zůstat na panství se zprvu zdálo správné, myslel si, že si s ní pohraje a pak se vrátí do svého městského domu. Najednou mu připadalo bláznivé. Je tu jeden den a už ho má ta podivná dívka v moci. Dívala se na něho očima plnýma soucitu, nemohl její pohled snést.
„Vypadni!“ štěkl po ní a vystrčil ji ze dveří. Loraine stála na chodbě jako přimrznutá. Měla v hlavě hrozný zmatek. Proč se nedokázala bránit jeho polibku, byl hrubý a násilný. Přes to v ní vyvolal mnoho nových neznámých pocitů.
Rozběhla se do svého pokojíku a tam, v bezpečí za zavřenými dveřmi, se dala do pláče. Přemýšlela o svém snu. Nakolik byl snem a nakolik skutečností? Vzpomněla si na nádherný hřejivý pocit, který ji zaplavil celičké tělo, když líbala princova ústa. Nakonec došla k závěru, že všechny překrásné pocity v ní Blackův první polibek vyvolal jenom proto, že věřila tomu, že ji líbá její vysněný princ. Ona Rodericka Blacka přece nenávidí, je neomalený a hrubý. Je přesně takový, jak se vypráví. Jeho pověst nelže. Nemohla se dočkat dne, až Black znovu odjede do Londýna. Možná se už nevrátí, napadlo ji a na tu myšlenku se upnula.