Tajemství stříbrné růže 5.kapitola

Potřeboval vymyslet dokonalý plán. Byl si jistý, že ta malá holka má co hledá. Má něco po čem touží už víc jak 18 let. Kdysi se zapřísahal, že se pomstí, za všechno co mu provedl. Teď měl příležitost, byla sama, malá a drobná, bezmocná. Zlověstně se usmál. Však on přijde na to, jak se k ní dostat blíž. A pak mu zaplatí za všechno.. Zaplatí..


"Mary, kde je Lucy?" Loraine byla zmatená, vstala brzy ráno, chtěla se s Lucy rozloučil, ale nemohla nikde dívku najít.
"děvenko, pán odjel i s Lucy ještě v noci."odvětila Mary a vyhnala Loraine z kuchyně.
Loriane byla zmatená, tak dlouho se těšila na okamžik až Roderick odjede. A teď? Nechápala svoje pocity, nechápala, co se s n í děje. Lucy byla pryč a ani se nerozloučila. Zanly se tak dlouho a teď jela s Roderickem do Londýna. Co když si ji odbezl do svého domu? napadlo Loraine a při této myšlence ji podivně píchlo u srdce. Kde je ta úleva? Co to se mnou je?
Loraine se vrátila do kuchyně.
"Holka nemáš co na práci? Teď to musíš všechno zastat sama, tak žádné lelky." Mary neměla po ránu dobrou náladu.
"Hrabě se vrátí?" zeptala se Loraine jakoby mimoděk.
„Jo to nevím děvče, to opravdu nevím. A teď si mazej po svým, šup.“
Loraine byla zklamaná. Najednou nevěděla, co si má myslet. Její pocity byly nové, bylo jí snad smutno? Nebo proč neměla na nikoho a na nic náladu a dokázala myslet jen na to krásné a okouzlují teplo, které se jí rozlévalo v těle, kdykoli se na ní Roderick podíval. Jeho spalující doteky byly plné něhy a vášně. Probouzel v ní skrytou touhu, kterou ještě nepocítila k žádnému muži.
Když si Loraine uvědomila, že ani nemá s kým probrat svoje nově objevené pocity, propadla ještě většímu smutku. Je opravdu sama.


Roderick stál před svým londýnským domem a zvažoval, co dál. Jeho náhlý odjezd z venkova se mu nyní zdál jako unáhlený. Ale potřeboval se vymanit z vlivu, který na něho Loraine měla. Úplně mu zatemnila smysly, dokázal myslet jen na její svůdné rty a vlnící se boky. Na ten slastný pocit, když ji držel v náručí. Měl spoustu starostí, matka mu kladla na srdce, že musí najít nějakou zmínku o právoplatném Norbertově dědici, o kterém se na venkově i ve městě šuškalo. Nikdo však nevěděl, zda se jedná pouze o povídačku, či je to pravda. Měl opravdu hrabě Norbert Black pokrevního dědice? Kde ho hledat? Za týden, který strávil na venkově se nedozvěděl nic. Neměl myšlenky na hledání pravdy. I to byl jeden z důvodů, proč musel zpátky do Londýna. Měl povinnost vůči své matce. Pokud by se potvrdil jiný dědic, přišli by zřejmě o všechen majetek. Matka mu vždy vyprávěla, že Norbert měl spoustu tajemství, nikdy nemluvil o sestře, která tragicky zesnula ve velmi mladém věku. Nikdy prý nemluvil o lásce ani o dětech. Přesto však se drby šířily velmi rychle. Roderick vešel do domu , kde ho uvítal majordomus Harry. Mile se na mladého hraběte usmál a vzla si od něho černý vyšívaný kabát.
„Matka je doma?“ zeptal se Roderick.
„Ano pane, je v salonku. Mám vám přinést čaj pane?“
Roderick souhlasně kývl a opět si vzpomněl na okamžik, kdy mu Loraine přinesla čaj a on znovu viděl její broskvovou pleť a zářící oči. Roderick se zhluboka nadechl, aby zahanl myšlenky, jež mu nedaly pokoje. Neměl příliš náladu na konforntaci s matkou, neměl co by jí řekl.
Lady Abigail seděla v salonku u okna s pohledem zahleděným do zahrady. I ve svém věku to byla velmi krásná žena. Vždy vkusně oblečená do šatů dle poslední módy. Roderick si ani nevzpomínal na dobu před matčinou svatbou s hrabětem Blackem.
„Matko?“
Lady Abigail otočila hlavu směrem k synovi. Usmála se,a le její oči zůstaly zachmuřené.
„Jsi brzy zpátky, zjistil jsi něco?“ zeptala se přímo. Žádné přivítání se nekonalo. Roderick se ušklíbnul.
„Zatím ne, potřebuju se něčeho chytit. Nevím kde mám začít hledat.“
Abigail odvrátila zrak znovu k oknu do zahrady. Neřekla nic. Roderick začínal být nervozní, jeho matka nikdy nebyla prototypem dokonalého rodiče. Vždy se chovala chladně a odměřeně.
„Pojeď se mnou matko.“ navrhl Roderick.
„Ne, nemám ráda venkovany, jejich způsob života."
Víc synův návrh komentovat nehodlala. Roderick ještě chvíli stál v salonku, ale další snaha o rozhovor s matkou neměla smysl.
Měl se znovu vrátit? Ne, potřeboval zapomenout na medové kadeře a jejich odlesky ve slunečních paprscích.
Zatím zůstane v Londýně, city co v něm Loraine probudila stejně brzy vychladnou. Je to jen touha, přesvědčoval sám sebe. Jen obyčejná touha po jejím těle.


Loraine seděla na zahradní lavičce a pozorovala lehké bílé obláčky, které se vznášely po modré obloze. Už tři dny chodila zamyšlená a ponořená jen do sebe a svých pocitů. Nedokázala se vyznat v sobě samé, prostě to nešlo. Zamotávala se do změti podivných citů čím dál hlouběji. Milovala čas, který trávila sama v zahradě. zde mohla být sama sebou, rozpustila si vlasy a slastně zavřela oči, jakmile ucítila lehký větřík který si s kudrnami začal ihned pohrávat. Loriane si zula boty a položila se na lavičku. Slunce ji lehce šimralo po tvářích a příjemně hřálo. Byla unavená. Nadzvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Nikdo v zahradě nebyl. Znovu se pohodlně zavrtěla do polstru zahradní lavičky a zavřela oči. Nevšimla si temné postavy stojící u zadní branky. Postava stála ve stínu, aby ji nebylo vidět. Stál tam dlouho, aby viděl, že je tu sama. Už brzy. Opět se zlověstně usmál a odešel.