Tajemství stříbrné růže 6. kapitola

Loraine se pomalu vkradla do knihovny, kde tak často sedávala po boku sira Norberta a posadila se jako obvykle do křesla, které nechal starý hrabě přivézt speciálně pro ni. Bylo pohodlné, s podpěrkou pro nohy. Loraine v něm ráda sedávala a četla. Vzpomínala tím na chvíle strávené po boku moudrého muže, na chvíle plné pohody a štěstí. Tak moc jí starý hrabě chyběl. Usadila se na rudém polstrování, zdobeném bohatou výšivkou a položila hlavu na opěrku. Nemá si s kým popovídat, nemá ji kdo poradit, utěšit ji v samotě. Hlasitě si povzdychla si a lehce se jí ulevilo.
Dveře knihovny se rozletěly dokořán. Loraine vyskočila a srdce jí bušilo jako o závod. Ve dveřích sál hrabě Roderick osobně a vypadal jako bůh pomsty. Loraine si instinktivně přitáhla šál, jež měla ledabyle přehozený přes ramena až ke krku.
„Můžeš mi říct, co tady sakra děláš?“zavrčel, když ji spatřil na pohovce. Black byl očividně rozzlobený. Loraine se cítila provinile, ale svoji práci měla hotovou a myslela, že tady jí nikdo nebude hledat. Netušila, že se Roderick znovu ukázal v Perringhtonu.
Srdce jí bušilo o stošest a instinktivně si prohrábla rozpuštěné vlasy.
"Tak budeš mluvit, nebo jen stát a zírat na mě!"
Loraine polkla na prázdno a zlehka si přejela jazykem suché rty. Byla nervozni a nevěděla, jak se má zachovat. Tváře jí plály vzrušením a rozpaky. Přitáhla si šál ještě víc ke krku a sklopila oči.
"Nemáš tu co dělat! Vypadni!"
Loraine se vedraly slzy do očí, nechtěla ale, aby hrabě viděl, že ji rozplakal. Proběhla kolem něho a vyběhla na zahradu.
Roderick neměl náladu na nikoho. Nedařilo se mu na ní zapomenout, ale měl plno povinností. Nedokázal bez své divoženky vydržet ani týden. Byl naštvaný sám na sebe.
Stál v knihovně a díval se za dívkou, která beze slova utekla. Byly to opravdu slzy, co se jí zaleskly v očích? Za to se nenáviděl ještě víc.
Sedl si ke stolu, ruce založil na prsa a přemýšlel. Rozhlížel se po knihovně. Roderick věděl, že jeho nevlastní otec knihovnu miloval. Trávil v ní mnoho času, proto bylo pravděpodobné, že by zde mohl zanechat nějakou zmínku či připomínku na svého potomka.
Roderick se snažil soustředit myšlenky na knihovnu a možné skrýše, ale stále v duchu viděl jen její krásu.
Zavřel oči a zaklonil hlavu, vzpomínal na teplo jejích rtů.
"Pane, přál jste si čaj?" ozval se nesmělý a tichý hlas ode dveří. Roderick otevřel oči. Usmál se. Stála tam, s podnosem a hlavou sklopenou. Vlasy už měla Loraine zase vzorně svázané a šátek pečlivě připnutý na svém místě, aby neodhaloval ani kousek z jejího dokonalého dekoltu.
"Polož to sem na stůl." Neviděla, že se při pohledu na ni, usmál. Nasadil znovu vážný a rozzlobený pohled.
Loraine přicupitala ke stolu a opatrně postavila podnos na mahagonovou desku čajového stolku. Roderick stále seděl s rukama založenýma na prsou a zkoumavě si ji prohlížel.
"Jsi ráda, že jsem se vrátil?" zeptal se. Loraine jeho otázka poněkud zaskočila a znovu se jí rozklepaly ruce natolik, že nedokázala do hrnku nalít čaj.
"Nevím pane." špitla. Ještě mu nevěnovala ani jeden pohled. Mrzelo ho, jak se k ní zachoval. Když měl Loraine před sebou, byla všechna špatná nálada z neúspěšného hledání ta tam.
"Nevíš? Co jsi tu hledala? Doufám, že nebudu muset nechat zamykat místnosti, aby se z nich neztrácely věci.." zasmál se.
Loraine se nadechla a už to vypadalo, že bude znovu tou vzpurnou dívkou, která se mu tak líbila. Ale nakonec jen energicky zavrtěla hlavou.
Roderick nevěděl, co si myslet. Proč se změnila za tak krátkou dobu, co byl pryč?
"Tak mi vysvětli, jak je možné, že služku najdu sedět v mojí knihovně jako by jí patřila?" Vstal a přešel k Loraine. Tyčil se před drobnou dívkou v celé své mohutnosti. Lehce jí chytil za bradu a zvedl její krásnou tvář, aby si ji mohl prohlédnout. Jejich rty byly tak blizoučko. I Loraine si uvědomovala lordovu přítomnost. V břiše jí svíral zvláštní pocit, podivná křeč, která však byla příjemná. Srdce zběsilo tlouklo a její plná ňadra se zdvihala v rytmu jejího zrychlujícího se dechu.
Jejich oči se setkaly. Stáli tam, jen oni dva a hleděli si do očí. Chtěla mu toho tolik říct, ale nenacházela správná slova. Lehce ji objal kolem útlého pasu a přitiskl k sobě. V tu chvíli se propadla do vesmíru, který tvořil jen on. Jeho vůně, jeho pevné a mohutné tělo. Loraine byla jako v transu. Roderick zažíval podobné pocity. Neuměl si vysvětlil, proč na něho působí takovou silou. Bylo to jen její tělo, co ho nesmírně lákalo, nebo to byla změť emocí, které se v ní praly a jež četl v jejích očích, kterých se nemohl nabažit? Chtěl ji ochraňovat a laskat, hladit jí, líbat. Zajímala ho celá. Její myšlenky, názory. Chtěl slýchávat její zvonivý smích, hrát si s jejími vlasy a neustále mít možnost se jí dotýkat.
"Miláčku?" Kouzlo okamžiku bylo nenávratně pryč.
Loraine s sebou trhla při zvuku ženského hlasu na chodbě. Rychle se vzpamatovala a uvědomila si, že slyší blížící se kroky. Roderick ji odstrčil a ona pocítila chlad. Jakoby ji vytrhl srdce z těla. Před malým okamžikem si byli tak moc blízko. Roderick byl znovu rozladěn. Zapomněl na hosta, kterého si přivezl z Londýna. Litoval toho. Jenže ho zároveň děsily city, které v něm Loraine vyvolávala. Zhluboka oddechoval, ano vzrušovala ho, šílel po ní. Ještě chvilku ji objímat a slíbil by všechno na světě jen kdyby kývla a byla jeho. Jenže to nešlo, byla to jen obyčejná chudá služka v jeho domě. Milenka jeho nevlastního otce. Nemohl dopustit, aby ho tak ovládala. Nedokázal se v Loraine vyznat, byla tak tajemná. Nechtěla o sobě ani o vztahu k Norbertovi vyprávět. Zaprutile mu tvrdila jak ho nenávidí a občas se tak i chovala, ale dnes. Co když si s ním jenom hraje? Co když všechno, co dívka dělá, je za nějakým účelem? Je opravdu vypočítavá, nebo má před sebou skutečně tak čistou a neposkvrněnou ženu?
Roderick udělal dva kroky zpět a znovu se mezi ním a Loraine vytořila propastná trhlina. Loraine vypadala zmateněji, než kdy jindy. Nespouštěla oči z dveří a čekala na osobu, která se blížila. Napětím téměř nemohla dýchat. Kdo je to? Kdo je to? Věta se jí neustále míhala v hlavě, dokola a dokola.
Na malý moment se znovu otočila k Roderickovi, ten si jí však nevšímal. Oči měl upřené ke dveřím a najednou se široce usmál.
"Drahá, dáš si čaj?" pokynul směrem k čajovému stolku.
"Ráda." odvětila osoba ode dveří. Loraine zalapala po dechu. Ten hlas znala.
Pomalu se otočila a nevěřila svým očím..