Já anděl 49

Flagstaff byl o něco rušnějším městem než Albertville a určitě daleko menším než Paříž. Působilo na mě trochu nepříjemným dojmem. Ale důvod jsem si nebyla schopna uvědomit.
Minuli jsme nejméně 3 obchoďáky, ale Jerome hnal džíp skrz město bez ohledu na moje potřeby.
„Mám hlad.“ Zakňourala jsem.
Stále se soustředil na jízdu a neodpovídal. Docela důsledně mě ignoroval.
„Slyšíš mě?“
Trochu jsem do něj drkla, aby mě začal vnímat.
„Co? Ne. Říkala jsi něco?“
„Že umírám hlady.“
„Budeš to muset ještě tak hodinku vydržet. Musíme se odsud co nejrychleji dostat.“
Povzdechla jsem si. Hodinu. No co. To není tak moc. Tak snad to přežiju.
„Dobře.“ Hlesla jsem tiše a uvelebila se víc na sedačce.
Jerome vypadal, že ví, kam jede. Těžko tomu uvěřit.
„Už jsi tu někdy byl?“
„Ne, proč se ptáš?“
„No protože to vypadá, jako že víš, kudy jedeš.“
„Vím, jaká je naše cílová destinace. Jedu podle značek.“ Pokrčil rameny, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc.
„To hledáš ten Tusayan, jak říkala Amithiel? To ale není moc dobrý nápad.“ Zamrazilo mě trochu v zádech. Já tý ženský zkrátka nevěřim.
„Je to jediné vodítko, které teď máme. Když to vezmeme kolem a kolem, tak už teď nám dost pomohla. Sice jsme si prošli trošku nepříjemným územím pouště, ale zase jsme o dobrou tisícovku kilometrů blíž našemu cíli. Vem si, že touhle dobou bychom ještě byli v Newarku bez sebemenší informace, která by nás k Samuelovi dovedla. A ty sama jsi mi přeci řekla, že ho opět cítíš.“
„To je pravda. Nejspíš se k němu blížíme.“ Podotkla jsem.
„Cítíš ho silněji?“ otočil se na mě od volantu.
„Dávej pozor na cestu.“ Přikázala jsem mu, protože auto před námi se hodně přiblížilo. „Ano, cítím ho silněji. Přesto Amithiel nevěřim. Ačkoli máš v tom, co říkáš, pravdu. Ale naprosto netuším, jaké by měla pohnutky pro to nám pomoct. Pokud vím, tak mě nesnáší.“
„Možná ještě něco cítí ke mně.“ Přišel Jerome s odůvodněním, které mi doslova vyrazilo dech.
„Co máš na myslí tím ještě? Vy jste spolu něco měli?“
„No vztahem bych to asi nenazval.“
„A jak bys to nazval?“ zase abych z něj ty informace páčila. Úděsném chlap, fakt.
*Ano, Jerome, jak bys to nazval?* ozval se nejspíš nám oběma v hlavě stejný jedovatý hlásek. Jerome po mně švihl pohledem a vypadalo to, že je zahnaný do úzkých.
„Nazval bych to velice dobrým přátelstvím.“ Pronesl po chvíli přemýšlení, ale bylo vidět, jak se kouše do jazyku.
„Nebuď směšný. Santin už je dospělá. Myslím, že pravdu snese.“
Astrální Amithiel se objevila na zadním sedadle džípu a musim říct, že z toho radost neměl ani jeden z nás.
Jerome urychleně zajel do odstavného pruhu a zastavil. Tohle nemělo cenu rozebírat za jízdy. Bylo to docela nebezpečné.
„Amithiel, vážně bych ocenil, kdybys nás nechala aspoň chvíli na pokoji. Já sice oceňuju tvou snahu nám pomoci, ale chci mít taky trochu soukromí minimálně ve vlastní hlavě!“
„Copak se ti nezamlouvá, mi amor? Nikdy jsi neslyšel, že o kom se mluvívá nedaleko bývá?“
Začala jsem si připadat jak na tenisovym zápasu. Na jednu stranu jsem se chtěla všechno dozvědět a na druhou – měl Jerome pravdu, že být sledován nepřetržitě je na budku.
„Jsi tak natvrdlá a nebo mě pro zábavu ignoruješ?“
„Nejspíš to druhé, mi amor. A buď tak laskav, važ svá slova. Mohla bych se urazit a přestat vám pomáhat.“
To oslovení, jaké na Jeroma používala, se mi vážně začlo dost silně zajídat.
„Což mě vede k otázce, proč nám vlastně pomáháš?“ myslím, že je na čase se do toho taky trochu vložit.
„Santin, tohle se tě netýká. Už to pár set let bude.“
„Ale jo, týká. A to dost exaktně. Nechce se mi do horoucích pekel věčnosti. Se satanem jsme si do oka úplně nepadli.“
„No právě. Co to má co společnýho s tím, že jsme spolu kdysi dávno něco měli?“
„Dedukce, Jerome. Protože jedině ona nám poskytuje vodítka.“ A zahleděla jsem se na Amithiel zpříma. Když byla takhle blízko, byla skoro průhledná. Skrze ni jsem viděla sedačku.
Ona se zase zahleděla na Jeroma a čekala, až něco řekne. Chvíli bylo úplné ticho, což mi lezlo značně na nervy. Ale rozhodla jsem se, že nepromluvim první.
„Když byla Amithiel ještě člověk, žila v Paříži. Zrovna jsem zachraňoval zadek jejího bratra. Nějakou dobu jsme tedy strávili spolu. A jelikož jsme se fyzicky přitahovali, skončili jsme spolu v posteli.“
„Úplná telenovela, co? Jsem zvědavá, kdy se dostane k tomu, jak jsem zemřela.“ Podotkla Amithiel jízlivě mým směrem a přiznám se, že jsem z toho byla celkem zmatená. Takhle to vypadalo, že ji Jerome normálně využil. Jinými slovy, že zaplatila za záchranu svého bratra v naturáliích. Ale pořád jsem nějak doufala, že se ve svých závěrech třeba mýlím. Vždyť to bych se v Jeromovi přeci přepočítala jako snad nikdy v nikom.
„Naprosto nic jsem ti nesliboval, Amithiel. Žádný měsíček, žádný růže! Ano, byla jsi krásná a žádoucí a já se neovládl. Ale bez tvého svolení bych se tě ani nedotkl. Tak ze mě nedělej zmetka, co tě jenom využil. Bylo to vzájemný.“
„Jerome, jak Amithiel zemřela?“ zeptala jsem se a velice netrpělivě čekala na odpověď.
„Tehdy jsem se musel vypořáda s pár hochama ostrejma jak břitva. Dodnes netušim, kde se tam vzala. Jak se tam připletla. Došlo k přestřelce a já se jednomu chlápkovi zrovna intenzivně věnoval, když další vytáh bouchačku a chystal se ji na mě použít. Amithiel mi zachránila život. Vlítla do tý kulky. Zasáhlo ji to do hrudníku. Když jsem se otočil, stihl jsem ji už jenom zachytit. Byla na místě mrtvá. Byl to jenom mžik a ti chlapi hnedka zmizeli. Nemoh jsem nic udělat.“
„Já vím, že ne. A pracuju na tom, abych ti to odpustila. Nejvyšší mě učí, že se mám radovat z toho, že jsi šťastný. Dělám, co můžu.“
„Proč jsi tak stála o to, abych se to dozvěděla?“
„O to mi nešlo. Chtěla jsem, aby vyslovil pravdu. Způsobem, kterým si zaslouží být vyslovena. Jako člověk bezúhonný jsem šla okamžitě do Nebe. Nemusela jsem ani projít Očistcem. Neměla jsem hříchů. Sedmý anděl řádu chyběl a tak jsem zaujala jeho místo. A začala se Jeromovi mstít. Zhrzená ješitnost někdy hodně bolí.“
„Neměl jsem v úmyslu ti ublížit. Neuvědomil jsem si, že ke mně cítíš tolik.“
„Taky ne. Myslím, že už jsem řekla až dost. Zahni v další ulici. Je tam půjčovna aut. Měli byste si pospíšit. Moc času nemáte.“