Nebezpečné známosti 39. kapitola

Dodatečně bych chtěla poděkovat Eve, že má se mnou takovou trpělivost! :D


Ani ne do deseti minut se dostavíme rychle do nemocnice a pana Sullivana odvezou přímo na ambulanci, aby zjistili, co mu všechno je. „Tady musíte zůstat, slečno.“ Řekne sestra a zavře mi ambulanční velké dveře přímo před nosem. Přejdu k lavičkám a posadím se. Zrovna v tu chvíli doběhne Siler. „Tak co…?“ zeptá se zadýchaně a sedne si vedle mě. „Musejí mu udělat nějaká ambulantní vyšetření a pak se uvidí.“ Konstatuji situaci a opřu se o Salerovo rameno. „On to zvládne…doufám.“ Utrousí Siler a políbí mě na čelo. „A neměli bychom dát někomu vědět, někomu jemu blízkému?“ navrhnu. „Jenže já nemám absolutní tušení, kdo je pro něj blízký, ale mohli bychom zavolat Jamesona, je to jeho dlouholetý přítel.“ Usoudí Siler a vytáhne si z kapsy mobil. „Dobře.“ Odsouhlasím a narovnám se.

Po půl hodině dorazí i Jameson s Rachel. „Ahoj, tak co se stalo?!“ vyhrkne Rachel. „Dostal infarkt.“ Odpoví Silar. „A jak je tam dlouho?“ optá se ještě Jameson. „Tak přes půl hodiny.“ Odpovím na oplátku zase já. A jako na zavolanou vyjde ze dveří doktorka s ustaraným obličejem. „Dobrý den.“ Pozdraví, všichni ji též pozdravíme a přešlapujeme z nervozity, co se teda vlastně stalo. „Jste jeho příbuzní?“ zeptá se na začátek. „Jsme jeho blízcí známí, nemá rodinu.“ Odpoví vážně Jameson. „Dobrá tedy, pan Sullivan prodělal infarkt, ale bohužel se obáváme, že k tomu měl i mozkovou mrtvici. Necítí ruce, tak jsme ho odvezli na ARO, kde ho ještě musí vyšetřit několika dalšími testy.“ „A dostane se z toho?“ utrousím nadějně. „Budeme se snažit, slečno. Potřebovala bych, aby tu z vás někdo zůstal, musíme vyplnit údaje o něm a také by byl určitě rád, když uvidí známou tvář, až se probudí.“ Řekne doktorka s prosbou. „Já tu zůstanu.“ Vpálí ihned Jameson a nikdo mu to nevyvrací. „Dobrá, tak tu počkejte a já vám dám vědět, až budeme mít výsledky.“ Hlesne doktorka a odejde zase zpátky na ambulanci.

„Opravdu tu chceš zůstat? Můžeme tu být klidně s tebou.“ Utrousím na Jamesona. „Kdybych tu nechtěl být, tak se o to nehlásím ne?“ sykne Jameson nějak napruženě. Ok, chápu ho…necítí se nejlíp. Jeho dobrý přítel leží zrovna na ARU. „Tak mi jdeme, dej nám pak vědět jo?“ řeknu mu ještě. „Jasně.“ Odpoví a usadí se zpátky na lavičce. „Já tu ještě chvilku budu, tak se zatím mějte.“ Hlesne Rachel a přisedne k Jamesonovi. „Tak zatím.“ Rozloučíme se oba a dáme se na odchod. Popravdě, nechce se mi odejít, nechci tu nechávat Jamesona samotného. I když tu má Rachel, chtěla bych si sednout k němu a povídat si s ním. Protože poslední dobou jsme se navzájem nějak zanedbávali. Blbé a zbytečné hádky, pak tohle a tamto. „Nebuď smutná.“ Konejší mě Siler a vytrhne mě z myšlení. „Co teď podnikneme?“ „Jela bych domů, uděláme si večeři, koukneme na nějaký film a přitom budeme čekat na zprávy od Jamesona.“ Navrhnu a Silerovi nezbývá nic jiného, než s tím souhlasit. Co jiného dělat?







„Proč se pořád neozývá?“ postěžuji si s mobilem v ruce a opřená o Silera na sedačce. „Třeba ještě nemají výsledky.“ Odpoví Siler a přepíná ovladačem z kanálu na kanál. „Nechceš to aspoň na něčem už nechat?“ řeknu otráveně. „Dobře.“ Utrousí a nechá to zrovna na pořadu o zvířatech. Aspoň něco uklidňujícího. Teda, když zrovna lev před zraky kamer nezardousí chudinku antilopu. „Zavolám jim sama.“ Řeknu netrpělivě a vytočím číslo Jamesona. Dlouhou chvíli to vytáčí, ale pak to Jameson konečně vezme. „Jamesone? Tak co?“ vyhrknu. „Jo, už je to dobrý, Sullivana převezli na JIPKU a už není v ohrožení života, zvládá to dobře, ale ještě se neprobudil.“ „Tak aspoň, že tak…“ oddychnu si. „No…ty jsi se Silerem u něj doma?“ „Ne, jsme u tebe.“ Odpovím mu. „Aha, no tak já za chvíli dorazím.“ Oznámí mi a vypne hovor. „Tak co?“ vpálí na oplátku Siler. „Je už v pořádku, ještě spí, ale převezli ho na JIPKU, což je dobrý znamení.“ „No vidíš, takže už žádné stresování, tady nad tím…jasný?“ „Jasný.“ Usměju se na něj, vlepím mu pusu na tvář a koukáme dál na televizi.