Já anděl 50

Auto jsme měli vypůjčené během pár minut. Jerome džíp zavezl o pár bloků dál, abychom nebyli hned tak nápadní, až ho místní policie najde.
Vlezla jsem na místo spolujezdce staršího forda, který ale vypadal jako velmi dobře udržovaný vůz. Chtělo to něco v Americe běžného, abychom co nejlépe zapadli. Co jsme ale z výbavy ocenili nejvíce, byla navigace.
Dojeli jsme k první pumpě a vzali plnou nádrž. Do Tuseyanu je to nějakých 80 mil. Na Evropské poměry zhruba 150km. Cesta je to dlouhá, nikoli však nekonečná. A tak jsme se rozjeli směrem, který nám Amithiel určila. Teda né že bych z toho měla kdovíjak dobrý pocit.
Bylo to hrozně zvláštní. Kolem silnice byly široké neobydlené pláně. Země nikoho, dalo by se říci. Jen sem tam vesnička. Všimla jsem si, že jsou to všechno skoro stejné domečky, tenké jako papír. Spíchnuté horkou jehlou.
„Skoro to vypadá jako kulisy.“ Podotkla jsem uštěpačně.
„Jo, to je dřevotříska. Z ničeho jiného tu zřejmě ani nestaví.“
„To vypadá, že zafouká vítr a spadne jim to.“
„Nejspíš jo. A oni jdou a za pár dní to postaví znovu.“
Víc jsem to nekomentovala. Co mě ale překvapilo spíš bylo, že široko daleko jsem nezahlédla jediného Macdonalda. Jestli je něčím Amerika proslulá, tak právě hamburgrama.
Ale pak jsem uviděla něco, co Ameriku asi definuje ještě daleko víc. I když by tomu jeden skoro odmítal uvěřit. V pustině mezi Flagstaffem a Tuseyanem, skoro na půli cesty, se vyjímal zapomenutý dětský park věnovaný Flinstonovým.
„Co to je?“ ukázala jsem na ně zděšeně a Jerome se smíchem zaparkoval přímo před parkem.
„Hrozná blbost. Ale musíš to vidět.“
A tak jsme vlezli dovnitř. Nejspíš to kdysi byla atrakce plná lesku, ale teď to bylo spíš k pláči. Odevšad se dívaly již lehce omšelé postavičky v bederních rouškách, domácí dinosauři a auta na osobní pohon.
„K popukání.“
„Ty jsi divná. Vůbec tomu nerozumíš.“
„Jo to je asi fakt.“ Nešlo mi na rozum, co se na tom Jeromovi tak líbí. Díky bohu to netrvalo nijak dlouho a zase jsme nasedali do auta. GPSka ukazovala ještě 29 mil do našeho cíle.
„Do hodinky jsme tam.“
Na rádiu jsem se snažila naladit nějakou smysluplnou hudbu, ale problém byl v tom, že všude byla buď country a nebo rap.
„Upřednostňuji ticho.“ Vzdala jsem to prakticky bez boje po naštelování prvních sedmi stanic.
„To docela chápu.“ Uchechtnul se Jerome a mi přišlo, že nic jiného ani nečekal.
Tusayan nás přivítal dokonalým západem slunce. Na cestu nám svítila naprosto rudá zář a na obzoru přecházela do nádherných odstínů červené a oranžové. Spolu se skalami v pozadí, které tvořily první reliéfy Grand Canyonu, splývaly v neopakovatelný úkaz.
„Překrásné.“ Hlesla jsem a neměla slov.
„To opravdu je.“
Do městečka jsme vjeli, když už bylo pološero. Dokonce jsme museli rozsvítit světla. Podle GPSky to nebylo ani město, ale spíše větší vesnice o délce né větší než tak dva tři kilometry. Ale v okruhu dobrých 70 mil to byla metropole.
Jednotlivé obchůdky už byly zavřené a přiznám se, že jsem z toho měla trochu stísněný pocit. Hlavně mi začínalo důrazně kručet v břiše.
„Kde se tu s námi má Amithiel setkat?“ zeptala jsem se, protože i když bylo téměř nemožné se tu minout, přesto by mohlo trvat nějakou chvíli, než bychom se našli.
„Nepochybuji o tom, že si nás najde.“
„Dojeli jste do cílové stanice.“ Oznámila nám GPSka a teď už jsme byli odkázáni čistě jenom na sebe.
„Samuel je opravdu hodně blízko. Cítím ho dost intenzivně.“
„To je dobře. V tom případě jdeme správným směrem.“
„Co uděláme teď? Je skoro noc a ještě jsme nejedli.“ Řekla jsem a snažila se ovládat, aby to neznělo tak zoufale, jak už jsem se pomalu ale jistě začínala cítit.
„Ubytujeme se v prvním hotelu, který nám přijde pod ruku.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad? Nerada bych je zase nějak provokovala.“
„Neboj. Myslim, že budou mít jako andělé soucit. Po tom, čím jsme si teďka prošli, si zasloužíme minimálně koupel. Navíc jsme skoro u cíle. Pro jednou by mohli přivřít oko.“
„Máš o andělích řádu roztomilé mínění.“ Ozvalo se za námi a mně došlo, že už si nás Amithiel zase našla.
„Hlavně mi netvrď, že máme jet dál a někde si postavit stan. Jelikož je to tu samá chráněná oblast, tak si nemyslim, že je to dobrý nápad.“ Otočil se na ni Jerome trochu ostřeji, než možná bylo nutné. Ale i na něm se totální únava začínala už dost podepisovat. Nespal už víc jak 24 hodin. A jelikož byl v letadle zkroucený jak paragraf, tak ho ten spánek tam zase až tolik nenabil. Vypadal strašně. Jedinou útěchou mu mohlo být, že já jsem nevypadala líp. Teď, když jsem se stala nadobro člověkem s pouhými dvěma vlastnostmi anděla, jsem si až bolestně uvědomila, jak těžké to člověk někdy má.
Takže jsem začala opět zvažovat, co budu dělat, až náš úkol tady skončí. Kam půjdu? Andělem už jsem být nechtěla. To je prostě jasné. Přes tisíc let služby, která mě jenom týrala, myslím stačilo. Být andělem řádu? Nechci, děkuji. Do pekla taky nemám v úmyslu jít … takže co teď? Opravdu mi zbývá už jen zůstat člověkem a jako člověk zemřít. Pokud odsud odejdu bez hříchů, pak tedy půjdu do Očistce a nebo taky přímo do Nebe. Och ano, Ráj. Ona vytoužená modla všech smrtelníků. Má být i mojí?
Otázkou je, zda-li je Ráj konečnou stanicí pro duše. Nikdy jsem se o to nezajímala. Ale pravdou je, že jsem už viděla některé duše se i vrátit zpátky na Zem v jiném těle. Zvláště pak přesně ty duše, které jsem tolikrát spatřila v údolí slzí. Jenomže důvodů k pláči může být tolik. Jakou mám já naději, že pro mě bude Ráj skutečně Rájem a že se nebudu trápit? Přeci pokud mi Bůh ponechá emoce, pak … budu trpět steskem. Netuším jestli po Samuelovi. To v tuto chvíli nedokážu rozhodnout. Ale Jerome mi bude určitě moc chybět.