Tajemství stříbrné růže 7.kapitola

Loraine stál a zírala ke dveřím. Nevěřila svým očím. Její tvář měla sinalý nádech a lehce se jí motala hlava. Potřebovala se zachytit něčeho pevného, ale v dosahu nebylo nic, co by poskytlo oporu. Zmateně se kvapně otočila znovu na Rodericka. Ten ji však nevnímal a dál se širokým úsměvem na tváři vítal svou návštěvu.
"Tady jsi drahý.. Dáme si čaj zde?"
Loraine s sebou lehce trhla při zvuku dokonale známého hlasu a znovu se podívala na ženu před sebou. Roderick věděl, že to nebude nejlepší volba, ale počítal s tím, že tak na Loraine rychleji přestane myslet a začne se znovu věnovat pátrání. Bylo na čase, aby dospěl k zásadnímu posunu. Jenže teď, když skrytě pozoroval Loraininu bledou tvář, toužil po jediném - znovu obejmout její útlý pas a ochutnat sladké rty, které sváděly k polibku. Chtěl zpátky okamžik, kdy si pevně hleděli jeden druhému do očí a četli v nich každou emoci. Tolik vášně a energie, co v sobě ukrývala tak drobná dívka, nikdy dříve nespatřil.
Nevěděl, jak se má zachovat. Ano, dovezl si na venkov dámskou návštěvu, ale city k ní nechoval. Byla opravdu jen pošetilý nápad, kterým chtěl zahnat všechny pocity, které se mu nyní nehodily.
Loraine se trochu vzpamatovala a sklopila hlavu.
"Lucy.. co.. co.. ty .." vydechla, nebyla schopná vypravit ze sebe jedinou kusou větu. Loraine na okamžik zadržela dech a pevně zavřela oči. Ne snad, že by čekala, že je vše jen zlým snem. Tak bláhová nebyla, jen potřebovala nabrat zpět svou ztracenou rovnováhu. I za zavřenými víčky viděla Lucyinu postavu odděnou nádherných tyrkysových šatů ušitých dle poslední londýnské módy, Lucyin dokonalý účes, který zvýrazňoval jemné rysy dokonalého obličeje. Ano, byla krásná. Světlé vlasy, modré oči a broskvová pleť. Loraine se draly do očí slzy, Lucy si splniula svůj sen, ale proč právě s Roderickem? Loraine si uvědomila, že všechny jeho náznaky si vykládala jako projev určité náklonosti, myslela si, že začíná pronikat do hloubi jeho podivné a prchlivé duše. Jak ošklivě se zmýlila. Loraine se hořce usmála a otevřela oči přesně v moment, kdy Lucy obejmula Rodericka kolem ramen a lehce ho políbila na ústa. Bolelo ji to, cítila se jakoby jí srdce puklo na milion kousků. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy.
"Ještě nějaké přání, pane?" zaševelelila Loraine snad až příliš rychle a bezstarostně. Lucy se otočila směrem k rusovlásce a změřila si jí pohrdavým pohledem.
"Ne, poradíme si sami. Jdi." rozkázala. Loraine ještě letmo zavadila pohledem o Rodericka. Jejich pohledy se setkaly. Ona měla v očích neskutečnou bolest a on.. Nevěděla, co vlastně vidí.
Otočila se a kvapně opustila knihovnu. Roderick se chtěl rozběhnout za ní. Nestál o Lucy, chtěl Loraine, celou svou bytostí toužil jen po jediném. Když viděl její pohled, plný zloby, hněvu a... Ano, zklamání, naprosté a zoufalé zklamání v jejích dokonale tvarovaných očích ho přinutilo odstrčit Lucy.
"Řekl jsem ti, že já budu určovat kdy a kde se budeme vídat. Pokud já nebudu chtít, nechoď mi na oči." zavrčel rozmrzele. Lucy posmutněla, nedokázala se ubránit žárlivosti. Jakmile přijeli, běžel Roderick za Loraine. Lucy se nahrnula do tváří červeň, ale neodvážila se protestovat. Krom toho, pocit zadostiučinění se právě rozléval celým jejím tělem. Pohled, který se jí naskytl, když vešla do knihovny v nádherných šatech, načesaná a nalíčená ji opravdu spravil náladu. Loraine se nezmohla na slovo. Lucy se musela usmát, před očima se jí celý výjev promítal stále dokola. Ano, konečně nastala moje chvíle, pomyslela si Lucy.
Roderick se posadil za masivní stůl a stále se tvářil dosti zasmušile.
"Podej mi čaj a pak jdi. Nechal jsem ti připravit ložnici v západním křídle." Co nejdál od té mojí, dodal v duchu. Lucy se zamračila, ale stále neřekla ani slovo. Pokud si chtěla udržet své obtížně nabité postavení a navíc si polepšit, musela být pokorná. Hrabě jí nakoupil šaty a vzal ji sebou na zpět na venkov, nicméně stále netušila jaké důvody ho k takovým činům vedou. Byla překvapená, že nechtěl společně trávit noci. Zdálo se, že ani příliš nestojí o čas trávený s ní. Nevadí, pomyslela si Lucy, musím být trpělivá, však ono se ukáže. Znovu se na Rodericka usmála a přinesla mu šálek čaje.
"Omlouvám se, budu si to pamatovat.. pro příště.." dodala a odešla.
Roderick ji sledoval se zamračeným pohledem a přemýšlel. Lucy byla pohledná, splňovala všechna kritéria krásy. Byla vysoká, štíhlá s plavými vlasy a modrýma očima. Krásný a milý úsměv. Roderickovi se však Lucyina krása zdála vypočítavíá a chladná. Každé slovo, jež pronesla měla promyšlené dopředu, mluvila rozvážně a pomalu, dbala na výslovnost. Znala etiketu a věděla jak se chovat. Ale nebyl v ní žádný oheň. Žádný žár, kterým by dokázala trvale zaujmout muže jako byl on. Potřeboval dobrodružství. Potřeboval... Zavřel oči a zaklonil hlavu. Potřeboval Loraine. Dnes ji ale ztratil, úmyslně se připravil o možnost, že by Loraine někdy byla jeho. Bylo to správné rozhodnutí, vtloukal si hrabě do hlavy. Musím se soustředit na hledání pravdy nebo přijdu o víc. Pro tentokrát se rozhodl, obětuje svoji touhu pro matčin blahobyt. Poprvé v životě se zachová tak, jak se od něho očekává. Usrkl čaj a zaplašil myšlenky na kočičí oči.
Nechtěl své divožence ublížit, ale neměl na výběr. Čekal jej důležitý úkol, který již nesnesl dalšího odkladu.
Roderick přemítal sedíc na šálkem čaje a netušil jak nebezpečně blízko se přiblížil pravdě. Pravdě, která se hodlala za každou cenu prodrat na svět...