Chrám Tří sester - 9.

Chrám Tří sester – 9.

Ildsis pohladila Roana po hrudi a spokojeně se na něj usmála.
„Jsem rád, že jsi veselá,“ políbil ji Roan na nos a opět se zahleděl na cestu před sebou.
„Chrisi! Pojedeme i přes noc,“ kývl na kamaráda a popohnal koně.
„Kdy dojedeme k našemu cíli?“ zeptala se Ildsis.
„Asi tak za týden.“
„Jedeme hrozně daleko,“ povzdechla si.
„Není to tak daleko jak se zdá. Jedeme celkem oklikou,“ políbil ji do vlasů.
Náhle se napřímil a rozhlédl. Po stranách byl hustý les, nebe se smrákalo a kolem padala tma. Avšak před nimi les končil a přecházel v kamennou cestičku obklopenou nejspíš loukami a poli.
„Co se děje?“ zeptala se ho Ildsis polekaně.
Roan neodpovídal a dál se rozhlížel po okolí. Chris se také ustaraně mračil.
„Nic to nebude,“ prohodil nakonec. „Určitě se nám to jenom zdá.“
„Snad ano,“ přitakal Roan a pokračoval v cestě.
„Co se vám jen zdá?“ zeptala se Leontina Chrise.
„Ale, že nás někdo sleduje. Ne pořád, ale jen chvílemi.“
„Jak je to možné? Jenom chvílemi?“
„Ano. To je na tom to nejdivnější.“
„Může to být něco nebezpečného?“
„Nemůžeme to vyloučit,“ povzdechl si Chris a pohladil Leontinu po vlasech.
Dlouho jeli mlčky.
Jeli po kamenité cestičce a Ildsis se rozhlížela po lukách a polích kolem nich. Daleko před nimi viděla, že se rozprostírá další les.
„Měli bychom k tomu lesu dojet ještě než se rozední,“ vysvětlil jí Roan.
„Proč?“
„Budeme tam alespoň trochu chráněni před zraky ostatních. Tady bychom byli vidět už z daleka.“
„Aha,“ přikývla.
„Odpočiň si Ildsis,“ políbil ji na tvář.
Dívka se mu stulila na hrudi a téměř okamžitě usnula. Pohledem vyhledal Chrise. I jemu usnula Leontina v náručí.
Kývli na sebe a vyrazili co nejrychleji vpřed.

Ildsis pootevřela oči a překvapilo ji, že už je den. Byli už znovu v lese a proplétali se mezi stromy.
„Proč nejedeme po cestě?“ zeptala se ospale.
„Tudy to bude blíž. Alespoň doufám,“ zasmál se.
Ildsis se k němu překvapeně otočila.
Už dlouho ho neslyšela se takhle upřímně zasmát.
Tvář měl uvolněnější, nepatrné ustarané vrásky kolem úst a očí zmizely.
„Co je?“ povytáhl tázavě obočí, když si všiml jejího zkoumavého pohledu.
„Nic jen… jsi takový… jiný,“ ušklíbla se na něj.
„No, cítím se, jako by mi ze srdce spadl kámen!“ zasmál se.
„To je dobře,“ políbila ho.
„Ty taky celá záříš!“ pohladil ji po tváři.
„Jsem ráda, že záříš ty!“ zasmála se.

Konečně dorazili k domku, který jim měl být po následující čas domovem.
Stál na malé loučce obklopený lesem. K jejich uším doléhalo veselé bublání potůčku.
Chaloupka byla poměrně velká.
Celá ze dřeva v zadu s menší stájí pro koně.
Všichni čtyři vešli dovnitř a rozhlédli se kolem sebe.
Z loučky vstoupili do místnosti, která zřejmě sloužila jako kuchyň a jídelna. Vzadu byly dveře vedoucí do stáje.
Vpravo byly dveře vedoucí do jednoho pokoje s manželskou postelí a menší truhlou na oblečení.
Vlevo byly dveře vedoucí do téměř stejné místnosti.
„Budeme muset přidělat nábytek a upravit to tu, ale myslím, že to tu potom bude hezké,“ objal Roan Ildsis kolem ramen.
„Jo, vy si vezmete na starost zpříjemnění domu a my nábytek,“ dodal Chris.
„Už se těším,“ zajásala Leontina. Všichni tři byli nadšení. Jen Ildsis byla jaksi zamlklá.
„Co se děje Ildsis?“ zeptal se jí Roan, když mu večer ležela v náručí.
Jejich pokoj byl ten vpravo.
„Já… to nic,“ zavrtěla hlavou.
„Co se děje?“ zopakoval otázku, ale jeho hlas zněl už trochu podrážděně.
„Moc se mi to tu nezamlouvá.“
Roan se zasmál.
„Zvykneš si! Až se to tu upraví bude to tu úplně jiné.“
Ildsis se na něj podrážděně zadívala. Vadilo jí, že se jejím obavám jen zasmál.
„Nemám z toho dobrý pocit!“ pozvedla hlas.
„Mám ti všechno opakovat?“ zeptal se Roan. „Zvykneš si. Teď spi, potřebuješ si odpočinout,“ pohladil ji po vlasech.

„S Ildsis něco je, Chrisi,“ podívala se Leontina na Chrise, který si právě lehal vedle ní do postele.
„Taky se mi zdá, ale neboj, Roan si s tím určitě poradí. Má Ildsis rád. Stejně jako já tebe,“ usmál se na dívku.
„A já tebe!“ vykřikla a pověsila se mu na krk.

Ildsis se probudila až když slunce bylo vysoko na nebi. Vstala a vešla do kuchyně.
Leontina seděla u chatrného stolu umístěného v koutě, opírala si bradu o ruku a zasněně hleděla před sebe.
„Ahoj,“ pozdravila ji Ildsis a sedla si naproti ní.
„Ahoj. Roan s Chrisem šli na lov,“ usmála se na ni Leontina vesele. „Taky se ti tu tak líbí? Dovedeš si představit, jak to bude krásné, až se ten nábytek opraví a vše to tu vyzdobíme?“
Ildsis se jen posmutněle usmála. Jak by si přála být stejně nadšená jako Leontina!
Ale něco bylo tady poblíž. Něco, co ji znervózňovalo.
„Jo, bude to úžasné,“ vynutila ze sebe úsměv.
„Co je ti Ildsis?“ zahleděla se na ni Leontina.
„Nic,“ povzdechla si dívka. Po tom, jak ji Roan včera téměř neposlouchal, neměla chuť svěřovat se ještě někomu.
„Jak myslíš, ale kdyby sis chtěla promluvit, klidně můžeš.“
Leontina vstala a vyšla ven před chaloupku. Rozhlédla se po louce a pustila se do trhání květin. Tvář jí zářila nadšením.
Sluníčko jí k tomu vesele svítilo a Ildsis ji tiše sledovala ze dveří chaloupky.