Tajemství stříbrné růže 8.kapitola

Neměl dobrou náladu. Musel odložit své plány. Na jak dlouho sám netušil. Roderickův brzký návrat překazil, co se dalo. A ještě si přivezl ženskou. Nedostane se k ní. Potřeboval k ní být blíž, aby pronikl do všech tajemství a konečně vykonal svou pečlivě plánovanou pomstu. Seděl v temné místnosti a pohrával si se zdobenou stříbrnou dýkou. Jeho trpělivost pomalu docházela a on stále neměl příležitost, po níž tak zoufale toužil. Ale je to jen otázka času, musím ještě vyčkat, říkal si v duchu a jeho pěkné rty zkřivil zlověstný úšklebek.


Loraine se snažila ze všech sil vyhýbat se lordovi a jeho milence. Pokud se cítila zmatená ze změti pocitů, jež svíraly její hlavu i srdce, nyní na tom byla o poznání hůře. Roderick měl permanentně špatnou náladu a všichni kolem něho raději chodili po špičkách. Od události v knihovně uběhl skoro týden a Roderick si ani jednou nevyžádal její přítomnost. Loraine byla ráda, že se s hrabětem nemusí setkat, ale zároveň jí malinký červíček nahlodával, proč najednou tak moc změnil postoj vůči ní. Nikdy by si nepřiznala, jak jí chybí jeho doteky. Lucy se zatím chovala jakoby jí panství patřilo a s velkou oblibou peskovala každého, kdo jí přišel na oči. A zejména Loraine.
"Ty nemáš co dělat! Podívej se!" hartusila Lucy a ukazovala na svoje lože.
"Ustel a rychle, potřebuji pomoct s oblékáním, Roderick mi nechal přivézt nové šaty." Loraine neřekla ani slovo a poslušně se sklopenou hlavou přešla k posteli a zvedla polštář. Lucy se dál kochala novými vanilkově bílými šaty s výšivkou z pravých perel. Loraine načechrala polštář a uložila ho na své místo. Všimla si bílého kusu látky pod postelí a sehla se pro něj. Košile, pánská košile. Loraine sebrala bělostnou hedvábnou PÁNSKOU košili. Jakmile ji zvedla ucítila tak známou a příjemnou vůni. Nebylo pochyb, že košile patřila Roderickovi. Loraine se podlomila kolena. Věděla, proč si hrabě Lucy přivezl, ale takový důkaz vidět nechtěla.
"Co ti je? Nekoukej a odnes pánovi tu košili." zahlaholila Lucy bez většího zájmu. Loraine nebyla schopná nijak reagovat, stála jen a držela v třesoucích se rukách Roderickův svršek.
"No tak co stojíš! Ty jsi opravdu nemožná. Dej to sem, odnesu mu ji sama. Jeslti jsi nemocná, tak mi nechoď na oči. Zmiz!" Lucy vytrhla košili Loraine z rukou a hrubě do dívky strčila. Loraine nečekala na dlaší pokyn a vyběhla z Lucyiny ložnice. Doběhla do svého pokojíku a vyčerpaně se zhroutila na postel. Oči se jí opět zalily slzami. Poslední dobou brečím nějak často, pomyslela si hořce. Proč jen nemohla toho černookého ďábla vyhnat z hlavy? Proč se jí každý den objevoval ve snech její princ, který čím dál zřetelneji získával Roderickovi rysy? Proč?
"Proč jsem tak pitomá?" povzdechla si Loraine nahls, ale nijk se jí neulevilo. Bude muset odejít, rozhodla se.
Lucy byla spokojená, znovu Loraine ublížila. Celý týden Rodericka neviděla, trávil všechen čas ve stáji, venku nebo v knihovně. Nenavštívil jí ani v noci. Lucy byla rozladěná a špatnou náladu si vždy spolehlivě vybila na Loraine. Usmála se, když se prohlížela v zrcadle v nových šatech, které si nechala přivézt z Londýna. "Ještě pár takových malých intrik, jako byla jeho košile v mojí ložnici a ta holka odejde sama." pochválila se a spokojeně si začala rozčesávat vlasy.

Loraine se utvrdila v rozhodnutí, že musí odejít. Jenže souhlas musela mít od pána domu. To jí tížilo, srdce jí bušilo jako o závod jen při představě, že s Roderickem bude muset promluvit. Ale nehodlala odkládat svoje rozhodnutí, nechtěla se dál trápit. Zhluboka se nadechla, aby si dodala kuráže a zaklepala na dveře knihovny. Roderick zde trávil mnoho času, nikdo ho celé dny nesměl rušit.
"Co je?" ozvalo se zevnitř vzteklé zavrčení.
Loraine opatrně otevřela dveře a vešla dovnitř. Roderick seděl za stolem a kolem něho se povalovalo mnoho papírů a knih. Loraine se rozhlédla, knihovna byla v příšerném nepořádku. Zabolelo ji u srdce, při vzpomínce na lorda Norberta. Ten by nikdy nedopustil, aby jeho milované knihy kdokoli takto rozházel. Roderick měl hlavu podepřenou dlaněmi a vypadal velmi unaveně. Lahev s brandy stojící před ním byla téměř prázdná.
"Pane? Mohu s vámi mluvit?" zeptala se Loraine. Roderick zvednul hlavu.
"Ty?" zeptal se udiveně, "co chceš?"
"Já.. chtěla bych s vámi mluvit, ohledně mého odchodu pane." špitla Loraine.
"Cože? Pojď blíž." zdálo se, že Roderick neslyšel její tichou prosbu. Loraine popošla o pár kroků blíž ke stolu a zopakovala svou žádost.
"Mohla bych pane odejít? Ráda bych si našla místo jinde pane." Hlavu měla stále sklopenou.
"Ty chceš odejít? Proč?" Roderick vstal od stolu.
Loraine mimoděk ustoupila.
"Ty se mě bojíš, divoženko?" Loraine zavrtěla hlavou.
"Pane přijdu jindy, jste.. opilý.." podívala se směrem k poloprázdné lahvi. Roderick se zasmál.
"Já nejsem opilý zlato. Jen jsem asi špatně slyšel. Ty chceš opustit tento dům?" Přibližoval se k Loraine jako šelma. Loraine malými krůčky ustupovala ke dveřím. Nebyla to vhodná chvíle, byl opilý a jeho výraz ve tváři se jí vůbec nezamlouval.
"Pane prosím, myslím, že není důvod abych tu dál pracovala. Najdete určitě plno jiných vhodných dívek, které budou jistě šikovnější než já." Loraine nasucho polkla. Dech se jí zrychloval úměrně v závislosti na zmenšující se vzdálenosti, která je dělila. Roderick přestal hladově vyčkávat a dvěma rychlými kroky se náhle ocitl v Lorainině těsné blízkosti. Zhluboka se nadechl. Chtěl nasát co nejvíc té sladké a omamné vůně.
"Ty mě chceš opustit?" zašeptal a objemul ji při tom kolem pasu. Znovu jí držel, měl na dosah hebkost jejích nádherných vlasů. Zlehka jí pohladil po tváři.
"Ty nemůžeš odejít. Nesmíš."
"Jste opilý pane, prosím, pusťte mě." Loraine byla opět v pasti jeho sevření. Svoje drobné ruce měla opřené o jeho pevnou hruď a snažila se Rodericka odstrčit. Byl ale příliš silný. Podívala se mu do očí. Měl v nich prosbu.
"Já tu nemohu zůstat pane!" vykřikla.
"Ale ano, ty tu zůstaneš, jsi moje, copak to nechápeš?!" Roderick vypadal rozzlobeně.
"Patříš mě a nemůžeš si jen tak odejít, nikdy ti to nedovolím!" syčel vztekle přes zuby. Loraine cítila z jeho horkého dechu brandy. Vypil toho opravdu hodně. Jeho sevření zesílilo. Loraine znovu propadla panice. Začala se vzpouzet a bránit jeho objetí. Malými pěstičkami bušila do Roderickovi mužné a svalnaté hrudi.
"Pane, máte tu Lucy, já nechci.. nemůžu.. prosím!" žadonila. Roderick se usmál její snaze mu ublížit a chytl jí svou volnou paží obě ručky. Teď ji držel tak, že se témeř nemohla ani pohnout.
"Nepustím tě." řekl a prudce přitiskl svoje rty na její. Loraine byla prudkostí polibku překvapena. Byl to chladný a majetnický polibek. Pevně sevřela rty. Nechtěla mu dovolit nic, o co se snažil. Roderick ucítil její vzdor a dotek rtů změkčil. Nyní se zlehka dotýkal jejích plných a sladkých rtů. Zaskočil jí, náhlá změna ji opět vyvedla z míry. Povolila sevření rtů a Roderick toho bleskurychle využil. Zlehka přejel jazykem přes její ústa a čekal na odezvu.
Loraine stála jako přikovaná. Nikdy nic podobného nezažila. Roderick se z dobyvatele, který si šel tvrdě za svým cílem, stal během chvilinky něžným a pozorným mužem. Jeho polibek v ní probouzel všechny smysly, krev jí zběsila pulsovala a tváře hořely. V břiše jakoby jí létala stovka motýlků, stála a plně byla oddaná jeho vůli. Byla jako hadrová panenka. Jeho jazyk si něžně razil cestu jejími ústy, hrál si s jejím jazykem a laškovně ji lechtal na rtech. Pootevřela ústa co mohla, Roderick jí líbal stále vášnivěji a naléhavěji.
Pevně ji tiskl k sobě, měl strach, že ji znovu ztratí. Nemohl dopustit, aby odešla. Potřeboval ji, její blízkost, její doteky. Byl blázen, když si nalhával, že je Loraine jen obyčejná služka v jeho domě. Byla víc.
Loraine pohladila lordovu mužnou hruď po hedvábné košili. V tu chvíli si uvědomila, co nalezla ráno v Lucyině ložnici. Prudce se probrala z opojení a rázně Rodericka odstrčila.
"Tohle pane, už nikdy, nikdy nedělejte! Rozumíte? NIKDY! Nehrajte si se mnou pane! Proč mě tak trápíte?" vykřikla plačtivě a utekla. Roderick nevěděl, co se stalo. V jednu chvíli reaguje na jeho polibky a dokonce mu je opětuje a pak.. Zničehonic..
Nechápal Loraininu reakci, ale měl radost. Získá ji zpět, o tom nebylo pochyb.