Společná pomsta 38

„Miriam?“
„Tak se jmenuje vládkyně tohohle potoka.“ Objasnil jí Max s úsměvem. Zoe ale okamžitě proběhla hlavou příhoda s Alexou a přemýšlela, jestli jim Miriam opravdu pomohla nezištně.
*Neboj se, já mám svého, Maxe ti neseberu. Toho s Alexou lituje, bylo to na něm vidět, když mi to vyprávěl. A navíc vidím do lidských duší, takže vím, že nelhal.* ozvalo se Zoe v hlavě. Úlekem nadskočila a rozhlédla se kolem.
„Co se děje?“ zeptal se jí Max.
„No, někdo mi něco říkal. V hlavě.“
„Tak pořád lepší, než kdybych to říkala nahlas, ne?“ ozvalo se pobaveně od potoka. Stála tam vysoká víla s dlouhými světlými (až bílými) vlasy. Modravé šaty jí splývaly z ramen skoro na zem, k bosým nohám. Křídla měla složená na zádech, ale stejně byla vidět jejich průsvitná krása. Zoe si umanula, že se musí naučit přičaroval si křídla.
„Moment, o čem jste se bavily?“ chtěl vědět Max.
„Nemusíš vědět všechno, Maxi.“ Odpověděla mu s úsměvem Miriam a koukla po Zoe. Tam sotva skrývala smích a zároveň červenání. Max pokrčil rameny a dál to neřešil.
„Zoe, opravdu máš velký kouzelnický talent a potenciál, proč ho nikde nerozvíjíš?“ obrátila se Miriam na Zoe.
„No, nebylo kde, jediný kouzelník, kterýho znám, jezdil k nám do vesnice málo, a já musela pomáhat mamce.“
„Znám jednoho, co zrovna hledá učně. Není do odsud daleko, můžete tam být tak do tří dnů. Co myslíš?“
„A myslíš, že mě přijme?“
„Není to o tom, jestli jsi kluk nebo ne. Teda aspoň u něj. Rád tě přijme. Mohla by ses naučit, jak se svojí mocí zacházet.“
„No, tak klidně, ráda bych toho uměla víc.“
„Dobře, dám mu vědět, že dorazíte. Zítra ráno vám ještě řeknu cestu. Myslím, že teď asi chcete být sami.“ Mrkla na ně a zmizela. Max Zoe chytil do náručí a odnášel ji k místu, kde měli stan.
„Pusť mě na zem! Maxi!“ smála se Zoe, ale raději se ho pevně držela kolem krku.
„To tě ani nezajímá, kde máš šaty?“ Ušklíbl se Max.
„Vidíš, jsem si do teď neuvědomila, že jsem nahá. Ou, to mě Miriam viděla…“ Zrudla Zoe.
„Klid, mě taky viděla nahýho, když mě zachraňovala.“
„Tos mi teda pomohl…“
„To tě mělo uklidnit.“ Usmál se Max.
„Moc neuklidnilo.“ Vyplázla na něj Zoe jazyk. Max ji mezitím donesl ke stanu a postavil ji na zem.
„Tady máš šaty, tak se oblíkni, když ti to tak vadí.“ Oplatil jí Max taky jazyem. Zoe se ušklíbla a oblíkla se. Zkontrolovala si šaty, jestli nejsou špinavé a oprášila některá místa.
„Jseš puntičkářka.“ Oznámil jí pobaveně Max a přitáhl si ji k sobě.
„Tak si trhni nohou.“ Ušklíbla se Zoe a chtěla ho odstrčit.
„já ale neřekl, že mi to vadí.“ Objal ji pevněji Max a políbil ji. *Konečně ji mám zase u sebe.* Zoe se k němu přitiskla celým tělem a vychutnávala si to, že jsou zase spolu.
„Moc jsem se o tebe bál.“ Pošeptal jí Max do vlasů.
„Já o tebe taky. Hlavně, když jsem tě viděla tam ležet.“ Zašeptala Zoe a při vzpomínce se jí do očí vkradly slzy. Max jí je něžně otřel a znovu si ji přitiskl k sobě. Zoe pak ucítila na zádech něčí dech a otočila se.
„No ahojky Viléme.“ Usmála se na něj a objala ho. Pegas se taky přidal. Bylo vidět, že jsou rádi zase pohromadě.
„Závod?“ navrh Max.
„Kušuj, ty chceš zase vyhrát.“
„Klidně můžeš Vilémovi pomáhat kouzlama.“ Usmál se Max a sahal po uzdě.
„Dobře, tak závod, ale bez ničeho.“ Usmála se šibalsky Zoe. Max se zasekl.
„Jako bez uzd a tak??“ Ujišťoval se.
„Přesně tak. Nepamatuju si, že bych tě bez toho viděla.“
„Zabiju se.“ Usmál se Max.
„Tvoje smůla.“ Ušklíbla se Zoe a vyrazila k Vilémovi. Bez problémů na něj vyskočila a chytla se jeho hřívy. Max se vyhoupl na Pegase a taky se chytil hřívy. Vypadal ale dost nejistě.
„A trasa?“ Zeptala se Zoe.
„Co nejkratší.“ Ozval se Max.
„Takže tamhle k tomu lesu, tam přes ty klády a zase zpátky sem. Jestli budeš podvádět, shodím tě.“ Pohrozila mu Zoe.
„Jsi zlá.“ Oznámil jí Max s úšklebkem.