Tajemství stříbrné růže 9. kapitola

Loraine chodila po pokoji sem tam a rozčílením sotva popadala dech. Musí odtud zmizet. Nedokáže se bránit Roderickovým výpadům. Nebo spíš.. Nechtěla se bránit a to ji přivádělo k šílenství. Říkal jak ji potřebuje a při tom trávil noci s Lucy. Nedokázala se v Roderickovi vyznat. Celý týden ji nechtěl vidět a dnes ji líbal, jakoby by byla jediná na světě. A při tom včerejší noc strávil v Lucyině posteli. Loraine se při té představě podlamovala kolena. Nechtěla toužit po jeho polibcích, ale bylo to pro ní něco nepoznaného. Takovou vlnu pocitů ještě nikdy nezažila. Jen kdyby lord nebyl tak krutý a nezahrával si ní dle nálady a libosti. Loraine horečně přemýšlela, co bude dělat. Jedno bylo jisté, musí z domu, pryč od prchlivého hraběte. Ale když uteče, kam půjde? Neměla nikoho. Matka zemřela a otce nepoznala. Snažila se plánovat svůj útěk, ale nedokázala z hlavy vyhnat myšlenky na Rodericka. Opláchla se a navlékla si noční košili. Byla unavená. Ulehla a doufala, že bude mít klidný spánek.

Ráno Loraine probudilo silné bouchání na dveře.
"Loraine! Vstávej, pán chce abys mu nachystala snídani." Loraine otevřela oči, hlava jí třeštila a připadalo jí, jakoby spala jen malou chvilku. Maryin zvučný hlas utichl a hospodyně zřejmě odkráčela. Loraine nebylo nejlíp, zavřela proto ještě ne chvilku oči, byla ještě tma.

Roderick celou noc oka nezamhouřil. Trochu si vyčítal, že večer tolik pil, ale mohl tušit co se bude dít? Celou noc vymýšlel složité plány, jak si znovu získat alespoň náznak náklonnosti, kterou v záchvatu své pošetilosti, tak nezodpovědně ztratil. Za celý týden se stejně nedopátral ničeho, prošel všechny listiny, knihy a dokumenty, které v knihovně našel a nikde jediná zmínka o jakémkoli potomkovi přímé linie. Nevěděl, zda je to muž či žena, neměl ponětí, kolik let by mu mohlo být. Už si začínal myslet, že jsou vše jen povídačky. Proto se rozhodl znovu se soustředit na příjemnější problém - na Loraine. Moc nechybělo a přestal se včera večer ovládat. Znovu si vybavil její smyslné rty, úzký pas a dmoucí prsy. To jak nezkušeně mu vracela polibky. Na zkušenou ženu, kterou podle Rodericka bezesporu byla, uměla výborně hrát svou roli plaché dívenky a omotávat si muže kolem prstu. Ano, ta hra se mu moc líbila. Když začalo svítat, nevydržel v posteli už ani minutku. Rychle se oblékl a seběhl do kuchyně, kde si vyžádal snídani přímo od Loraine. Mary byla sice lehce překvapená, že vstává tak brzy, nicméně řekla, že se o to postará. Roderick se rozhodl čekat zase v knihovně. Potřeboval přečíst ještě několik dokumentů, které včera objevil založené v knize. Byl rozechvělý jako dítě, jak moc se na rusovlásku těšil.
Uběhla dobrá hodina a Loraine se snídaní nikde. Rodericka zachvátila panika. Což když odešla v noci, sama, bez jeho svolení. Sama.. Mohlo se jí něco stát.
Hbitě vyskočil od stolu a rychle seběhl do části, kde mělo pokoje služebnictvo. Rozrazil dveře Lorainina pokoje. Pohled, jež se mu naskytl ho uklidnil a zároveň ho naplnil úlevou. Loraine spala ve své posteli, rozcuchaná v tenké košilce, v níž ji nikdy neměl spatřit. Tenounké plátno kopírovalo Loraininu siluetu. Roderick pomalu přešel k posteli a klekl si na zem. Byla opravdu nádherná, vydržel by se na ní dívat hodiny. Dívka s sebou neklidně zavrtěla a otočila se na druhý bok, zády k hraběti. Vlasy měla rozprostřené na polštáři a její poloha odhalila pod tenkou látkou kulaté boky a pevný zadeček. Roderick se usmíval. Zvedl se a obešel postel, aby se znovu mohl podívat do tváře spícímu andělovi. Zlehka ji pohladil po tváři a pokračoval na krk a rameno. Měla hebkou horkou kůži. Roderick se znovu zasmál, byla to muka. Ale dokázal se ovládnout i přes to, že cítil jasné pnutí ve slabinách.
"Nerad bych tě vyplašil, divoženko moje." zašeptal.
Loraine se znovu zavrtěla a prohnula se jako kočka pod Roderickovým pohlazením. Její božské rty se zvlnily do spokojeného úsměvu. Roderick pokračoval lehkým dotykem podél linie boků. Téměř nedýchal vzrušením a strachem, že spící krásku probudí a kouzlo okamžiku pomine. Pokušení vzít si ji hned bylo silné, ale dokázal se ovládnout a znovu ji jemně hladil po tváři. Měla lehce pihatý nosík, což Roderick přisoudil k jejím častým návštěvám zahrady. Nechtěl ji probudit, proto s těžkým srdcem naposledy Loraine pohladil a odešel. Musel se projít na čerstvém vzduchu. Opatrně zavřel dveře a odešel do stájí.
Loraine sebou polekaně trhla. Rychle se posadila a rozhlížela se kolem sebe. Slyšela cvaknutí dvěří nebo se jí to pouze zdálo? Měla tak příjemný sen, ze kterého se nerada probudila. Přitáhla si deku pod bradu a usmála se. Tak nádherný a živý sen. Loraine vytrhlo ze vzpomínek Maryino zlostné klení.
"Holka jedna, ty dneska nebudeš vstávat?" vtrhla do pokoje hospodyně.
"Já.. já jsem zaspala!" polekala se Loraine a kvapně vstala, oblékla se a opláchla si obličej studenou vodou, aby pro dnešní ráno zaplašila všechny myšlenky na její nestoudný sen.
"Pán chtěl snídani, nedočkal se! Holka jedna pitomá, odcházel hodně rozladěný. Ty budeš naše zkáza tady." hartusila Mary dál. Loraine se neodvážila hospodyni oponovat.
"Běž okamžitě uklidit pánovu ložnici a nezapomeň vzít čaj slečně Lucy. Pojedou s pánem na vyjížďku." Loraine posmutněla. Nerada chodila Lucy na oči častěji, než bylo nezbytně nutné. Smutně si povzdychla, vzala tác s čajem a odkráčela do patra.
Lucy neměla dobrou náladu.
"Polož to tam a vypadni!" zakřičela, ale Loraine byla ráda, že dnes byla dalších urážek a zloby ušetřena. Nyní ji čekal úklid Roderickovi ložnice. Doufala, že hrabě je opravdu venku a nevrátí se dokud nebude s prací hotova.
Rychle vklouzla šatnou do ložnice a rychle poskládala košile a srovnala boty. Poté přeběhla k posteli a rychlostí blesku naklepala prachové polštáře a přikrývky. Poté přešla k lenošce na níž ležela černá kožená vesta a černá košila. Sebrala je z pohovky, aby je odnesla na vyprání. Neubránila se však nasát vůni Roderickova těla, kterou byla košile přímo plná. Znovu ucítila podivné pulsující teplo v podbřišku. Hlavou jí probleskla myšlenka - co když je to láska? Loraine polekaná sama sebou a myšlenkami co jí nyní vířily v hlavě rychle utekla z ložnice, aby se co nejrychleji zbavila Roderickévých věcí. Doufala, že jakmile zahodí jeho svůdně vonící svršky, opustí ji i podivné pocity. Při útěku do prádelny se ujistila, že jakmile se naskytne příležitost, dům opustí. Ať už s Roderickovým souhlasem nebo bez něj.