Já anděl 51

Z úvah mě vytrhlo zaskřípění pneumatik, když Jerome né příliš elegantním pohybem zaparkoval před obrovským hotelem.
„Vstaňte brzy ráno, nasnídejte se a buďte připraveni na fyzickou námahu.“ Dala nám Amithiel poslední pokyn a zmizela.
„Ještě pořád jí moc nevěřím, ale pravdou je, že nám pomáhá. Nechápu to.“
„No mě by spíš zajímalo, jak to chce vysvětlovat společenstvu Andělů Řádu. Protože teď převážila jazýčky vah jednoznačně na naši stranu. Myslím, že v dohledné době budeme muset čekat podraz.“
„Od ní?“
„Ne, od zbytku řádu. Hádám Samael ji čas od času kontroluje až zjistí, jak jsme blízko a jakým způsobem jsme se sem dostali, bude mít Amithiel celkem potíže. A my taky.“
„Co jí můžou udělat?“
„Zbavit ji členství, kupříkladu.“
„A to by pak byla co? Jen duše, člověk či řadový anděl?“
„Těžko říct. Asi podle toho, co společenství určí.“
„Tak to riskovala opravdu hodně.“ Řeknu ještě zadumaně. To je asi tak ta poslední myšlenka, které jsem schopna. Mé fyzické síly valem docházejí.
„Do kdy ve vaší restauraci vaříte?“ zeptal se Jerome sympaticky vyhlížející podsadité dámy za recepcí.
„Ještě dvě hodiny, pane.“ Odpověděla lehonkou fistulkou, čímž mě probrala z letargie.
„Máš hlad?“ otočil se na mě Jerome a já si v tu chvíli říkala, že toužím jenom po sprše a po posteli. Ovšem jeho dotaz a neklamný kotrmelec v podbřišku mě usvědčili ještě z jedné podstatné potřeby.
„Ani ne. Postačí půlka prasete a dva řádky brambor.“
Hm zajímavé. Na to, jak mi je, mám ještě celkem smysl pro humor. Nejspíš nebude tak zle.
„Objednejte nám stůl. Jen se vysprchujeme a přijdeme.“ Otočil se zase zpátky na stále se usmívající recepční. Kdovíproč mě napadlo, jestli jí ten úsměv nezamrznul. Působil na mě lehonce falešným dojmem. Ale co, aspoň nebyla protivná a jízlivá.
„Jistě pane.“ Zašvitořila a zvedala telefon. Ale to jsme my už byli na cestě k výtahu. Dostali jsme pokoj ve čtvrtém patře a po schodech bych nešla ani kdyby mi za to platili.
Procházeli jsme ztichlou chodbou mezi pokoji, kde drobátko blbnula zářivka. Blikala nám na cestu jenom tak sporadicky. Naštěstí byl pokoj 402 hned na začátku a světlo svítilo i z druhé chodby.
Vstoupili jsme do pokoje a odložili si v miniaturní předsíňce, které vévodila obrovská vestavěná skříň. Mrskla jsem do ní bundičku a boty a pokračovala jen v ponožkách dál do pokoje.
„Docela pěkné.“ Zhodnotila jsem pokoj. Mimo sezónu byl za pakatel a přitom opravdu vypadal poměrně hezky.
„Jestli chceš, jdi do sprchy.“ Řekl mi Jerome ještě z předsíňky, kde vybaloval nějaké věci z krosny.
„Ráda.“
Popadla jsem ručník z nočního stolku a jedno středověké mýdlo a pádila jsem do koupelny. Překvapilo mě, jak byla útulně zařízená, i když hrozně malinká. Nejvíc jsem ocenila čistotu.
Teplá voda smývala prach z mých vlasů a i z celého mého těla. Malý vzoreček šampónu jsem zapomněla na nočním stolku. Vypla jsem vodu.
„Jerome!“ zavolala jsem do prostoru a doufala, že mě uslyší.
„Copak?“
„Prosím přinesl bys mi šampon z nočního stolku? Úplně jsem na něj zapomněla.“
„Jo.“
Byl rychlý jako vítr. Než jsem stihla zareagovat, dveře koupelny se otevřely a Jerome vstoupil dovnitř. Myslím, že nás ten pohled zděsil vzájemně. Nebyl schopen pohybu a já nebyla schopna výkřiku. Takové malé deja vu. Nejhorší byl ale pocit, že mi to vlastně nevadilo. Něco ve mně ho provokovalo schválně. A to něco se pak děsně potěšeně dívalo, jak polkl na prázdno a kalhoty mu zjevně začínaly být poněkud těsné.
Ovšem Jerome byl první, kdo se vzpamatoval.
„Promiň, nevěděl jsem.“
Položil rychle šampon na umyvadlo a stejně jako přišel, tak rychle i odešel.
„Nevadí. Nejspíš je nám to souzeno.“
Zaklapla jsem sprchový kout.
*Tak tohle mi vysvětli.*
*Zase mi brouzdáš v hlavě? Víš, že to nemám ráda.*
*To je sice pravda, ale takhle tě zase nepozoruju nahou. Tak si vyber.*
*Fajn. Co chceš vysvětlit?*
*Co jsi myslela tím, že je nám to souzeno.*
*Ty jsi to slyšel? Myslela jsem, že jsem to řekla dost tiše.*
*No to asi ano. Ale tvoji emoci jsem přehlédnout nemohl.*
*Jaká emoce to byla?* začínala jsem se trochu bát. Já přeci nechci Jeroma. Je necitelný a bez skrupulí mířil na ty nebohé strážníky. Boha jeho, co to se mnou je? A taky jsem unavená. Tak kde se ve mně ten nechutný pocit bere?
*Chtíč.*
Tak teď by nejspíš cítil extrémní stud. Na to jsem neměla co říct. Raději jsem mlčela a žádné myšlenky nevysílala.
*Ale mohl jsem se mýlit. Třeba teďka z tebe cítím zmatenost. Nejspíš to byl vážně omyl.*
*Kéž by byl, Jerome. Prosím, přestaň mi teď číst myšlenky. Potřebuju nerušeně přemýšlet.*
Pustila jsem sprchu, umyla si vlasy, vypláchla si ústa a po těle se mi rozlil příjemný pocit čistoty. Trošku jsem si prosušila vlasy a pak se zabalila do ručníku. V hlavně pěknej zmatek, ani sprcha nepomohla.
Vstoupila jsem do pokoje, kde svítila jen lampička na nočním stolku. Jerome seděl v křesle a měl nepřítomný pohled.
„Jerome, sprcha je volná.“
Ani se nepohnul. Že žije jsem poznala jen podle toho, že se mu zvedal hrudník.
Přišla jsem blíž a zjistila jsem, že má zavřené oči. A pak mi to došlo. Páni. On spí! Tak jeho zřejmě zmatek v hlavně netrápil. Nebo už byl tak moc unavený, že za ten kratičký okamžik, co jsem se sprchovala, usnul. Bylo mi ho líto. Mám ho vzbudit? Máme přeci objednaný stůl na večeři. Nic jsme nejedli už několik hodin.
„Jerome.“ Přiblížila jsem se k němu. Pořád ještě nereagoval a já pořád sváděla to samé dilema, zda ho vzbudit či ne. Ale neměl ještě ani sprchu. Byl celý od písku a jeho původní vůně mechu a dřeva se změnila na zápach rašeliniště. Minimálně umýt se musí.
Přiblížila jsem se k němu a poklekla. V tom matném světle jsem si ho prohlížela a všimla si zajímavé hluboké vrásky uprostřed čela vedoucí až přímo ke kořeni. O čem se mu zdálo netuším. Ale ten sen se mu asi příliš nezamlouval. Jemně jsem mu prsty přejela po tváři a pod bříšky mě zaškrábalo jeho víc než třídenní strniště. Vypadal vlastně hrozně uboze. Jenomže díky tomu, že jsem věděla, co jsme si v posledních pár dnech prožili, mě to k němu nakonec vlastně hrozně přiblížilo. Doopravdy mě chránil. Asi jsem neměla očekávat, že u toho bude ještě gentleman. To by bylo příliš. Když jsem si toho uvědomila, tak veškerý vztek a znechucení, které za poslední den a půl způsobil, naprosto vyprchalo. Se zděšením jsem zjistila, co zůstalo. Totiž cit vůči němu.
Můj zmatek v hlavě začal nabírat na obrátkách. Když totiž miluju jeho, co potom cítím k Samuelovi? A pokud miluju Samuela … . To nejde milovat dva lidi najednou. Nebo ano? A pokud něco cítím k Jeromovi, co bude, až dokončíme úkol? Přijdu o něho? Na to snad nechci ani pomyslet.
Spontánně jsem se k němu naklonila a políbila ho. Na ústa, která měl lehce okoralá a přesto mi tělem projela mrazivá střela.
„Probuď se a otevři na mě ty svoje čokolády.“ Zašeptala jsem mu do ouška a pohladila ho po vlasech.
Neochotně otevřel jedno oko a pak i druhé.
„Nejspíš musím být v Ráji.“ Zamumlal.
„Ale. Jak jsi na tohle přišel?“
„Protože probudit se v hotelovém pokoji s tebou zahalenou jen v ručníku, to přeci musí být Ráj.“
Docela určitě jsem zčervenala.
„Utíkej do sprchy. Večeři můžeme zrušit, ale bez sprchy do postele nevzlezeš.“
Rozhlédl se po pokoji a pak na mě upřel poněkud rozostřený pohled.
„To jako že mě necháš spát na posteli? Čím jsem si to zasloužil?“
„Nemel a padej nebo si to ještě rozmyslim. Rohožka u dveří je pořád ještě volná.“ Praštila jsem ho se smíchem do hrudníku a jen tak tak jsem sithla zachytit ručník, který se mi rozvazoval, včas.