Chrám Tří sester - 10.

Chrám Tří sester – 10.
Ildsis se rozhlédla po chaloupce.
Kuchyňka teď měla proti dveřím opravený a funkční krb, v rohu byl nový, pevný stůl, tři židle a u stěny lavice.
Ona s Leontinou vyrobily z hlíny květináčky, zasadily do nich květinky a postavily je na okna.
Vyrobily si také látku a ušily sobě i Chrisovi s Roanem oblečení, které uložily do truhly, která byla v každé z ložnicí a kterou opravily a na postelích byly teplé deky.
Přesto, že všechno vypadalo útulně, čistě a prostě hezky měla stále ten nepříjemný pocit.
„Pořád se ti tu nelíbí?“ zeptal se podrážděně Roan za jejími zády.
„Já nikdy neřekla, že se mi tu nelíbí, ale mám jenom divný pocit!“ ohradila se podrážděně. S Roanem tohle řešila už posté, ale bez výsledku.
Roan jako by ji vůbec neposlouchal. Nebo jí prostě nevěřil. Velmi ji to mrzelo.
„No dobrá,“ mávl Roan rukou a vyšel z domku. Zamířil do lesa, kde byl poslední dobou dost často.
„Nic si z toho nedělej,“ usmála se na ni chlácholivě Leontina.
„Co ti přesně vadí?“ zeptal se Chris.
„Mám z tohohle místa divný pocit. Jako by se tu něco špatného stalo,“ zavrtěla Ildsis hlavou. „Jsem unavená, půjdu se na chvíli natáhnout,“ zamířila k pokoji.
„Je mi jí líto,“ povzdechla si Leontina a opřela se Chrisovi o hruď.
„Zkusím s Roanem promluvit,“ políbil ji Chris do vlasů. „Mám tě rád Leontino,“ zašeptal a odešel.

„Roane, neměl bys být na Ildsis tak nepříjemný. Pokud ti říká, že jí něco vadí, určitě to bude pravda,“ položil Chris ruku na Roanovo rameno.
Roan stál nad srázem, nacházejícím se kousek od chaloupky v lese, a díval se do dálky.
„Poslala tě, aby sis se mnou promluvil?“ ušklíbl se.
„Ne, vůbec neví, že jsem za tebou šel. Šla si lehnout hned jak jsi odešel.“
„Není jí dobře?“ otočil se Roan prudce.
„Říkala, že je jen unavená.“
„Ildsis a unavená? Od té chvíle co jsme sem přijeli hýřila energií. I když, jak tvrdí, se jí tu nezamlouvá.“
„To máš pravdu,“ zapřemýšlel Chris. „Ale poslední dva dny byla bledá. A dneska skoro průsvitná.“
„Toho jsem si nevšiml,“ zavrtěl překvapeně Roan hlavou.
„Protože ses na ni jenom mračil,“ odsekl Chris.
„Dobrá asi máš pravdu. Půjdu za ní a pořádně si jí vyslechnu.“
Oba zamířili zpět do chaloupky. V místnosti byla jen Leontina.
„Ildsis ještě spí?“ vyhrkl Roan.
„Ano.“
„Jak dlouho je to od chvíle, co si šla lehnout?“
„Asi tři hodiny.“
Roan okamžitě zamířil do jejich pokoje. Potichu otevřel dveře a zastavil se na prahu.
Ildsis ležela schoulená na posteli. Ačkoliv bylo v pokoji teplo, byla zakrytá jednou z teplých dek.
Zavřel dveře a rychlými kroky přešel k posteli. Klekl si vedle ní na zem a pohladil Ildsis po čele.
Dívka jako by celá hořela.
„Ildsis,“ zatřásl jí lehce ramenem.
Dívka se přetočila na záda a pootevřela oči.
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se tiše.
„Nejméně tři hodiny,“ uhladil jí vlasy Roan a starostlivě se na ni díval.
„Tři hodiny?!“ vyjekla Ildsis. Rychle se snažila posadit, ale Roan ji bez námahy zatlačil zpět do matrace.
„Celá hoříš Ildsis,“ zamračil se na ni.
„Je mi dobře,“ pípla dívka.
„Není ti dobře,“ odmítl její tvrzení.
„Leotino!“ zavolal a dívka se objevila ve dveřích.
„Co se děje Roane?“
„Ildsis není dobře,“ podíval se na ni Roan.
„Uvařím čaj,“ vyběhla Leontina ze dveří.
Roan si lehl na postel vedle Ildsis a vzal ji do náruče. Dívka se mu stulila na hrudi a téměř okamžitě znovu usnula.

„Ildsis,“ zatřásl s ní Roan lehce.
„Hm…“ nenamáhala se otevřít oči.
„Musíš se najíst. Leontina uvařila polévku.“
„Nechci jíst,“ zamumlala Ildsis.
„Bez námitek.“
Roan ji vytáhl do sedu a za záda jí navršil polštáře, o které ji opřel. Potom popadl lžíci a začal ji krmit.
„Vidíš, že jsi tu polévku snědla,“ pohladil ji jemně po tváři.
Ildsis mu úsměv malátně vrátila.
Odnesl polévku a když se vrátil, Ildsis ležela v posteli a skoro spala.
Roan ji znovu vzal do náruče a políbil ji do vlasů.
„Mám tě moc rád Ildsis,“ zašeptal.
Dívka mu jen zavrtala tvář do hrudi.

Ildsis se probudila a otevřela oči. Cítila se unavená, ale také cítila, že konečně nemá horečku.
Roan ležel vedle ní na zádech a jednou rukou ji objímal kolem pasu. Oči měl zavřené.
Zvedla se na lokti a usmála se, když hleděla do jeho krásného obličeje.
Celou dobu její nemoci se o ni staral a kdykoli se probudila, byl stále sní.
„Ildsis? Je ti už dobře?“ otevřel oči a ustaraně se pousmál.
„Ano, jsem jen unavená,“ povzdechla si a položila mu hlavu na hruď.
Roan se rukou dotkl jejího čela a spokojeně se usmál.
„Jsem rád, že už jsi v pořádku. Bál jsem se o tebe.“
Ildsis zvedla hlavu a usmála se na něj.
„Ildsis, chci, abys mi řekla něco o tom tvém divném pocitu.“
Dívka se okamžitě zamračila.
„To nic není,“ zavrtěla hlavou.
„To nemůžeš říct s jistotou. Omlouvám se, že jsem tě neposlouchal,“ pohladil ji po tváři.
„Je to jen… jako by se na tomhle místě stalo nebo mělo stát něco špatného.“
„Nic víc?“
„Ne!“ zamračila se ještě víc.
„Snad to nic není, ale radši bychom to tu měli nějak zabezpečit…“
Dál se nedostal, protože z dálky uslyšeli jakýsi podivný zvuk.