Já anděl 52

Ten bídák se tomu jen upřímně zasmál.
„Kdyby se ti rozvázal, tak bych to opravdu už povazoval za výzvu.“
Trošku mě to vyděsilo, i když vím, že si jenom dělal srandu.
„Vtip, Santin. Byl to jen vtip.“ Postřehl mou reakci a já se za ni v tu chvíli strašně styděla. Musím mu nejspíš připadat hrozně upjatá.
„Já vím. Jdi už.“
Líně vstal z křesla a sundal si tričko. Naskytl se mi neobyčejně zvláštní pohled. Na některých místech těla se mu leskly krůpějky potu a na zbytku ho osvětlovala záře lampičky tak, že některé části jeho těla zdůrazňovala a jiné potlačovala. Ta hra světla a stínu ho činila v ten jediný okamžik neopakovatelně přitažlivým.
Otočil se ke mně a já si opět povšimla té jizvy na hrudníku.
„Proč mě nenecháš, abych ti ji zhojila? Mívala jsem schopnost uzdravovat a myslím, že ji ještě stále mám.“
Zase se rychle otočil a sundal kalhoty. Pochopila jsem velice rychle o co mu šlo. Rozhodit mě, abych neměla hloupé dotazy. Přesto mi nakonec odpověděl.
„Ta jizva je tam z dobrého důvodu. Chci ji tam mít. Připomíná mi mou vlastní zranitelnost. Učí mě pokoře.“
Stál tam jen v boxerkách a já se zase cítila nepatřičně. Ten ruměnec ve tváři musel osvětlovat tuhle místnost víc než ta malá lampička na stolku.
„Navíc mě činí drsnějším. Víš jak to myslím.“ Mrknul na mě a já spontánně ještě o krok ustoupila.
„Jasně, ty drsňáku. Tak utíkej do sprchy, ať z té tvé drsné vůně nepadnu, jo?“
Tomu se jenom zasmál.
„Citlivko.“
„Smraďochu.“
Bylo to docela osvěžující. Tohle naše špičkování už mi chvíli chybělo. Pročistilo to vzduch a myslím, že zintenzivnilo to jiskření mezi námi. Možná, že si to uvědomoval. Já jsem si tím byla zcela jistá.
„Jo, ještě prosím odvolej tu večeři. Myslím, že na to dobelhat se do restaurace, už dneska nemám.“
Pak už konečně zaplul do koupelny. Počkala jsem, než se ozval nezaměnitelný zvuk sprchy, až pak jsem spustila ze sebe ručník a navlékla se do jeho velkého trička a posledního spodního prádla, co mi ještě zbylo.
Takže zrušit rezervaci v restauraci. Jasně. Přemýšlej, Santin. Jak by to asi tak šlo? Hádám nechtěl po mně, abych běžela na recepci, protože to už bychom klidně mohli do té restaurace.
Tedy zbývá jediné. Telefon. Pravdou je, že ten jsem ještě nikdy dříve nepoužila. Vzpomněla jsem si na pár mých svěřenců. Ti byli schopni telefonovat prakticky pořád. Takže to nemůže být tak složité. Nejdůležitější je zvednout sluchátko.
Nakonec to bylo snadnější, než jsem očekávala. Pod sluchátkem totiž byl seznam dostupných služeb hotelu. První byla recepce. Paráda.
„Dobrý večer. Pokoj 402 de Monti. Mám k vám prosbu, můžete … .“
„I am sorry madame. Do you speak English?“
„Jistěže. Tady pokoj 402, de Monti. Můžete prosím zrušit mou rezervaci do restaurace na dnešní večer prosím?“
Nejspíš jsem začla francouzsky a musela jsem přehodit na jiný jazyk. Vůbec jsem si to neuvědomila. Oba pro mě byly jako mateřština. Oběma jsem rozuměla úplně stejně.
„Samozřejmě, madam. Žádný problém.“
„Děkuji.“
Položila jsem sluchátko. Pretty easy. Poplácala jsem se po rameni.
Pak jsem vzala sluchátko ještě jednou a zavolala zase té sympatické paní.
„Ještě jednou dobrý večer. Tady opět pokoj 402. Chtěla jsem se dotázat, jestli poskytujete jídlo do pokoje?“
„Zhruba ještě hodinku vám můžeme jídlo až na pokoj dovézt. Menu máte v prospektu hned vedle telefonu.“
Musela jsem jí připadat totálně natvrdlá.
„Ach ano. Vidím ho. Omlouvám se. Jsem tu úplně poprvé, tak ještě nejsem zběhlá.“
„To je v pořádku, madam. Až si vyberete, zavolejte přímo do restaurace a objednejte si donášku na pokoj.“
„Díky za pomoc. Jste zlatá.“
„Rádo se stalo.“ Nejspíš jsem ji pobavila, protože to znělo, jako kdyby se do toho telefonu smála.
Roztáhla jsem meníčko a chvíli byla v rozpacích. Dvě stránky drobným písmem plné roztodivných pokrmů. Kdepak, tohle nemám šanci sama vymyslet. Ale zavolat té paní už mi bylo vážně trapné. Je na čase otravovat zase někoho jiného.
Zavolala jsem tedy přímo do restaurace.
„Dobrý večer. Santin de Monti. Chtěla jsem vás požádata o večeři s donáškou do pokoje.“
„A co si budete přát?“
„To je právě to, co nevím. Dívám se tu do menu a zjišťuji, že netuším, co by bylo pro mě a pro manžela nejvhodnější. Ráda bych nějakou lehkou večeři. Něco se spoustou zeleniny.“
„Dobře, madam. Co byste řekla na kung pao s rýží? To je velmi lehké.“
„Netuším, co to je, ale budu vám věřit. Prosím dvakrát. Připište to k účtu pokoje 402.“
„Vpořádku. Očekávejte nás během půl hodiny. Něco k pití mohu nabídnout?“
„Postačí samotná voda. Díky.“
Jsem prostě dobrá. Né. Dobrá je za tři. Já jsem nejlepší. Až ty hody přivezou, bude mít Jerome určitě velkou radost.
Zavrtala jsem se do peřiny na pravé půli postele a poslouchala zvuk sprchy. Bylo to hodně příjemné. Hlavou se mi proháněly tisíce myšlenek a já netoužila ani jedinou byť jen na okamžik podržet. Zamyslela jsem se nejspíš až tak, že jsem upadla do mikrospánku. Pak když se otevřely dveře koupelny, nadskočila jsem leknutím.
Do pokoje se v ten moment vedrala úplná mlha. Nevím, jak dlouho se Jerome myl, ale skoro to vypadalo, jako kdyby se hodlal vylouhovat. Ta voda musela být úplně horká.
Vylezl ven jen s „bederní rouškou“, jak by se dal ten skromný kousek ručníku, který měl omotaný kolem sebe, nazvat.