Já anděl 53

Tak už jsem tady. Voňavý, hebký, k nakousnutí.“
„Broučku, pýcha často přechází v pád. V tvém případě se určitě jedná i o ješitnost. To je hned několik smrtelných hříchů najednou. Dávej si na to pozor nebo skončíš v Pekle dřív než já.“
„Drzé štěně. Jen si dávej bacha, abych nechtěl sáhnout do daleko horších hříchů než jsou tyto. Co třeba jeden konkrétní z desatera přikázání?“
Vypadala, jako kdyby se nad mýma slovama skutečně zamyslela a přes její čelo se udělala široká vráska.
„Který máš na mysli?“ no tvářila se skoro poděšeně.
„Nesesmilníš, maličká. Muhahahahaha.“ Snažil jsem se o co nejďábelštější smích a vrhl se jen v tom ručníku kolem pasu na postel za ní.
Jo já vím. Dost možná jsem to přehnal. Vylítla z postele jak čertík z krabičky a běžela k východovým dveřím seč jí síly stačily. Začal jsem se smát ještě než stihla otevřít dveře.
Páááni. Takhle jsem se nenasmál už dlouho. Třásla se se mnou celá postel a do břicha mi šla křeč. Ale tohle stálo prostě za to.
„Si blbej.“ Došlo jí to a pomalými obezřetnými krůčky se zase blížila k posteli.
„Ale Santin. Děláš jako kdybych se ti snažil pořád dostat do kalhotek. Přitom jsem takovej milej a přítulném pejsek.“
Přiblížil jsem se k ní opět s tím vilným výrazem a jelikož si nebyla jistá, zase o dva kroky ustoupila ke dveřím. Způsobila mi tím další záchvat smíchu a já se z tý postele málem svalil na zem. Jooo někdy jsem fakt ďábel.
„Přestań s tím. Nepřijde mi to vtipný.“
„No vidíš to a mně docela jo.“
Chvíli jsem ji přestal vnímat, jak jsem se soustředil, abych zastavil ten smích, co už mi notně dráždil bránici. Takže jsem si nevšiml, že obešla postel, vzala do ruky polštář a mrskla ho vší silou po mně.
Zamračil jsem se na ni jak nejlíp mi to šlo.
„To znamená jediné - válku!“
„Rozhodně. To taky byl můj záměr. A nezapomeň, že mi jde z lidí vysávat energii. Tak se ke mně zase tolik nepřibližuj.“
Ach jak libozvučně zněl ten její jedovatý hlásek.
„Víš ale že používat svou schopnost proti mně není ani trochu fér?“
„Snažím se ti přizpůsobit. Ty máš zase velkou fyzickou sílu. Takže jsme si vlastně kvit. No ne?“
Musel jsem uznat, že mě překvapovala. Ten oheň, co v ní plál, by zvládnul zažehnout i sebemokřejší vatru. Dokázala ve mně probudit život, který tam už léta nebyl. Stovky let jsem jenom přežíval a pak si přijde ona a rozproudí ve mně krev a já světe div se dýchám a žiju rád. Vždyť s ní bych dokázal snést úplně cokoli.
„Co je?“ zeptala se, protože jsem chvíli neodpovídal.
„Nic. Jen mi hlavou proběhla jistá myšlenka.“
„Jaká?“
„Jsi nějaká zvědavá poslyš.“ Snažil jsem se usmát, ale šlo to příšerně ztuha.
„Nepochybně to byl strach, co jsem viděla v tvých očích.“ Zněla kouzelně teatrálně.
„Strach z čeho?“
„Že bych tě přeprala. Hele ale víš jak, to se nemusíš bát. Moc bych nerozhlašovala, že tě přeprala holka. Řekla bych to jenom svým nejbližším známým. Gabovi, tvýmu tátovi a tak.“
Byl jsem rád, že po té myšlence moc nepátrá. Nevím, jak bych jí vysvětloval, že se děsím pomyšlení, že ji už brzo ztratim. Bohužel konec našeho úkolu se jednoznačně blížil a já bych dal nevím co za to, kdyby mohl trvat věčně.
Rozhodl jsem se přistoupit na její hru a svým předčasným žalem ji příliš nezatěžovat.
„Ho hó, bejby. Toho bohdá nebude, aby Jerome de Monti z boje utíkal. Střez se mého hněvu spanilá vražedkyně.“
Co jsem ale nečekal bylo klepání na dveře, které se ozvalo úplně znenadání. Cuknul jsem sebou a než jsem se nadál, ten jediný kousek látky, který mi zakrýval předek i zadek letěl k zemi.
„Dále.“ Zvolala Santin a já stihnul po tom ručníku jen hmátnout.
„Pokojová služba.“ Ozvalo se a už se dovnitř řítil malý vozíček a na něm dvě porce pokrmů přikryté velkou nerezovou pokličkou.
„Objednala jsi jídlo na pokoj?“ zeptal jsem se a musel uznat, že to by mě třeba vůbec nenapadlo. Smířil jsem se s tím, že spát půjdu hladový.
„Máš dobrý postřeh.“ Usmála se. „Postavte to tady a můžete jít.“
Sáhnul jsem do krosny pro peněženku a vytáhnul tři dolary.
„Díky pane,“ řekl číšník a sjel mě pohledem, který mi nebyl ani moc příjemný,“ a nemusíte se bát. Skoro nic jsem neviděl. Což je tedy určitě škoda.“
Než odešel, ještě na mě mrknul
Když zabouchly dveře, otočil jsem se k Santin.
„Ten kluk byl gay.“ Musel jsem mít oči jako tenisáky.
„No to asi jo. A zřejmě jsi se mu dost líbil.“
„Tomu bych se ani moc nedivil. Otevři okno. Nějak tu stoupla teplota.“
„Tak mi přijde, že teď jsi zase citlivka ty.“ Už zase se mi smála. Mrcha.
„Být tebou se mi nesměju nebo shodim ten ručník a ty se utopíš ve studu.“
„Tvůj zadek už jsem viděla. Předek o tolik jinej nebude.“
„Jak myslíš, holčičko.“ Nechal jsem ručník spadnout na zem.
Zakryla si obličej rukama.
„Okamžitě se oblíkni ty chlípníku!“
Přiznám se čekal jsem to horší po tom, co předváděla v Newarku. Nejspíš se v ní ještě tak docela nevyznám.
„To by byl příliš nízký trest. Zlobila jsi, takže se tu budu promenádovat jak mě Nejvyšší stvořil.“
„Jsi na mě zlý.“ Zkusila zkroušený výraz a pořád ještě měla zakryté oči.
„Když bych byl zlý, tak bych chtěl, aby sis sáhla.“
„To nemyslíš vážně.“ Podívala se na mě vytřeštěnýma očima a když zjistila, že stojím před ní defakto na adama, tak si zase oči zakryla.
„Ale ano. Rád przním nevinné dívky.“
„Dobře tak já už budu hodná. Ale oblíkni se.“ Zaprosila a snad bych jí to i uvěřil.
„Slibuješ?“
„Na mou duši.“
Natáhl jsem na sebe trenýrky na spaní a dlouhé tričko. Už jsem byl zase počestný chlap. I když mě to teda ani moc netěšilo. Chybělo málo a nejspíš bych s její počestností skutečně skoncoval. Ach jo. Role hodného kluka mi nikdy dvakrát nešla.
Přitáhl jsem k sobě vozíček tak, abychom mohli jíst v posteli. Sundal jsem poklici a celý pokoj provoněl omamnou vůní jídla.
„Máš pravdu. Mám příšerný hlad.“ Přes sliny jsem nemohl pomalu ani mluvit. Umíral jsem hlady a moje tělo mi to teď dvojnásob připomínalo.
Vrhli jsme se na to jako kobylky. Svoje jídlo jsem snědl rychleji a přiznám se, že jsem lehce pošilhával i po Santinině porci. Ačkoli toho jídla bylo dost i pro tři lidi. Ale zkuste si skoro celý den nejíst a budete mít zhruba takový hlad, jako jsem měla já. Nebo možná spíš zkuste radši dva dny.
„Já už nemůžu.“ Zafuněla vedle mě osoba, která během patnácti minut přibrala asi 10 kilo. Držela se za bříško a zavírala se jí víčka.
„Na to jsem čekal. Pojď ke mně papu.“
Moc toho nezbylo a to co na talíři zůstalo jsem vdechnul na jedné lžíci.
„Díky miláčku. Zachránila jsi svého manžela před smrtí hladem.“
Naklonil jsem se k ní a dal jí lechtavou pusinku do koutku úst. Hádám to už ale moc nevnímala.
Odsunul jsem zase vozíček, abych měl na posteli dost místa. Zadíval jsem se na tu bezvládnout bytost a zhasnul lampičku. Byli jsme na tom vpodstatě na stejno. Totiž totálně mrtví a bez energie.
Otočila se na bok a tak ještě než jsem usnul, přitáhl jsem si ji jemně k sobě a objal ji. Myslím, že jí to nevadilo. Nevěděla o tom. A moje srdce v ten okamžik přetékalo nekonečnou láskou k ní.