Dominik a Sina

"Sino, telefon, Sino!"
Kruci, musí máma pokaždé hned tak křičet?
Nebo jsem snad usnula? Otupěle jsem se zdvihla z gauče, sešla ze schodů a popadla sluchátko.
"Jak to, že ti to trvalo tak dlouho?"
Robert. Samozřejmě. A zase s tím lehce fňukavým podtónem v hlase, který mě přivádí k šílenství.
"Usnula jsem."
"Šípková Růženka, asi jsi byla včera večer dlouho venku, co?" Snaží se o lehký tón, ale já ho znám příliš dobře a přesně vím, co se za tím skrývá.
"Byla jsem u Katrin, přece jsem ti to říkala."
"Doma?"
"Byly jsme spolu v Gypsy, ale ne dlouho."
Pramínek vlasů, který jsem žvýkala, si energicky zastrčím za ucho a změním téma. "A jaký byl tvůj seminář?"
"Úvod do studia fyziky - umím si představit zajímavější téma. Kromě toho jsi mi chyběla, maličká."
"Ale nepovídej." pokouším se obrátit útok, "určitě tam byla spousta pěkných holek."
Zasměje se. "Přece víš, kolik žen studuje fyziku, a kromě toho se na žádnou jinou kromě tebe ani nepodívám."
Někdy už to prostě nemůžu slyšet. Tohle ujišťování se mi přitom před půl rokem, když jsem Roberta poznala, hrozně líbilo. Znělo to tak dospěle.. Tak jistě. Zdálo se, že Robert ve svých impozantních devatenácti přesně ví, co chce - mě, Sinu Lohmanovou, sotva patnáctiletou, středně vysokou, bledou, blonďatou, zatím sice bezvýznamných křivek, zato se sklonem k hektickým rudým flekům na krku..
"Co je? Máš mizernou náladu?"
"Není divu, zítra zase začíná škola."
"Měla jsi dva měsíce prázdnin, nemůžeš si přece vážně stěžovat."
Někdy mluví Robert jako můj táta.
Mlčení.
"Mám tě zítra vyzvednout a odvézt do školy, pro útěchu, abych tak řekl?"
"Ale to bys musel extra kvůli tomu přijet z Kolína."
"No a? Přece víš, že ježdění autem mi problémy nedělá."
Někdy je doopravdy neuvěřitelně milý. Okamžitě mám výčitky svědomí, že jsem zrovna byla tak protivná. Robert je skutečně připravený vstát zítra ráno v šest hodin, aby mohl odvézt hvězdu tři kilometry do školy.
"Ty jsi doopravdy hodný, víš to?"
Zasměje se. "Jasně, takže ahoj zítra. Budu u tebe kolem půl osmé."


Samozřejmě je přesný. A samozřejmě je na rozdíl ode mne svěží, dobře naložený a vyspalý. Dá mi polibek na špičku nosu a přidrží mi dveře.
Zavrtám se blaženě do sedadla. To je přece jen něco jiného než šlapat do kopce ke škole na kole.
"Mohli bychom ještě vyzvednou Katrin? Jedeme kolem."
Koukne na hodinky. "Ta už je určitě na cestě. Kromě toho máme nejméně tři minuty pro sebe."
"A taky nemáš Katrin moc rád." Koušu se do rtů.
Tohle téma jsem chtěla nadhodit ve vhodnějším okamžiku.
Robert se na mě překvapeně podívá. "Pitomost, já tvou kámošku skoro neznám. Jen si někdy myslím .., ale, to je jedno." Rychle stoupání ke škole. "Tak jsme tu. Čau, maličká." Přitáhne mě do náručí a políbí mě.
Ale já jsem nesvá, zdá se mi, že mě všichni pozorují.
Teď, krátce před začátkem vyučování, tu před vchodem pobíhá spousta lidí.
Najednou bouchne do okénka nějaká ruka. "Mohu také?" No jasně, Billyho šklebící se tvář. Školní svalovec musí otravovat.
Odtáhnu se od Roberta, popadnu batoh a otevřu dveře tak prudce, že Bill musí odskočit.
"No, no, dva měsíce prázdnin a pořád tak podrážděná ..!"
Jako obvykle mě nenapadá žádná trefná zničující odpověď a omezím se na krátký, a jak doufám, ledový pohled. Tenhle pohled jsem nacvičovala s Katrin celé hodiny před zrcadlem. Úspěšně.
Ruce zastrčím do kapes a pátravě se rozhlédnu kolem sebe. Z nějakého důvodu bych se dnes ráno se spolužáky nechtěla potkat sama. Zase ty otravné kecy po prázdninách. Je lepší dorazit ve dvou. Aha, tamhle vepředu je Katrin. Její temné lokny ve slunci narudle září. Podvědomě zajedu rukama do svých dlouhých blond vlasů a pokusím se je trošku načechrat. Marně, jak vím. Bože, co bych dala za její vlasy! Probojovávám se k ní davem. Katrin. Už pět let jsme nerozlučné. Když na dva týdny odjede, cítím se jako na opuštěném ostrově. Skoro se to nedá vydržet.
Táhne mě za sebou po schodech. "Kam jsi si dala kolo?"
"Přivezl mě Robert."
"Jak milé od něho."
Šťouchnu jí do boku. "Koneckonců jsme se tři dny neviděli."
"Hrůza!" Šklebí se. "Hele, mám dobrou a špatnou zprávu. Kterou chceš slyšet první?"
"Angie se o prázdninách odstěhovala s rodiči do Timbuktu."
Katrin se na mě podrážděně podívá. "Cože?"
Pokrčím rameny. "To by přece byla opravdu dobrá zpráva."
"Pitomče! Ne, dobrá zpráva je: dneska máme jen tři hodiny, protože Šostáková je nemocná. Špatná zpráva je: ten otrava Svalovec Billy spadl do naší třídy. Proletěl a další dva týpci také."
Katrin rozrazí dveře od třídy. "Ti dva tam vzadu. Nenápadně se tam podívej."
Přes její ramena si prohlížím "nováčky". Toho vyššího s tmavými vlnitými vlasy znám od vidění. Hraje ve školní kapele. Jmenuje se, myslím, Tom. Ale toho druhého jsem si nikdy nevšimla. Má delší, hladké vlasy a je o něco menší než Tom. Teď stojí zády do třídy a zdá se být zcela pohroužený do hovoru se svým přítelem.
"Všechno jasné, pánové?" Billův hlas je vždycky tak hlasitý, jako by mluvil na shromáždění k davům. Hrubě odstrčí ty dva na stranu.
"Hm, nejsou špatní naši nováčci, co?"
Nemusím se vůbec otáčet. Ten úmyslně chraplavý hlas je nezaměnitelný. "Ahoj Angie, měla jsi pěkné prázdniny?"
"Dá se to tak říct." Angie, třídní svůdnice, zakoulí mnohoznačně očima. "Byla jsem se sestřenicí a jejím novým milencem v jížní Francii. Řeknu vám, to bylo něco dočista jiného než dovolená s mamkou a taťkou."
Hbitě vyloví z kapsy zrcátko, přetře si pečlivě rty a potáhne obtažený svetřík, který nechává odkryté břicho. Nenápadně jí zašilhám do výstřihu. Má snad podprsenku, která nadzdvihává prsa? V tmavě modrém tričku a široké, světlé sukni, kterou jsem si ráno ještě extra přežehlila, si najednou připadám jako malé dítě. Honem vklouznu na své místo mezi Katrin a Nielsem.
Katrin nenápadně pokukuje po třech nováčcích, kteří ještě pořád stojí u okna a okouní. "To pro ně musí být pěkně trapná situace, nemyslíš?"
Pokrčím rameny. Zdá se, že Svalovec Bill, jako obvykle v obtažených černých džínsech a tričku, si všeobecnou pozornost spíše vychutnává. Ale ti druzí dva ..?
Zatímco se na ně dívám, ten s delšími vlasy se najednou otočí a střetne se přímo s mým zvědavým pohledem. Okamžitě uhnu očima a pokouším se předstírat, že venku je k vidění něco strašně zajímavého. Ti tři propuknou v nespoutaný řehot.
Svalovec Bill praští Toma do ramene. "Člověče, tohle je ale otravná mateřská školka! Pojď, sedneme si do poslední lavice. Tam budeme mít alespoň klid."
Do té doby, než do třídy vejde Rust, náš nový třídní, se na ně už nepodívám.