Dominik a Sina III.

Pouhé tři hodiny ve škole a už zase jsem strašně malátná. Musím se hrozně namáhat, abych udržela krok s Katrin.
Pomalu vede své kolo vedle mě. "Okay, ty ospalče, půjdu pomaleji."
Bydlí jen o pár domů dál než já, proto můžeme cestu domů využít k tomu, abychom podrobně probraly všechny důležité i nicotné události ze školy.
"Že nás Rust nechává při představování vstávat, se mi zdá pěkně hloupé." Odhrnu si propocené vlasy z čela. "Člověk se cítí jako na pranýři."
Katrin pokrčí rameny. "Možná to dneska udělal kvůli těm třem novým. Aby věděli, kdo je kdo.."
"Ale běž, tak daleko Rust vůbec nemyslí. Ten sní potají o časech, kdy žáci ještě zůstali stát v pozoru, když je vyvolal."
Zachichotá se. "Ale Angiin výstup byl super.."
Na narážku zaujmu pozici, vyhrnu si tričko a vyzývavě předvedu Katrin své bílé břicho. "Jmenuji se Aiiingiee..," vydechnu. "Pane Ruste, to už jistě víte!"
Našpulím rty a škádlivě na Katrin zahrozím prstem.
Zlomí se přes kolo. "Okamžitě přestaň, nebo se umlátím smíchy!"
Pochechtáváme se a jdeme dál.
"Viděla jsi, jak ten nový, Dominik, reagoval na Angii?" ptá se Katrin.
"To se nedalo přehlédnout. Jeden její pohled a byl ztracený! Přitom na to vůbec nevypadá.."
Katrin se na mě tázavě podívá. "Jak to myslíš?"
"No," zamyslím se, "že by letěl na primitivní balení."
Energicky zavrtí hlavou. "Kecy; hodně nahé kůže, poprsí a dát klukům pocit, že jsou skvělí chlapíci..Na to přece letí všichni, ať už to přiznávají, jako Svalovec Bill, nebo ne."
"Spoléhám na to, že existuje i pár výjimek," řeknu. "Slyšela jsi, jak nás Bill nazval "dětskou školkou?"
Katrin pokrčí rameny. "To neberu vůbec vážně, ale že se ti druzí dva na něj tak věší, to se mi zdá hloupé. Ten Tom to přece nemá zapotřebí, je opravdu sladký s těmi tmavými kučerami, a Dominik.."
"..tomu byla Billova poznámka strašně trapná," přeruším ji. "Cítila jsem to naprosto přesně, přestože se také smál."
"Ty, s těmi tvými věčnými pocity," směje se Katrin a vyšvihne se na kolo. "Tak, musím padat. Zastavíš se pro mě zítra ráno nebo ti zase přijede šofér?"
Vypláznu na ni jazyk. "Ne, ty závistivče, a dobrou chuť při..ehm," přemýšlím, "co máme dneska za den? Druhé pondělí v měsíci, tedy: rybích tyčinkách."
Vždycky si děláme legraci z toho, že Katrinina máma vaří podle podle plánu: čtrnáct jídel ve dvoutýdenním rytmu. Příšerné! Copak v životě musí být všechno tak napevno určeno? Ale přiznávám, že u nás to není o moc lepší: nakupování, jídlo, uklízení, koukání na televizi..Všechno probíhá podle věčně stejné předlohy. Kdybychom alespoň někdy jeli na báječnou dovolenou. Tak jako Angie- do Cannes..místo toho se otravujeme každý rok tři týdny v Holandsku nebo Rakousku. Já bych raději podnikala kratší, zajímavější cesty do Říma nebo Paříže nebo tak podobně. Ale s rodiči není řeč.
"Potřebujeme si prostě odpočinout, Sino. A kromě toho jsou tyhle poznávací výlety do měst strašně drahé, a to si teď, když splácíme dům, nemůžeme dovolit."
Ano, ano, dům.. vždycky poslouží jako záminka, proč mi odepřít něco, co strašně chci: značkovou bundu, nové kolo, dlouhé telefonáty s Katrin.
"Ahoj, Sino, to už jsi doma?" Máma stojí u sporáku a hekticky míchá v hrncích.
"Šostáková je nemocná." S povzdechem upustím batoh na zem a padnu do nejbližší židle.
Máma se po mně podívá přes rameno. "Sino, prokaž mi laskavost, odnes si batůžek hned nahoru a zuj si boty, ano? Já jsem tu zrovna..."
"..vytřela," dokončím za ni větu. Často vůbec nevím, jestli se pořád tyhle stejné dialogy skutečně odehrávají, nebo jestli je slyším už dopředu. Jdu pomalu nahoru do svého pokoje.
Někdy se mi máma zdá nepřístupná, jako cizí. Jsem šťastná, že nevypadá tak slušně a dobrácky, jako Katrinina máma. Je vysoká a štíhlá, světlé, hladké vlasy jsem zdědila po ní (přitom by mi tátovy tmavé, husté vlasy byly milejší) a bohužel, i její bledou pleť. Ale máma se umí dobře nalíčit, ne tak nápadně jako Angie, nýbrž decentně a šik. Před rokem se vrátila do zaměstnání. Pracuje na zkrácený úvazek u dětského lékaře. Táta tím nebyl zpočátku moc nadšený, přestože to doopravdy nepřiznal. Myslím, že se mu líbilo, že ho rodina očekává, když se vrací z kanceláře. Pracuje jako úředník městské správy. To určitě není moc skvělý džob. Ale jsem šťastná, že není jedním z těch občasných otců, kteří pracují patnáct hodin denně a v padesáti je sklátí infarkt při tenisu. A vůbec: jak bychom pak spláceli dům? Chodila by máma výhradně v černém? Nebo by nám honem, honem přivedla nového otčíma? Někdy si představuji tak úchylné věci, že tomu nemůžu ani sama uvěřit..Dobře, že mi nikdo nemůže číst myšlenky.
Klapnou domovní dveře a po schodech nahoru se přiřítí Ricky. Před mými dveřmi se na chvilku zastaví a pak zdráhavě zaklepe. To jsem ji s velkou námahou naučila. Dříve prostě jen tak kdykoliv vrazila do mého pokoje.
"Zdar, Sino, jak se máš?" Sestra na mě nejistě pošilhává zpod ofiny.
Nedůvěřivě se na ni podívám. "Stalo se něco zvláštního?"
"Né, tedy.." zdráhá se, "ach, Sino, už jsi viděla, co se stalo s tvým pudrem?"
Jeden pohled do strany a křečovitě vykřiknu. Jako jemný prach pokrývá můj úplně nový pudr na obličej světle modrou podložku před stolkem se šminkami. S výkřikem jdu do kolen a pokouším se zachránit, co se dá.
"Sino, já jsem to jen děsně opatrně zkoušela," koktá za mnou Ricky. "Fakticky, a pak najednou všechno vypadlo. Nic jsem nedělala. Doopravdy."
"Tisíckrát jsem ti zakázala přibližovat se k mým věcem," řvu. "Vypadni! Ven!"
Zmizí z pokoje a já začnu zhluboka dýchat. Když si rodiče před dvěma roky koupili tenhle řadový domek, byla jsem zpočátku ráda, že mám konečně vlastní pokoj. Myslím, že v našem starém miniaturním pokoji bych svoji osmiletou sestru jednoho dne uškrtila.
Teď si mohu alespoň zavřít dveře, když chci mít klid.
Hlavně po obědě se vždycky ráda zabalím do bavlněné deky na gauči a trošku sním. Ale dnes klid netrvá dlouho. Už po pěti minutách stojí ve dveřích máma a starostlivě na mě shlíží. "Už zase jsi unavená, Sino? Já to nechápu. V noci se přece vyspíš dost, nebo ne? To musí být pubertou."
Nenávidím, když rodiče všechno, co se mě týká, spojují s "pubertou", jako bych byla dočasně nepříčetná.
Od té doby, co jsem s Robertem, se tyhle řeči o pubertě hodně zmírnily. Robert se mámě vždycky líbil. Výrazně se liší od povýšených trpaslíků s uhry v naší třídě. Je vždycky zdvořilý a pěstěný, starostlivý a pozorný. Je tím, co se ve starých filmech označuje pojmem džentlman.
"Ten mladík tě přece nosí na rukách," hudrala jednou máma, "a ty jsi na něj často tak protivná."
Když máme udělá tyhle umučené oči, chce se mi křičet. Je to, jako bych ji osobně zranila, když se k Robertovi chovám nafoukaně. Někdy si říkám, co za tím vězí!