Junoon - 15. část

Doktor Steve Harris toho večera po očku sledoval Tabbyinu nervozitu a zcela ji chápal.Příliš mu nebylo po chuti, že jeho nová žena Nicole tak úzkostlivě lpí na
tom mazánkovi Tedovi. Ano, jeho otec byl samozřejmě zámožný člověk, významná osobnost, jinými slovy skvělá partie pro jeho dceru…jenže…tak nějak cítil, že Tabbyino
štěstí by se mělo ubírat docela jiným směrem. A její náklonnost k tomu nemocnému chlapci Davidovi mu brala veškerý klid. Za léta své lékařské praxe na onkologii viděl již spoustu takových případů, a nebylo vskutku na co vzpomínat. Blízkým lidem po neodvratném a nedůstojném konci vždy zůstala hluboká a rozjitřená díra v srdci a hořké slzy v očích. A toho chtěl svoji dceru raději ušetřit. Vcelku neřešitelná situace.

S nepříjemným pocitem u srdce sledoval, jak Tabby se skleničkou v ruce míří ven na terasu, zřejmě s úmyslem osvobodit se od pavoučích tenat, která na ni jeho žena Nicole přichystala. Když se ani po čtvrthodině neukázala, položil šampaňské na stůl a vydal se za ní. Terasa byla ztemnělá, přesto zahlédl dvě štíhlé postavy, jak rychle mizí v hustém porostu jejich zahrady. Pousmál se a pokýval hlavou. Ani nemusel dvakrát hádat. Věděl, že Tabby opět utekla, a s kým, to věděl naprosto přesně. Navzdory všemu a vzhledem k jeho velkým sympatiím k Davidovi přece jen bylo ostří jeho nelibosti mírně otupeno. Pokrčil rameny a řekl si pro sebe šeptem.
“Já vím, holčičko moje, jako bych viděl sebe v mládí, taky mi rozmlouvali tvoji mámu. Jenže já byl příliš slabý abych odolal. Chci jen, abys byla šťastná, nic víc…snad nedělám chybu, ale zakazovat ti to nebudu…“
S těmito slovy se vrátil zpět do haly. Přivítala ho Nicole a ihned spustila tím svým pisklavým hlasem.
„To je neslýchané, kde zase je? Ta holka si opravdu dělá co chce, Ted na ni celou dobu čeká, chce ji pozvat na výlet do hor. Tohle se opravdu nehodí, drahý. Jak jen budu vypadat? No? Tak řekni, jak?“ Poslední slova už téměř zaječela. Steve se nadechnul a odvětil, koukajíc při tom na Teda, který, notně posílen alkoholem a věnujíc se dceři jeho přítele, nevypadal, že by zrovna umíral steskem po Tabby.
„Má milá, budeš vypadat úplně stejně jako teď a tu bublinu zbytečně nenafukuj, opravdu záleží jen na mé dceři, jak se rozhodne. Zabylo jí špatně a šla si lehnout. To je vše, budete se muset bez ní obejít. A ten tvůj sladký Ted už to zodpovědně dělá…“ podotkl Steve štiplavě, odkráčel k baru a vůbec jej nemrzela tato malá a nevinná lež. Byl překvapený sám sebou. Od příjezdu své dcery se na spoustu věcí díval zcela jinak a sám se divil, jak takhle dokázal Nicole odpovědět. Jenže to měl udělat už dávno…

Měsíc právě vyšel z mraků a větvičky praskající pod nohama Tabby a Davida byly pouze jedním z mnoha typických zvuků, provázejících tuto příjemně teplou noc. Když už si mysleli, že jsou dostatečně daleko, zvolnili svůj běh a na okraji lesíku se konečně zastavili. David zhluboka oddychoval, což způsobilo na Tabbyině čele starostlivou vrásku.
„Jsi v pořádku? Neměli jsme tolik pospíchat, stejně si nikdo určitě nevšiml mé nepřítomnosti…“ vydechla Tabby s úsměvem a pohladila Davida jemně po tváři.
Na okamžik po jejím dotyku zavřel oči a pak ji k sobě přivinul. Ještě pořád cítila divoký tlukot jeho srdce, které po pro něj namáhavém běhu bušilo jako o závod.
„Jsem v pořádku…musím se trošku uklidnit, kdyby mě takhle udýchaného viděl tvůj táta, alias můj ošetřující lékař, jistě by nebyl nadšený…a ještě když jsem takhle běžel s jeho dcerou…“ zakřenil se David. Ze všech sil se ale snažil nevnímat divoké mžitky před očima a ostře bodavou bolest za levým okem. Na čele mu vyrazilo pár kapiček potu a jen díky tomu, že pevně objímal Tabby, udržel svoji rovnováhu…
Hořce si uvědomil, že bude muset čas svého odjezdu do Himalájí uspíšit a trošku se sám na sebe zlobil, že podlehl své touze a navzdory svým zásadám si přišel pro Tabby. Musel.
Protože představa, že na ni sahá ten druhý…“
„Davide?...“ Trhnul s sebou a všiml si že jej dlouze pozoruje těma svýma úžasnýma pomněnkovýma očima, v nichž se zobrazovalo tázavé světýlko.
„Hm?..“ zamumlal a pak se navzdory všemu přece jen usmál.
„Tak jdeme, doma jsem nachystal pár skvělých sendvičů a velmi chutný čaj, až z Nepálu. Tak co, bereš?“ Horlivě přikývla a její rty se svůdně pootevřely. Zřejmě očekávala, že ji políbí, ale tohle si chtěl vychutnat mnohem později. Měl obavy, aby si nevšimla jeho náhlé nevolnosti, kterou skrýval jen stěží…Snažil se nevnímat její zklamaný pohled, a proto ji raději pevně chytil kolem pasu a lehce líbnul do vlasů…
„Tak pojď, jdeme…pomněnko…“ zazubil se. Provrtala jej ostrým pohledem, pak jej lehce plácla po rameni a sykla, snažíc se o zlostný tón, ale moc se jí to nedařilo.
„Hele, neříkej mi tak, víš že to nemohu ani vystát, a taky víš proč, ihned se mi mihne před očima Tedův slizký obličej…!“ Přitáhl ji k sobě a šeptnul ji do ucha. „Jsi úžasně roztomilá, když se takhle vztekáš…miluji to…a proto ti takhle budu říkat častěji…“
„Jen to zkus a uvidíš!“ křikla na něj. Usmál se na ni a odpověděl.
„Uvidím co? Vlastně to vím…tvoji tvář, maličko roztomile pokřivenou vztekem a jiskřičky na modré obloze tvých očí…“ Déle už to nevydržel, cítil se náhle dobře, bolest jako zázrakem pominula, a jemně se svými rty dotknul těch jejích, malinových. Připadal si rázem jako opilý…sevřel ji ještě pevněji a hluboce vniknul do jejích úst. Vůbec neprotestovala a roztála mu v náručí, jako první sníh, který na podzim pokryje podzimní krajinu. Pak na chvilku přestal, vzal její bradu do dvou prstů a zašeptal.
„Promiň, možná moc spěchám…ale bylo to opět silnější, než já, jestli chceš, půjdeme domů a…“ Rozpustile zavrtěla hlavou a položila mu ukazováček na ústa.
„Pšš…už nic neříkej, vůbec nespěcháš, a doma si dáme ten sendvič a čaj, hm?…a pak …máme před sebou ještě celou noc…“ A znovu se k němu pevně přivinula.
Když ji o něco později pokládal mezi vonícími keři do hebké trávy, měsíc se ukryl do mraků, jako by chtěl zachovat intimitu této chvíle, jejíž svědky pak byl jen příjemně chladivý vánek a cvrkot nočního hmyzu, ozývajícího se v nočním tichu…