Bez názvu 3

2. Pořád ta samá

Sedávám na zdi, kousek od tvýho domu,
Vzpomínám, jak smáli jsme se tomu,
Jak krátký cesty vedou do neštěstí.
Pořád ta samá píseň, jen jiný okolnosti.
Přítomnost mizí s každou vteřinou v minulosti.

Daniela

Středa. Den jako každý jiný, dalo by se říct. Ranní vstávání, káva na probrání. Dobíhání trolejbusu do práce abych tam pak půl hodiny seděla, než se s ospalým výrazem kolem mě propotácí Jarek. Schválně, jestli kdybych se ho zeptala, co včera dělal, že je tak ospalý, by jeho odpověď vydala alespoň na dvě věty. Včera jsem rezignovala na snahu konverzovat už úplně a zjistila jsem, že se nám spolu celkem pohodlně mlčí.
Nezvyklé zjištění, většinou mlčím celkem nerada. Jak nastane delší ticho, mám neovladatelné nutkání nějak ho porušit.
Až na to, že mi jaksi chybí fantazie na to, abych ho porušovala co pět minut znova a znova. A tak jsem místo toho zjistila, že někdy je docela fajn si s někým jen tak spokojeně zamlčet. Včera jsem to dovedla k takové dokonalosti, že místo, abych do vysílačky hlásila „dobrý“, vždy jsem po doměření bodu jen zmáčkla tlačítko, aby mu to na druhé straně píplo.
„Jaký byl bod?“ a „Bal to, jdeme jinam,“ byly naše skoro jediné věty.
Kromě asi půlhodinového, nečekaně zapáleného rozhovoru o jedné lokalitě, kterou jsme oba dřív měřili, já loni v létě, on pak na podzim. Já měla větší štěstí, v létě přece jen divočáci nemají mladé. Ale kupodivu, přesto, že jsem se v pondělí odpoledne společného týdne děsila, dnes se mi vyhlídka mlčenlivé práce celkem líbila.
V půl osmé, asi dvě minuty po Jarkovi, dorazila taky Helena.
„Sháněl mě někdo už?“ zeptá se dřív, než vůbec vyběhne posledních pár schodů (co všichni s tím schodištěm mají? Vždyť je vedle výtah...).
„Ne,“ potěším ji. Vidím, že se jí parádně uleví. „To bys nevěřila, co se mi stalo. Ta pitomá tramvaj...“ začne, ale přeruší ji příchod Jarka.
„Jste tu obě? Výborně. Pojedem dneska všichni do Fulneku, nespěcháte doufám domů,“ oznámí nám, pohled místo na nás upřený do nějakého výkresu.
„Co znamená nespěchat?“ zeptám se opatrně. Nemusím nutně končit v půl čtvrté, ale šest a deset večer je furt ještě rozdíl.
„To právě nevím. Snad tak do pěti. Ale tam člověk nikdy neví, kdo mu ještě zavolá, že něco potřebuje.“
„Já nespěchám,“ zavrtí hlavou Hela, stále ještě udýchaná. Já se k odpovědi až tak nemám. Až moc dobře si pamatuju loňský návrat v deset večer. Nevím, kdy dojede Adam, ale řekla bych, že asi dřív. Na druhou stranu mě Fulnek upřímně zajímá. Když už jsem si jako zaměření vybrala inženýrskou geodézii, měla bych využít každé šance si tu práci trochu osahat. Dostat se k něčemu jinému, než k pozemkovkám je čím dál vzácnější.
„Já taky ne,“ odhodlám se tedy po chvíli. Promiň, Adame. Ale já na tebe kvůli tvé práci čekala půl roku. Jeden večer je proti tomu dost slabý odvar.
„Super. Ještě mi to bude chvílu trvat,“ poznamená, a se zvědavostí se podívá na rudou Helenu. „V pohodě?“ nadzvedne nejistě obočí. Málem se rozesměju. Tohle jí na náladě nepřidá. Už tak nadává, že při každé námaze vypadá hned na umření, ačkoliv se tak ještě ani zdaleka necítí.
„Jo,“ procedí mezi zuby, pustí batoh na zem vedle křesla a bez dalšího slova zamíří k záchodům.
„Tak teď sis to u ní definitivně rozlil,“ neudržím se poté, co se za ní zavřou dveře a vyprsknu. „Ona teď vyběhla schody.“
„Proč je běhala? Vždyť tu je výtah,“ zavrtí hlavou. Můj člověk! Uznávám, že ten výtah je ve stavu, že se do něj málem i já bojím, ale čtyři patra po vlastních? Po ránu?
„To nevím,“ uznám. „Ale už od několika lidí jsem slyšela, že se v tom výtahu zasekli, a ten zážitek je od další jízdy odradil.“
„Taky jsem jednou zůstal viset,“ pokrčí Jarek rameny. „Stane se. Ale schody po ránu, když pak stejně celý den chodím...však to zatím s nikým nespadlo.“
„Moje řeč,“ usměju se. „Ale jí to nevysvětlíš, ta půjde pěšky i s přístrojem v ruce.“ Na tohle už mi neodpoví a zamíří do jedné z okolních kanceláří. O chvíli později se z tama začne ozývat typické pípání, jaké vydává ICQ. Usměju se. Když jsem to slyšela poprvé, divila jsem se, že si to někdo alespoň neztlumí, když už tráví pracovní dobu takhle. Teď naopak vím, že to znamená, že dnes budem vytyčvat opět s RTK. Alespoň z části, protože jinak bychom ztěžka jeli ve třech.
Jízda ve třech taky znamená, že se nebude mlčet. Líp řečeno, Jarek asi bude, ale já s Helenou ztěžka. Není sice tak ukecaná jako já, ale moc jí k tomu nechybí.
Sotva si na ni vzpomenu, vyleze ze dveří záchoda. Stále červená jak vařený rak, ale s upravenými vlasy, hned vypadá o trochu líp (nechápu její oblibu krátkých vlasů. Co je jednodušší, než stáhnout dlouhé do copu a vypadat celý den upraveně?).
„Blbec,“ otituluje ho polohlasně. Jen se usměju. Chudák Jarek. Výjimečně se sám od sebe na něco zeptal, a jak to dopadlo.
„Co to bylo s tou tramvají?“ zeptám se, protože za dveřmi kanceláře zaslechnu dlouhé táhlé zabzučení. Nahrávání dat hotovo, za chvíli Jarek zřejmě vyleze. Tak ať si nevyslechne něco, co by atmosféře, která bude za chvíli panovat v autě ještě uškodilo.

Cesta trvá dlouho, přesto, že Jarek jezdí dost rychle, moc mu to nepomůže, když okolo Oder chytíme parádní kolonu. Je skoro půl jedenácté, než konečně dojedeme na místo určení. Cestovat celé dopoledne mi nevadí, je fajn být placená za kecání. A že toho s Helenou stihneme probrat fakt hodně, blbá nálada z rána jí vydrží sotva pět minut. Sem tam se zapojí i Jarek, ale většinu doby jako už klasicky mlčí. Stejně tak dlouho trvá i práce. Do dvou zatloukáme jeden kolík za druhým na náspu budoucí silnice. Líp řečeno Jarek zatlouká, já chodím s hranolem a vysílačkou, a Hela stojí u stroje – klasického, jde tu hlavně o výšky, a pokud možno i přesné, takže RTK by nebyla nejlepší volba. Po hodině mu poprvé navrhnu, že ho vystřídám, ale odmítne, jak jinak. Další gentleman ne zrovna na ideálním místě. Hele by to s její mohutnou postavou asi ještě jakž takž svěřil, ale na mě koukají nedůvěřivě většinou i když sama táhnu stroj i stativ (taky že mi Jarek vždycky musí jít naproti, aby mi s jedním z toho pomohl). Nechce se mi hádat, a tak po třetím odmítnutí jen stojím a sleduju, jak mu to jde. Na to, že se vytyčuje každých dvacet metrů bod na obou stranách násepu, a děláme tak skoro kilometr, ke konci mu už moc elánu nezbývá. Když je blbý...
„Půjdem na oběd?“ ozve se z vysílačky jako odpověď na moje „balíme“. Kouknu tázavě na Jarka. Přikývne a tak předám zprávu dál.
„Super,“ ozve se z vysílačky s nefalšovaným nadšením. Já se tak euforicky necítím. Když půjdem na oběd, znamená to, že práce zbývá ještě i na pak dost. Na stavbu se vrátíme tak ve tři. Dvě hodiny cesty domů, půl hodiny od firmy na byt. Před osmou doma nebudu ani náhodou. Vytáhnu mobil abych zkontrolovala displej, i když vím, že zatím nepsal, zvonění mám dost hlasité. Alespoň, že tak. Čím později skončí on, tím míň hloupě si budu připadat, až mu budu vysvětlovat, že já se doma ukážu ještě později.

Najíme se v nejbližší hospodě, moc jídel už na výběr nemají, všichni skončíme s hovězím s rýží, což je jediné menu, které jim v tuhle dobu ještě zbylo. Co se mě týče, je jedno co, hlavně, že to je k jídlu. Nějak jsem dnes ráno nestihla pekárnu. Takže co se mého žaludku týče, momentálně by udělil hvězdičku Michelin všemu, co by přede mnou z talíře neuteklo. A květáku, na ten mi ještě tak dvě hodinky bez jídla chybí.
U jídla Hela rozvine debatu ve směru partnerských vztahů. Bodne mě u srdce, když začne vykládat o domku, který si společně postupně rekonstuují už snad třetí léto. Vypadá to podle všeho tak, že se tam budou během léta konečně definitivně stěhovat.
„A co vy vlastně?“ zeptá se. „Loni jsi na podzim říkala, že spolu začnete od října bydlet. Jak to jde?“
Chvíli jen nechápavě hledím, než mi dojde, že ona to vlastně neví... Jsme dobré kamarádky, od prvního léta, které jsme tady spolu strávily, jsme chodily pravidelně společně na jógu, sem tam i jen tak pokecat ven. Jenže ona letošní rok strávila v Dánsku na Erasmu. A zase tak blízké, abychom si psaly sáhodlouhé emaily o tom, co se děje, jsme nebyly. Odjela vloni na konci září, a kromě listopadové oslavy spolužaččiných narozenin, na kterou přišla, jsme se znovu potkaly až minulou středu v práci.
A od té doby byla většina hovorů o jejím roce v zahraničí.
O Adamovi jsem moc nemluvila, a nějak jsem se i bála položit jí otázku, zda je dva nerozdělila vzdálenost, která mezi nimi od září byla.
Vida, budou se k sobě stěhovat. Asi ne.
„Dobrý,“ odpovím co nejstručněji i teď. „Je to fajn.“ Bylo to fajn. A třeba i bude.
Zachytím její pohled. Jarek si ničeho nevšimne, ale Helena mě přecijen zná až příliš dobře na to, aby jí takhle krátká odpověď byla podezřelá.
Díky bohu mě zná dost dobře i na to, aby se dál neptala. Zavládne krátké ticho a já bleskově změním téma.
Jo, odvádět řeč od věcí, o kterých nechci mluvit, i v tom mám trénink. Nicméně neskáču k ničemu vzdálenému, to by mohlo trknout i Jarka. „Jak to pak budete mít s dojížděním? Vždyť to máte pěkný kus od Brna,“ vrátím se k jejímu milovanému domku.
„No, ke škole asi padesát minut,“ připustí. „Ale myslím, že to bude stát za to.“ Snad jo, popřeju jí v duchu. A na jazyku mám otázku, jestli se toho nebojí. Vlastně bych se chtěla zeptat na spoustu otázek ohledně toho, jaké je být k němu najednou tak blízko. Vídali se vždy tak na čtyři, pět dní jednou v měsíci. Není to půlrok, ale i tak to je celkem terno. Chtěla bych se zeptat na spoustu věcí, ale všechny je spolknu. Protože se příliš bojím toho, že bych se nějak prořekla já, a o sobě mluvit nechci. Kdo nemusí, tak o Adamově misi neví.
Uleví se mi, když dojíme a vrátíme se na stavbu. Doufám v to, že později už se na Adama nezeptá (alespoň ne pokud s námi bude i Jarek), a že já se do té doby začnu opět cítit líp.
Sotva ovšem vystoupíme z auta a já si začnu stavět stroj, rozezní se mi v kapse mobil. Od prvního tónu tuším, o koho se jedná, ačkoliv nemám nijak rozlišené zvonění pro jednotlivé lidi v seznamu. Zpomaleně se pro něj natáhnu a chvilku na Adamovo jméno jen koukám, než se odhodlám to vzít.
„Ahoj.“
„Ahoj Dani.“ Jeho hlas zní podivně...normálně. Jinak, než celou tu dobu přes skype, jinak než v pondělí přes tisícikilometrovou vzdálenost. Zavřu oči. Slyšet ho je jako...já nevím. Chce se mi najednou brečet a to je něco, co dělám ještě míň často, než že dobrovolně mlčím. „Před chvílí jsme skončili.“ Odmlčí se. Nevím, co odpovědět a zdá se mi, že i on má potíže hledat slova. Najednou se mi konverzace s Jarkem zdá až směšně jednoduchá. „Jsi doma?“
Hodím okem po hodinkách. Čtvrt na čtyři. Kéž by. Kdybych nebyla blbá, kdybych dnes do práce nešla, kdybych jela za ním...jasně, teď se to zdá všechno jednoduché, co? A proto mám strach i promluvit?
„Ne, jsem v práci,“ odhodlám se konečně. „A ještě dlouho budu. Jsme až ve Fulneku.“ Až. To je teda vzdálenost. Vždyť on byl doteď jen v Afgánistánu.
V telefonu po tomhle zavládne ticho. Opravdu jak v autě s Jarkem. Až na to, že tady se snažíme oba a stejně to nejde.
„Tak já ještě zajdu někam s našima, a pak se potkáme doma. Kdy se zhruba vrátíš?“
To kdybych alespoň tušila. „Kolem osmé?“ tipnu si.
„Tak jo. Tak...zatím,“ rozloučí se.
„Ahoj,“ skončím jak jsem začala. Nedodá žádné „těším se“ ani „miluju tě“, jak míval na rozdíl ode mě ve zvyku. A já zjistím, že mi to děsivě chybí.
Telefon oněmí a já zírám nepřítomně před sebe, až dokud se z vysílačky neozve „Můžem?“ Trhnu sebou a podívám se na stroj, který zatím není ani zcentrovaný. „Hned,“ odpovím Hele omluvně a co nejrychleji se pustím do nápravy své prodlevy. S takovou to kolem osmé vážně nebude.
„Co tam provádíš, prosím tě? Patnáct minut na stroj?“ Ozve se její zvědavý hlas a v tu chvíli bych ji asi praštila mít jí po ruce.
„Menší problém, hned to bude,“ odpovím, a za necelou minutu dodám „tak už.“ Ale lehké pořízení se mnou není ani pak. Ještě nikdy jsem někoho neposlala tolikrát na druhou stranu, ještě nikdy jsem neměla problémy s tak pitomou věcí jako zacílit! Jsem opravdu jak přejetá parním válcem, a ze všeho nejvíc bych ocenila, kdyby si Jarek přestal hrát na gentlemana, stoupl si sem místo mě, a dal mi kladivo a kolíky. Na těch bych si náladu spravit dokázala, tomu věřím.
Zbytek dne i cesta domů se najednou neuvěřitelně vleče. Jo, debatuju s Helou, dokonce se i směju, navenek je na mě změna asi poznat jen trochu, dokonce jsem paradoxně veselejší než obvykle (poprvé uslyším Jarka se smát, celkem zážitek, smát se jako on, možná se tomu taky vyhýbám. A to říkám jako člověk, co se sám směje osobitě). Ale vyloženě očima visím na hodinách a kilometrech podél silnice. Pustit mě Jarek za volant, jedu snad ještě rychleji než on, alespoň do chvíle, než skončíme někde ve škarpě či pod koly náklaďáku, protože s tím, jak jsem v tuhle chvíli schopná se soustředit by bylo řízení opravdu pitomý nápad.
Minuty na hodinách pomalu přeskakují, a když projíždíme kolem sjezdu na Vyškov, je právě osm.
Nebude to můj rekordní přesčas, ale rozhodně se bude řadit k těm nejdelším.
„Nebojte, zítra už sem nemusíme, takže se vrátíme líp,“ poznamená Jarek, když si všimne, jak zadumaně hypnotizuju ta čísílka na palubovce. „Teda aspoň my dva,“ dodá s pohledem na mě. „Hela asi zítra pojede s Michalem.“ Přikývnu.
„V pohodě,“ odpovím neutrálním tónem. „Mě se na dálnici líbí, a moc často se tam nedostanu.“ Zvednu oči od hodin a podívám se na Jarka. Kouká opět před sebe, ale vidím, že se odhodlává ještě něco říct.
„No...vadilo by ti jet tam příští týden na čtyři dny?“ zeptá se pak nečekaně.
„Do Fulneku?“ ujistím se. Ženský na výjezdy na stavbu nikdy nechtěli. Na druhou stranu, jiné brigádníky než nás dvě tu zatím nemají. Asi lepší ženská než nic.
Přikývne.
„Ne, pojedu ráda“ odpovím rychle. V to jsem doufala celé minulé léto. Jen...
Do háje, Adam bude mít volno. A já na čtyři dny vypadnu...to bude působit krásně...Ale...
„Od pondělka?“ zaženu tyhle úvahy pryč.
Znovu přikývne. Krásný monolog.
„Tak jo,“ ukončím ho.

V některých věcech mi vůbec nevadí, když mám šéfa gentlemana. Jarek navrhne, že nás hodí někam blíž, když už se vracíme tak pozdě. Hanka odmítne, bydlí prakticky vedle, ale já toho vděčně využiju. A když už, proč ne pořádně. Nechám se zavézt přímo před dům, díky čemuž jsem doma už chvilku po půl deváté.
„Tak čau zítra,“ popřeju těm dvěma a bouchnu za sebou dveřmi.
A pak navzdory ušetřenému času stojím a sleduju firemního forestra mizet za zatáčkou.
Teprve pak vlezu do vchodu a vydám se nahoru po schodech.
Světe div se, já a po schodech. Do pátého patra. Každé další patro mi trvá o chvíli dýl než to předchozí, a neřekla bych, že je to únavou. Tu po třinácti hodinách v práci vůbec necítím.
Jak můžu něco tak moc chtít, a zároveň se toho tak nechutně bát? Blížím se k vlastnímu bytu, jako by mě tam čekala snad druhá maturita. Vytáhnu z kapsy klíčky a zastrčím je do zámku. Nadechnu se. Tak, a teď se uvidí.
Otevřu dveře a vejdu dovnitř. V obýváku, líp řečeno v obytné ložnici vzhledem k velikosti bytu 1+1, se svítí.
„Ahoj,“ zavolám, jak si zouvám boty. Zdá se mi to, nebo se mi třepe hlas? Slyším kroky a koukám ke dveřím z chodby jako bych tam očekávala zjevení.
Což možná není až tak daleko od pravdy, protože já si vlastně nejsem schopná představit si, jak bude Adam vypadat. Jakkoliv blbě to zní, tak prostě nejsem. Dveře se pootevřou, padne na mě světlo, a zároveň stín z jeho postavy.
„Ahoj,“ odpoví tiše.
A já zjistím, že přesto, že vypadá trochu jinak, než když odjížděl, je mnohem tmavší, má delší vlasy a nezvyklé strniště, stále platí jedna věc. A to ta, že neznám chlapa, který by se mi líbil víc než on.
Přála bych si být jak v nějakém filmu, vrhnout se mu kolem krku, a častovat se ubrečenými větičkami typu „chyběl jsi mi,“ a „už tě nikdy neopustím.“ Jenže já se tak zachovat nedokážu a představa, že by to udělal on, mi připadá komická.
Místo toho zůstaneme stát mlčky každý na své straně chodby a díváme se na sebe. Mám nepochopitelné nutkání před jeho pohledem uhnout, hrozně bych si přála, aby se alespoň usmál, věřím, že i to by mi pomohlo cítit se líp. Ale tváří se vážně a přijde mi najednou ještě víc cizí, než ten vzdálený hlas v telefonu. Chci aby mě objal, chci ho cítit u sebe, chci slyšet jeho hlas...vím, jaký to je pocit být u něj, vím, jak mě uklidňuje poslouchat jeho vyprávění, ale přesto si připadám, jako by nic z toho nebylo pro mě. Jako by byl jen vzpomínka na to, co bylo, než odjel. Mnohem živější, než všechny ty, co jsem měla během mého osamělého půl roku, ale pořád jen vzpomínka. Helo, jak jsi to zvládla? Proboha, jak ses s tím vypořádala?
„Pojď dál,“ usměje se po době, která se zdá jako delší, než celý dnešní pracovní den. „Připravil jsem večeři. Je hotová už nějakých dvacet minut.“ V jeho hlase není žádná výčitka, spíš pobavení. Přesto se v tu chvíli cítím hrozně.
„Promiň, netušila jsem, že se to dnes tak protáhne,“ poznamenám, zatímco se nejistě vydám za ním. Jarek je oproti mě úplný suverén.
„První věta, co mi po návratu řekneš, začíná slovem „promiň?“ To nám to hezky začíná“ zasměje se. „Vždyť vím, jak to u vás chodí,“ poznamená a pokyne mi k prostřenému stolu. Žádné zapálené svíčky ani sklenky šampaňského podbarvené romantickou hudbou. Prostě jen velká mísa těstovinového salátu s kousky zřejmě kuřecího masa, dva talířky a konvice s kávou.
Posadím se, počkám až mě napodobí, a jsem i celkem ráda, že při jídle je celkem přirozené nemluvit. Nemůžu se na něj přestat dívat, a přitom mě jeho pohled znervózňuje. Nevím, co říct, je zvláštní zeptat se „tak jaké to bylo?“ když jde o půlroční událost. A tak to nakonec dopadne tak, že mě předběhne.
„Jak ses dnes měla?“ Vždycky tak začínal do telefonu. A já projevím to, v čem jsem dobrá. Začnu vykládat, a mluvím. Povídám o měření, a postupně se začínám cítit líp. Stále ne ve své kůži, ale rozhodně líp.
„A co ty?“ zakončím to a znovu se zadívám do jeho zelenohnědých očí. Zdá se mi to, nebo se na nich něco změnilo? A jak moc se asi změnil on? „Jak...“ zaseknu se, připadám si hloupě, nejsem zvyklá cítit se takhle nejistě. Jak na prvním rande, teda pokud by kdy pro mě první rande bylo problém. Nikdy jsem se necítila s cizími lidmi nesvá. „Jaké to bylo, pokud se to teda dá tak jednoduše říct?“
Pokrčí rameny, ale pohled ze mě nespustí. Vím, že se chovám stejně, ale i tak to ve mě vyvolává spoustu nejistoty. Co si myslí? Líbím se mu vůbec ještě? Já se určitě taky změnila, tak jako on. Vím, že jsem přibrala, nechala jsem si udělat melír, jsem, zatraceně, neosprchovaná v oblečením zaprášeném ze stavby (ale po té poznámce o dvaceti minutách jsem se rozhodla, že do sprchy zmizím až po jídle, ačkoliv si teď proti němu v riflích a žluté košili přijdu fakt super), vypadám jinak, než půl roku zpátky, a taky se tak chovám, protože si opravdu nevybavuju, kdy naposled jsem byla nejistá.
„Zvláštní,“ odpoví po chvíli. „A jednoduše říct se to asi nedá.“ Odmlčí se ještě na chvíli dýl a já to ticho neporuším, asi se od Jarka učím novým věcem. „Nevím, jestli o tom chci mluvit hned teď.“
Zadívám se do prázdného talířku a vrátím se k tomu, co jsem měla udělat ze všeho nejdřív.
„Půjdu si dát sprchu,“ nadhodím. Napůl čekám, že se zeptá, jestli může jít se mnou, jako to dělával před odjezdem. Nevím jistě, co bych odpověděla, ale to, že jen přikývne, mě šíleně zamrzí. Zvednu se, vytáhnu ze skříní čisté oblečení a zamířím ke koupelně. On zůstane sedět. Zavřu za sebou, svléknu se a vlezu do sprchového koutu. Pustím vodu, je mi jedno, že je zatím studená, a vlezu si pod ni. Dlouho nejsem schopná pohybu, jen stojím a nechávám si proudy vody bušit na ramena, záda, hlavu. A ke svému obrovskému šoku si uvědomím, že brečím.
Udržela jsem pláč na uzdě, když odlétal, nerozbrečela jsem se v ani jednu slabou chvilku, a že jsem jich za tu dobu měla spoustu. Netekly mi slzy dokonce ani když mi oznámil, že pojede. Brečím až teď, když se vrátil. Když sedí ve vedlejší místnosti, živý a zdravý. Když už je po všem. A nejděsivější na tom všem je, že nemám pocit, že by to byly slzy úlevy.
Nejděsivější na tom je, že sama nevím, proč přišly zrovna teď.