Dominik a Sina V.

Dneska ráno se pachtím do kopce ke škole sama. Katrin neměla chuť jít se mnou tak brzo. Ani se jí nedivím. Sama nevím, jak jsem mohla zpitomět natolik, že jsem se u Rusta přihlásila hned na druhý referát. Téma se mi líbilo. "Role ženy v Brechtově Třígrošové opeře". To mě lákalo a kromě toho jsem to chtěla mít co nejrychleji za sebou.
Rust totiž vyžaduje, abychom své referáty doopravdy "prezentovali", na tabuli napsali nejdůležitější teze a pak měli pokud možno volnou přednášku - před shromážděným mužstvem. To je pro mě horor! Proto si chci alespoň teze napsat na tabuli ještě před vyučováním. Děsí mě představa, že bych stála vepředu u tabule a v zádech cítila všechny ty pohledy. Svalovec Bill by určitě dělal hloupé poznámky o mém pozadí, několikrát bych se přepsala a na krku by mi vyskočily hektické rudé skvrny, ještě před tím než bych začala.
Proto jsem si dneska ráno vybrala a oblékla věci, ve kterých se cítím bezpečně: oblíbené džíny, kostkované tenisky, tmavě modré tričko, přes něj světlý svetr a kolem krku nový šátek (kvůli skvrnám na krku!). A samozřejmě jsem si umyla vlasy. To je vždycky extra důležité!
V tuhle dobu je školní dvůr ještě úplně prázdný. Spěšně zaparkuji kolo a vyběhnu po schodech k naší třídě. Otevřu dveře.
Zatraceně, tamhle leží už nějaký batoh! Vzadu v rohu sedí ten nováček Dominik. Jak to, že už je tu? Zdá se, že ani on není vyrušením zrovna nadšený. Podívá se na mě, jako bych ho přistihla. "Ahoj, ehm..co tu děláš tak brzy?"
Vytáhnu z batohu lístečky s poznámkami. "Dneska mám přece referát."
"Jaký referát?"
"U Rusta: role ženy v Brechtově Třígrošové opeře."
"Aha," kývne, "pěkný kus. Táta to jednou inscenoval."
"Inscenoval?" opakuji nechápavě.
"Ano, je režisér, dělá divadelní hry, chápeš?"
Samozřejmě, že chápu. Pouze jsem trošku pomaleji zareagovala. Jako bych nevěděla, co dělá režisér! Nejspíš si teď myslí, že jsem dokonale praštěná a zítra si na to téma vyslechnu pár pitomých poznámek od Billa nebo Toma.
Jdu rychle k tabuli a sáhnu po křídě. "Chtěla jsem si napsat na tabuli nejdůležitější teze. Je toho moc, víš. Až tady bude Rust, vůbec bych to nestačila."
"Rozumím."
Začnu nejistě psát. Proč jenom mám pořád tohle zakulacené dětské písmo? Vypadá to hrozně! Popadnu houby a všechno smyji. Při tom hodím rychlý pohled přes rameno. Všiml si toho Dominik? Ne, spěšně něco píše, vlasy mu téměř skrývají obličej. Začínám být zvědavá.
"Co to vlastně děláš?"
Vzhlédne. "Domácí úkoly z matiky. Včera jsem to nestihl." Rozpačitě si shrne vlasy nazad.
"Tom chtěl vlastně také přijít dřív a nechat mi to opsat. Ale není tu."
"Jestli chceš, mohu ti půjčit moje," řeknu. "Ale bez záruky, na matiku jsem tupá." Vylovím sešit z batohu a podávám mu ho. Kruci, nezůstala tam ještě nějaká psaníčka, která si s Katrin pořád posíláme? Včera jsme zase pěkně zdrbly Angii.
"Počkej, najdu ti správnou stránku!" spěšně sešit stáhnu a hekticky jím listuji. Proboha, ten si musí myslet, že jsem úplně praštěná! Ale Dominik se jen usmívá a trpělivě čeká.
"Tak, tady, doufám, že to po mně přečteš."
"Jasně, díky." Začne psát. Na malíčku má stříbrný prstýnek. Vypadá na něm docela dobře.
"Nepřipadá ti teď všechno hrozně lehké? Už jsi to přece jednou dělal." Kousnu se do rtů. Zmiňovat se o tom, že opakuje, ode mě není zrovna ohleduplné.
Ale on se šklebí. "Víš, k některým věcem prostě nenajdeš cestu. Matiku bych mohl dělat desetkrát a ještě pořád bych s tím měl problémy."
"To znám," přikyvuji. "Hlava se prostě z čirého pudu sebezáchovy uzavře!"
Smějeme se. Nalevo od ústního koutku má malý dolíček a v obličeji ani jeden jediný uher. Bezděčně si sáhnu na čelo k vlasům, kde už zase cítím nový vřídek.
Dominik se zájmem sleduje můj pohyb a tak z něj rychle udělám temperamentní odhození vlasů z čela.
"Určitě není snadné chodit do nové třídy," řeknu bez přechodu.
"Souhlasím! Je to, jako by se člověk na film, který se mu už jednou nelíbil, musel dívat ještě jednou."
Musím se smát. To řekl dobře. "Ale herci se teď vyměnili." No, to tedy byla na mě duchaplná poznámka, jinak mě to v podobných situacích nic nenapadá.
I Dominik se směje. "Myslím, že nové obsazení se mi líbí o trochu víc než to staré."
Cítím, že se začínám červenat. Teď je určitě přesvědčený, že si myslím, že tím míní mě. Při tom to řekl všeobecně nebo myslí Angie nebo někoho jiného. Prudce vstanu a vrátím se k tabuli.
"Musím pokračovat, nebo nebudu hotova, než dorazí Rust."
"Ano, jasné, já také."
Mlčky oba píšeme. Zlobím se sama na sebe. Proč je na mně všechno hned tak vidět? Hrozné! Z míry mě vyvedou dokonce i obyčejné, nijak zvláštní situace, jako byla právě tahle.