Cesta životem - 1.kapitola - 2.část

Šli jsme do nějaké restaurace, jejíž pozice byla na vrcholku strmého kopce. Opravdu jsem se snažila držet s Matějem krok, ale moje bolavé, otlučené nohy moc neposlouchali. Matěj byl tak milý, že šel pomalinku vedle mě a podpíral mě rukou kolem pasu. Necítila jsem se ani trochu dobře. Byla jsem propocená, špinavá, svaly které snad nikdy nezažily pohyb se hlasitě bolestí hlásily ke slovu, v žaludku mi kručelo a horko mi bylo až k nevydržení. Nemluvili jsme. Já se každým krokem soustředila na bolest která mi projížděla tělem a Matěj byl pravděpodobně zahloubán do svých vlastních myšlenek. Proč jsem se soustředila na bolest? Abych se přiznala, bylo příjemné ji cítit. Nikdy jsem nic takového nezažila. Moje matka mi nedovolila dělat jakékoli sporty, chodit do gymnastiky nebo se vůbec jakkoli jinak než chůzí pohybovat. Všude mě vozil autem Michal, mámin řidič. Takže bolest která mi proudila stehny, zády a vůbec celkově všude mi vkládala do hlavy pocit, že konečně tak nějak žiji. V restauraci mi dal přednost do dveří a poté mě zavedl ke stolu, kde už vysedávali jeho přátelé.
„Ahoj.“špitla jsem nervózně, neboť si mě tak nějak divně měřili.
„Ehm..“odkašlal si Matěj. „To je Viola.“představil mě.
„Ahoj. Já jsem Štěpán.“představil se ramenatý blonďák s brýlemi a podal mi obrovskou ruku, do které jsem po krátkém zaváhání vložila tu svou.
„Já Martin.“řekl znuděně kluk s dlouhými dredy sepnutými gumičkou.
„Těší mě.“usmála jsem se.
„Co si dáš Violo?“otázal se mě Matěj a podal mi kožený jídelníček.
„Ehm…“rozevřela jsem ho a zkoumala názvy pro mě neznámých jídel. „Já nevím.“přiznala jsem se.
„Já si dám smažák s hranolkama a kofolu.“ohlásil číšníkovi a podíval se na mě.
„Tak…já si dám taky ten smažák s hranolkama a třešňový džus.“hlesla jsem.
„Třešňový nemáme.“oznámil mi číšník.
„Ne? Tak tedy jahodový.“
„Dobře.“zapsal si a odešel. U stolu nastalo ticho. Já se navázat rozhovor neodvážila a kluci si jak to tak podle mě vypadalo neměli co říct.
„Omluvte mě.“zvedla jsem se a zamířila tedy na toaletu. Pohled na mě do zrcadla mě zcela uzemnil. Řasenku jsem měla rozmazanou až na nose a rtěnka se mi dostala dokonce i na krk. Vlasy jsem měla rozcuchaný jako po zásahu elektrickým proudem a všude možně po celým těle se mi vyjímaly zaschlý skvrny od bláta. Tak to se tedy nedivím tomu pohledu, který po mě Martin a Štěpán stříleli. Pořádně jsem si umyla obličej tekutým mýdlem, opláchla studenou vodou, utřela se do papírové utěrky a alespoň trochu jsem se snažila očistit si i ruce a nohy. Z vlasů jsem si sundala veškerý pinetky, sponečky a gumičky, které mi částečně drželi vlasy sepnuté a poté je pořádně vytřepala nad umyvadlem. S myšlenkou, že dokud je pořádně neumyji tak to lepší nebude jsem si je svázala do vysokého culíku a vrátila se zpátky ke stolu, kde už na mě čekal talíř s jídlem. Nedůvěřivě jsem si prohlížela kostku ve strouhance. Vypadalo to chutně, ale pod pojmem „smažák“ jsem si tedy rozhodně nepředstavovala řízek. Což taky nebyl správný název jídla. Po ukrojení jsem si uvědomila, že to je sýr!
„Ale to je sýr!“podivila jsem se.
„A co sis myslela?“ušklíbl se Martin.
„Já nevím…“
„Počkej, ty si nikdy neměla smažený sýr?“zeptal se překvapeně Štěpán.
„Ne. Nikdy.“zakroutila jsem s úsměvem hlavou. „Ani jsem nevěděla, že se něco takového dělá.“
„A hranolky znáš?“zeptal se posměšně Martin.
„Martine!“zavrčel Matěj.
„Ano…hranolky znám.“přitakala jsem.
„Tak to ochutnej.“pobídl mě Matěj s úsměvem.
„Chutná to dobře.“pochválila jsem a pustila se rychle do toho, protože ještě chvíli a asi bych začala zvracet prázdný žaludek.


Poté, co se Viola umyla a upravila byla mnohokrát mnohokrát krásnější. Už jsem z ní neodtrhl oči vůbec a Martin mi to dával svými ostrými pohledy pěkně sežrat. Smažený sýr a hranolky do sebe naházela v rekordním čase, jen se po nich zaprášilo.
„Dáš si ještě něco?“usmál jsem se pobaveně a podal ji ubrousek, čímž jsem ji naznačil, že má jemně špinavý obličej. Rozpačitě ubrousek přijala a zčervenala.
„Ne. Děkuji. Bylo to opravdu vynikající.“usmála se.
„To jo.“souhlasil jsem. Dál jsme v restauraci nevysedávali. Zaplatili jsme a vydali se společně do kempu Mokrá louka, kde jsme u recepční zaregistrovali čtyři osoby a dva stany. Jakmile jsme postavili stany, šli jsme se vykoupat do rybníka Blatouch. Nic moc čistý, ale pro osvěžení bohatě stačil.
„Půjdeš do vody?“zeptal jsem se ji, když se nerozhodně rozhlížela kolem rybníku.
„Nemám plavky.“pokrčila rameny.
„To nevadí.“ujistil jsem ji, za což bych si nejradši vrazil. Viola jemně zčervenala a uhnula pohledem. „N-nemyslel j-jsem to tak…“koktal jsem.
„V pohodě.“zarazila mě. „Vím…mám spodní prádlo.“
Sundala si z nohou obvaz a poté i šaty. Vím, že to není slušné dívat se, jak se vyslíká, ale nemohl jsem přestat, jak je pomalinku rozepíná a stahuje dolů, čímž odhaluje úžasnou černou krajkovou podprsenku a krajkový kalhotky. Myslím, že jsem na ni zíral s otevřenou pusou. Měla úžasný tělo. Senza bronzově opálený, štíhlý, hebký už jen na pohled. A ty dva kopečky na hrudi…no stručně řečeno, raději jsem se rychle ponořil do studené vody, protože jak taky určitě víte, ta má na vzrušení zchlazující účinky. Viola přistoupila na kraj lavky, smočila ve vodě prst, rozběhla se…skočila krásnou šipku do vody a vyplavala až téměř u mě s úsměvem na rtech.
„To je úžasný.“vydechla okouzleně. „Nikdy jsem se nekoupala v rybníce.“
„Ne?“
„Ne. Vždycky jenom v menším bazénu.“
„Myslíš malej kulatej bazének?“zasmál jsem se.
„Ne…“uchichtla se stříkla po mě trochu vody. „Myslím obyčejný, středně velký bazén.“
Ve vodě jsme si užili zábavy v podobě, kdo dřív komu potopí hlavu, což jsem většinou díky mé síle vyhrával já, nebo po sobě stříkali proudy vody, závodili od břehu ke břehu a poté co se k nám přidali i Štěpán s Martinem jsme hráli válku, tak že Viola mi vylezla na ramena, Martin Štěpánovi a snažili se toho druhého shodit do vody dřív, než sám spadne. Viola se poté uložila na deku a nastavila tělo a spodní prádlo slunečním paprskům k uschnutí. Musel jsem jít od ní dál, protože bych jinak asi začal slintat.
„Ty si z ní fakt hotovej.“ušklíbl se Martin, když jsem k němu došel.
„Ještě ne.“zavtipkoval jsem. Štěpán se rozesmál.
„To není sranda Mate, vždyť ji vůbec neznáš. Je divná.“zamračil se.
„Jako v čem?“nechápal jsem.
„No taková…prostě divná, podle mě se dost přetvařuje. A nelíbí se mi, že ji na to letíš.“řekl vážně.
„Jenom proto, že ty znáš samý krávy, kterým jsi naletěl, neznamená, že Viola je stejná.“rozčílil jsem se.
„Všechny holky jsou stejný krávy, zvlášť ty co si hrajou na svatou a přitom to jsou obyčejný mrchy, co neznají smažený sýr!“vyjel na mě.
„Drž hubu ty debile.“zavrčel jsem varovně a zatnul ruce v pěst.
„Uklidněte se kluci.“vložil se do toho Štěpán. „Ty si Mate dávej pozor a ty buď milejší Marťas. Mě přijde Viola fajn.“upozornil nás a tím ukončil debatu na téma Viola.
Martin si Štěpánova slova nevzal k srdci ani náhodou. Do Violy neustále ryl a vyptával se, snad aby ji na něco nachytal a dokázal mi, že měl pravdu. Nemohl jsem se to Martinovi zas tolik zazlívat. Vím čím si s holkama prošel. Měl celkově dva „vážné“ „nevážné“ vztahy. Jedna ho podváděla už od zrodu jejich vztahu a druhá, která s ním byla sotva čtrnáct dní, mu vykradla téměř celý byt. Vždy měl na holky smůlu, ale to neznamená, že ji mám i já! Navíc nedokážu si představit, že by ta sladká, něžná Viola byla zlodějka, nebo že by spala s jakýmkoli klukem sotva ho poznala. Kouknu a vidím ne Martine? Navíc…já s ní nechodím ani náhodou a bůh ví, jestli vůbec budu!