Dominik a Sina VIII.

"Uděláme si v sobotu pěkný, romantický večer? Jen my dva?" Robertovy prsty něžně přejíždí po mých vlasech. "V posledních týdnech jsme na sebe měli tak málo času."
Zavrtám se mu ještě hlouběji do náruče a vychutnávám pocit tepla a bezpečí. "Nepřestávej," mumlám.
Robertovy prsty dál poslušně hladí mé vlasy a ramena. Pak mi vsune ruku pod tričko a přejíždí po zádech nahoru.
"Ty máš tak krásnou, jemnou kůži," šeptá. "Víš to vůbec?" Zrychlí se mu dech. Prsty pomalu šmátrají dopředu, nakonec mi přejedou přes prsa..
Ztuhnu. "Nech toho, prosím tě.."
Robert s povzdechem stáhne ruku nazpátek. "Co se děje?"
Posadím se rovně a poškubávám za tričko. "Kdykoliv by mohla vejít Ricky. To mě znervózňuje."
"Ty máš pořád něco." Jeho hlas zní podrážděně.
"Když se ti nelíbí tady, můžeme jít na procházku."
"Ne, to nejde!" Zavrtím hlavou. "Musím pak ještě ke Katrin. Chceme se podívat na biologii."
"Skvělé," řekne Robert sarkasticky a natáhne se pro svetr, "a kvůli tomu jsem extra jel celou tu štreku?"
"Nebuď naštvaný, ano?" Prosebně mu položím ruku na paži a přitisknu se k němu. "To jsem zřejmě nenaplánovala právě nejlépe."
"V pořádku." Jemně mě vezme za bradu a přitáhne můj obličej k sobě. Tohle gesto jsme jednou viděli v kině a mně se moc líbilo. Je takové mužné.
"Všechno můžeme dohnat v sobotu," šeptá Robert. Vsune mi jazyk do pusy.
"Mhm," zavřu oči a nechám se líbat. Teď jsem mu vlastně měla povědět o mejdanu u Dominika.
Ale neřeknu nic.
Doprovázím Roberta k autu, zamávám mu a pak se pomalu vracím k sobě do pokoje. Mechanicky shledávám věci na biologii a cpu je do batohu. Pak si sednu ke stolku na šminkování a kriticky hodnotím svůj obraz v zrcadle. Jak jsem dneska bledá. Hrůza! Možná bych si měla koupit růž na tváře. Nějakou jemnou, nenápadnou. Pozoruji se ze všech stran. Alespoň že není v dohledu žádný nový pupínek. Dívám se do svých očí a zhluboka dýchám. Vlastně nejsem s Katrin domluvená nijak napevno. Prostě jsem to chtěla skončit, nepřála jsem si, aby mě Robert dál hladil, rozhodně ne na prsou.
A proč jsem mu to prostě neřekla? S povzdechem vstanu, popadnu batoh a seběhnu ze schodů. Z jídelny vystrčí hlavu máma. "Robert už odešel?" ptá se udiveně.
"Ano, on.. ještě má dnes večer nějaký seminář." těsně vedle pravdy.
Máma vrtí hlavou. "Ten kluk jede šedesát kilometrů, jen aby tě mohl hodinu vidět. Sino, to je ale mužský!"
"Ahoj, mami, jedu ke Katrin."
Vyšvihnu se na kolo a opřu se do pedálů. Možná jsem měla ještě Katrin zavolat a říct jí, že už vyjíždím. To je jedno, jestli nebude doma, trochu se projedu. Počasí je nádherné. Jedu teď pomaleji, dávám si na čas. Na semaforu u velké křižovatky před Mariánskou ulicí je samozřejmě červená.
Strnu. Nestojí támhle.. ano, Dominik. A také na kole.
Z nějakého důvodu se mi chce otočit a jet jinudy. Ale už mě uviděl a s úsměvem mi mává.
"Ahoj, Dominiku."
"Ahoj." Usmívá se trochu rozpačitě a rukou poklepe na narvané sedlové brašny. "Už jsem důkladně nakupoval. Myslím, na mejdan."
Kývnu. "Ach tak, ano.."
"Věřím, že to bude super." Odhrne si vlasy z čela, ve slunci se zaleskne jeho prsten. "Tom přinese svá cédéčka, Bill s několika dalšími obstará jídlo a všichni slíbili přijít. Á, ty přece příjdeš, né?"
Zdráhám se. "Ano, ano, jasně, tedy..," horečně přemýšlím. Co udělám s Robertem? Když mu tuhle sobotu zase odřeknu, bude zuřit, a to právem! Bože, on se tolik snaží a já..?
"Mohla bych na tvůj mejdan vzít někoho s sebou?" vyplesknu.
Dominikův úsměv zmizí. Dívá se mimo mě. "Jestli opravdu chceš.. místa je dost." Nezní to zrovna nadšeně.
Jeho reakce mě dokonale znejistí a dál slepě melu: "Víš, my se s mým přítelem vidíme strašně málo. Studuje v Kolíně, máme na sebe hrozně málo času, vlastně jen víkendy a.."
Proboha, co to žvaním? Zdá se, že Dominika to vůbec nezajímá. Už se vyhoupl na kolo.
"To je v pořádku," řekne lehce, "Vezmi ho holt s sebou."
"Díky, já.."
"Ahoj, uvidíme se zítra." Už se rozjíždí.
"Zítra..?"
"Ano, ve škole."
"Aha, čau."
Někdy mám opravdu dlouhé vedení!
Zahýbám do Mariánské ulice a vztekám se. Jestli se Dominikovi nelíbí, že si na jeho mejdan někoho přivedu, může to říct, né? Sakra, to je ale blbá situace!

Katrin se také vzteká. "Nezbláznila jsi se? Konečně mejdan s několika novými tvářemi a ty chceš s sebou táhnout Roberta?" Nevěřícně si klepe rukou na čelo. "Co tam bude dělat? Nikoho nezná, celou dobu bude s tebou sedět na gauči a držet tě za ruku! To můžeš klidně zůstat doma!"
Shrbím se. Katrinin drsný způsob pojmenovávat věci pravým jménem je někdy těžko stravitelný.
Naštvaně si odhrne z čela kadeř: "Na party není nic otravnějšího než zahleděné párečky! Chápu Dominika a kromě toho.."
"Co kromě toho?"
Pokrčí rameny. "Řekla bych, že je do tebe zakoukaný."
"Kdo? Dominik?"
"Jasně, kdo jiný? Od vašeho tete-a-tete tenkrát ve třídě před referátem.."
Vrtím hlavou. "To nebylo nic takového. To víš naprosto přesně. To nebylo vůbec nic."
Katrin se šklebí. "Pro něj ano, jak se na tebe teď někdy dívá..Máš u něj pořádnou šanci."
"Ale,pitomost," řeknu nejistě. "Hm," přemýšlím a cítím se polichocená. "Myslíš to vážně?"
Namísto odpovědi obrátí Katrin oči v sloup.
"Takže rozhodnuto a uzavřeno: Robert zůstane doma a my půjdeme na mejdan, okay?"
Vzdychnu. "No dobře, ale..co mu řeknu? Mám pořádně černé svědomí."
Katrin popadne velký plyšový polštář a hodí mi ho na hlavu. "Sino, nedělej ty své obrovské nevinné oči! Lepší je pořádně černé svědomí než pořádně otravný večer. Mám pravdu? Takže, co si oblékneme? Řekla bych, že bys mohla konečně předvést svůj piercing!"
Polknu. "Ty myslíš, abych měla holé břicho?"
Katrin se šklíbí. "Samo, proč jsi si to nechávala nastřelit, když to teď nesmí nikdo vidět?"
Má pravdu. Ale já si na malý stříbrný šperk v pupíku ještě nezvykla. Máma dostala záchvat, když to objevila. A já se ještě pořád divím, kde jsem sebrala odvahu pořídit si něco takového ...