Ovocný sad - Kapitola II.

Kapitola II.
Vila, ve které bydel továrník Button se svou rodinou byla krásná. Elizu zaujaly secesní prvky, kterými se honosil jak exteriér tak interiér. Nejvíce se jí líbila zahrada, ve které byl ovocný sad, který právě kvetl. Viděla i řadu malých pítek pro ptáčky a před vchodem kašnu z níž tryskala voda.
„ Krásné že?“ řekla matka.
„ Obyčejné a snobské,“ řekla Eliza znuděně, aby nedala najevo své překvapení. V hale, kam je uvedl major domus, na ně čekal již Frederic Button s manželkou Kathrine. Oba si Elizu prohlíželi s náležitým zájmem a uculovali se, až Elizin pocit o prodávaném zboží jen zvýšil.
„ Krásná, pane soudce jak jste říkal.“ Pochválil si budoucí tchán. Eliza se prohlížela interiér domu a když byla u schodiště její oči spočinuli na mladém muži, který z něj sestupoval.
Elizou jako by projel blesk. Přišlo jí, že se čas zastavil a najednou byla jenom ona a ten muž. Eliza sledovala eleganci s jakou se k nim blížil, gesta jeho ruky, kterou podával jejímu otci a úsměv na tváři, který vykouzlil při pohledu na ní. Zůstala stát, bez dechu a vnímala pouze tlukot svého srdce.
„ Nesmírně mě těší, že vás poznávám slečno Elizabeth,“ řekl a políbil jí ruku svými jemnými a dokonalými rty.
„ Mne, mne také velice těší pane Buttone,“ řekla Eliza a měla pocit, že upadne do mdlob. Nikdy neviděla tak krásného a šarmantního muže. Náhle jako by zapomněla, že chtěla kdy jít studovat. Jediný okamžik s ním, jí přesvědčil, že se chce stát jeho ženou a už jej nikdy neopustit. Je obličej byl ukázkou dokonalosti. Byl jako řecké sochy bohů, které viděla v knihách. Krásný a dokonalý. Jeho hluboké hnědé oči, jeho úsměv, to jak se pohyboval, vše bylo dokonalé. Elizou projela nová vlna a ona nevěděla co to je. Cítila jako by měla motýly v břiše a nemohla z něj spustit oči. Pak si uvědomila, že na ní někdo mluví. Otočila se a spatřila druhého muže, mladšího, ale rozhodně ne tak dokonalého. Vrátila se do reality.
„ Slečno Elizabeth dovolte, abych vám představil svého syna, Franka Buttona, vašeho budoucího manžela,“ řekl pan Button. Elizu jako by polila studená sprcha.
„ Ale kdo, ale,“ koktala a ukázala na prvního muže, který jí tak uchvátil.
„ Alfréd Button. Váš budoucí švagr,“ usmál se muž a mírně se uklonil. Eliza se opět otočila na druhého muže. Byl mladší, ale jeho tvář rozhodně nevypadala jako tváře antických bohů. Vypadal jako typický anglický úředník. Narozdíl od bratra, měl značné kouty ve vlasech, křivé zuby a příliš kulatý obličej. Eliza otáčela hlavu z jednoho na druhého a nakonec ze sebe dostala aspoň pár slov: „Ach tak. Těší mne,“ podala ruku druhému muži a ten jí políbil, ale rozhodně ne už tak šarmantně jako jeho bratr.

Když pak seděli u stolu a večeřeli Eliza se začala probírat z prvního šoku. Vůbec nevnímala o čem se její okolí baví, ale tušila, že to bude oblíbené téma jejího otce, politika. Seděla napravo od svého snoubence, ten se hlasitě zapojoval do hovoru. Jeho starší bratr občas také něco dodal. Ze zadumání jí probral hlas Franka Buttona.
„ A vy si o tom myslíte co, slečno Elizabeth?“ Celý stůl otočil oči k ní. Polkla sousto jenž měla v ústech a podívala na matku, která jí očima vyzvala, aby promluvila.
„ No já, souhlasím s otcem,“ řekla. Byla zvyklá používat tuto odpověď když si nevěděla rady. Jedna z dobrých pomůcek její matky. Všichni pokývali hlavami a bavili se dál.
Při moučníku měla Elizabeth pocit, že se udusí, jak byl vzduch v jídelně vydýchaný, omluvila se tedy a vyšla ven do zahrady. Stála na kraji kamenného schodiště a dívala se směrem k sadu. Měsíc dnes vydatně zářil a dodával potemnělé zahradě kouzlo. Eliza za sebou pocítila pohyb, myslela si, že to je matka a tak se ani neotáčela.
„ Nemusela si chodit matko, zvládnu to sama,“ řekla hrdým hlasem.
„ Také jste potřebovala čerství vzduch?“ Eliza leknutím nadskočila a otočila se, za ní stál Alfréd Button a díval se na ní s lehkým úsměvem na rtech.
„ Ach omlouvám se, myslela jsem -.“koktala Eliza.
„ V pořádku, vím jak dokáží být někdy rodiče dotěrní,“ uklidnil ji stoupl si vedle ní. Eliza ucítila vůni jeho vody po holení. Naskákala jí husí kůže a dostavil se ten nepříjemný pocit lechtání v břiše.
„ Jistě,“ bylo jediné na co se zmohla. Chvíli bylo ticho. Jeho přítomnost jí byla příjemná, ale zároveň cítila něco zvláštního, co ještě v přítomnosti žádného muže necítila.
„ Vezmete si bratra?“ zeptal se najednou on.
„ Asi ano, tedy měla bych, když už je to dohodnuté,“ řekla rozklepaným hlasem.
„ On není zlí, je jen trochu sebestředný, ale to má po otci a teď, když jde do politiky ho v tom ještě podporují,“ usmál se, ale Elizabeth mlčela. Nakonec se rozhodla protnout ticho.
„ A vy jste ženatý?“ Srdce jí bušilo jako o závod.
„ Ne. A ani nebudu. Jsem dobrodruh a žena by se mnou nebyla moc šťastná.“
„ To si nemyslím,“ zašeptala Eliza.
„ Co prosím?“ zeptal se Alfréd.
„ Nic. Jenom, že si jistě jednou najdete krásnou manželku,“ řekla první co jí napadlo a hned toho litovala. Jejich další mlčení protnul lomoz mířící k nim. Byl to Frank.
„ Slečno, přinesl jsem vám plášť, aby jste nenastydla,“ řekl a přehodil Elize tenký plášť přes ramena. Špitnutím poděkovala. Teprve teď když viděla bratry vedle sebe si všimla jak moc jsou rozdílní. Jak by ani bratry nebyli.
„ Doufám, že vás můj bratr nenudí báchorkami z jeho výprav,“ pousmál se Frank.
„ Ne. Nemluvili jsme o nich,“ řekla Eliza.
„ Aha, to se divím, on o nich vypráví snad každému,“ teď se Frank začal smát hlasitě, až ten nepříjemný zvuk prořízl noční ticho.
„ Půjdu dovnitř,“ řekl Alfréd a odešel. Eliza zůstala v zahradě sama jen se svým snoubencem. S mužem jenž měla prožít zbytek života a kterého neznala, ale ani nechtěla znát. Chvíli stáli a mlčeli. Frank se nakonec rozhodl ukončit ticho. Otočil se k Elize a vzal jí za jednu ruku.
„ Slečno Elizabeth, vím,že to pro vás není lehké vdát se za muže, kterého neznáte, ale já vám slibuji, že se o vás postarám jak jen bude v mých silách. Doufám, že se mnou budete šťastná a že jednou, mě třeba začnete i milovat. Nechci vás do ničeho nutit a vím, že jste měla jiné sny, ale i se mnou můžete dál studovat své knihy a zajímat se o všechno co je vám milé. Nechci a nebudu vás nijak omezovat. Jste krásná žena a já jsem moc šťastný, že mohu být vaším budoucím mužem,“ poté Elizu opět políbil na ruku.
„ Tady máme naše hrdličky,“ Eliza se otočila na přicházející matku, která měla po třech sklenkách sherry již značnou náladu.
„ Pojďte dovnitř bude se pronášet přípitek,“ řekla matka. Eliza se trochu vykroutila z Frankova sevření a šla směrem zpátky do jídelny.

„ Prosím o pozornost,“ cinkal pan Button lžičkou o skleničku a stoupal si. Všichni ztichli a vzhlédli k němu, „ Je mi velice milou povinností, že mohu přijmout do naší rodiny slečnu Elizabeth, dceru mého dlouholetého přítele pana soudce Carbrighta. Můj mladší syn by rád požádal slečnu Elizabeth o ruku a tím spojil naše rodiny dohromady. Prosím Franku máš slovo.“ Nyní se postavil Frank. Uklonil se Elizinimu otci a spustil: „ Milý pane Carbrighte dovolte, abych vás tímto požádal o ruku vaší dcery slečny Elizabeth,“ poté se otočil k Elize a poklačoval, „ drahá slečno Elizabeth žádám vás tímto o to, aby jste se stala mou ženou a sdílela se mnou dobré i zlé do konce života. Váš souhlas mě udělá nesmírně šťastným.“ Eliza cítila pohledy všech přítomných. Letmo se podívala přes stůl na Alfréda, ten ji doslova hypnotizoval pohledem a to co mu vyčetla z očí, rozhodně nebylo štěstí.
„ Ano,“ řekla nakonec tiše. Všichni začali tleskat a ona teď upřela na Alfréda dlouhý pohled. Ten jí jej opětoval a tak se na malý okamžik utopila v jeho krásných očích, než jí ze zasnění vytrhl hlas jejího otce.
„ Buďte šťastní děti naše.“ Frank, oba otcové a matky se smály a připíjeli na zdraví snoubenců. Eliza se ještě chvíli nechala utápět v černých očích muže, kterého neznala, ale věděla, že to co prožívá vedle něj není obvyklé.

Zásnuby byly v květnu a už v červnu měla být svatba. Celý měsíc trávila Eliza tím, že zkoušela svatební šaty u krejčího, vybírala šaty pro družičky, květiny a chody, které se budou podávat na hostině. Celou tu dobu prožívala jako ve snu. Jako by se všechno odehrávalo v nějaké mlze a ona byla jenom loutkou, kterou někdo tou mlhou vodí. Nedokázala se soustředit na nic. Usínala s pláčem a budila se s vidinou černých očí, do kterých padá a padá a padá. Měsíc utekl jako voda a byl tu předvečer svatby. Obě rodiny se sešli opět ve vile Buttonových, kam byly zatím převezeny všechny Eliziny věci, protože zde měla po svatbě bydlet. Eliza byla celý den jako na trní. Matka i Dolly se tvářili, že to chápou, že nevěsta je před svatbou nesvá, ale vůbec netušili co v Elize vyvolává takový pocit vzrušení.
Byl to měsíc co neviděla Alfréda Buttona. Dlouhý měsíc, ve kterém snad každá její myšlenka patřila právě jemu. Na svého snoubence vůbec nepomyslela. Když se večer oblékala do šatů a Dolly jí pomáhala všimla si jak je Eliza bledá.
„ Děje se něco slečno?“zeptala se starostlivě.
„ Já nevím Dolly,“ odpověděla Eliza.
„ Vím, že máte strach, ale nebojte pan Frank bude hodný manžel a tamto, to si každá zvykne, aby nás pánbůh obdařil dětmi musí to každá vydržet," konejšila jí Dolly.
„ Copak se to dá vydržet s mužem, kterého nemiluji?“ rozplakala se Elizabeth.
„ Drahá slečno, to je holt život. Já vím, mě se to říká, já měla Boba. Vy máte štěstí, že žádný jiný není - ,“ pak se zarazila otočila jemně hlavu Elizi k sobě a řekla, „ nebo snad je?“
Eliza se rozplakal ještě víc. Najednou jakoby cítila obrovské prázdno. Jako by jí nějaká stvůra vyrvala srdce z těla a ona měla v hrudníku nekonečnou propast.
„ Já ho asi miluji Dolly,“ vzlykala, „od první chvíle co jsem ho viděla ho miluji, on je tak krásný a dokonalý, že to snad ani nemůže být člověk ale anděl, tak poraď co mám dělat?“
„ To je ale dobře, že ho milujete slečno, tím je to všechno jednodušší.“ Eliza měla Dolly moc ráda, ale Dolly byla někdy trochu pozadu. Podívala se na ní uslzenýma očima a Dolly jako by pochopila.
„ Pro pána Boha, vy milujete jiného?“
„ Ano,“ vzdychla Eliza.
„ A koho?“ vyzvídala Dolly.
„ Alfréda Buttona.“ Zavzlykala Eliza a dala se do usedavého pláče.
„ No, slečno, to jste si to moc neulehčila.“řekla Dolly jako by neměla slov. Eliza mlčela a jenom vzlykala. Při oblékání se pak uklidnila. Dolly jí pomohla umýt si obličej, aby oči nebyly tak zarudlé a pomohla jí do kočáru.

Jelikož už bylo teplo, slavnost se konala v zahradě. Všude hořely louče a hosté se shlukovali do malých skupinek. Když Eliza vystupovala z kočáru přispěchal k ní ihned Frank. Odvedl jí z slavností tabuli, ale Eliza neměla hlad. Nervózně stála a rozhlížela se. Doufala, že Alfréd tu bude taky. Strašně ho chtěla vidět a na druhou stranu se děsila setkání s ním. Hodiny plynuly a Eliza už přestala doufat. Chtěla být chvíli sama od toho lomozu a věčných otázek ohledně svatby. Rozhodla se, že půjde do sadu.
Stromy jí uklidňovali. Našla nejhezčí z nich, usedla do trávy ve které byly spadané květy a opřela se o strom. Zavřela oči. Bylo ticho, cítila jenom svůj dech. Musela na chvíli usnout. Pomalu začínala nabírat vědomí a otevřela oči. Leknutím málem vyjekla. Dívala se do těch krásných temných očí, ve kterých se toužila utopit.
„ Přinesl jsem vám deku, aby jste ještě nenastydla,“ řekl Alfréd a pomohl jí vstát, pak jí přehodil deku přes ramena. Eliza oněměla. Jenom se dívala a on se díval také. Potom se k ní pomalu naklonil a v okamžiku kdy se jejich rty setkali jako by Elizou projel blesk. Cítila tu vlnu od rtů až do podbřišku, měla pocit, že pokud se nezachytí omdlí. Alfréd to vycítil a chytil jí kolem pasu. Otevřela oči. Pozoroval ji.
„ Alfréde,“ zašeptala.
„ Elizabeth, mrzí mě to, neměl jsem - .“ řekl, ale dále jí držel v objetí.
„ Ne to já. Je mi to, trapné.“řekla, ale modlila se aby za žádnou cenu neuvolňoval své objetí.
„ Chtěl jsem to udělat od první chvíle co jsem vás uviděl.“usmál se.
„ Já také,“ řekla a úsměv mu opětovala.
„ Kdybych mohl, šel bych s vámi až na konec světa.“zašeptal.
„ Tak to udělejte, zrušíme zásnuby a nebo si mě zítra vezmete vy, Button jako Button, “ zasmála se, ale Alfréd zůstal vážný.
„ To bohužel nejde. Já jsem černá ovce rodiny, dobrodruh bez kariéry, kterou otec tak chce. Nikdy by nesvolil a ani váš otec, vyhnal by vás z domu a to nedovolím, to radši budu do konce života trpět a toužit po vás než bych vám takhle ublížil.“
„ Ale tím mi ublížíte mnohem víc,“ zasténala Eliza.
„ Ne. Musím odjet,“ řekl a Elizou jako by projela další vlna, ale tentokrát již známého zoufalství.
„ Ne prosím, nemůžete mě tu nechat,“ řekla zoufale.
„ Já musím Elizo. Nemáme jinou možnost, nemohl bych žít tady vedle vás a nemít vás.“
„ Jestli odjedete zabiju se,“ řekla Eliza a líbala mu ruce, které pevně svírali ty její, teď studené a bledé.
„ To neříkejte. Odjedu už dnes v noci. Nebudu zítra na svatbě, neunesl bych, že si vás vede k oltáři on,“ řekl a pustil jí.
„ Alfréde,“ zašeptala. On však už odcházel alejí pryč a ani se neotočil. Ten sladký polibek, který byl pro Elizu nadějí, teď smívali její slzy.