Tajemství stříbrné růže 11. kapitola

Slunce pomalu zapadalo a den se chýlil ke konci. Úměrně s narůstajícím šerem
se cítila Loraine nervozněji. Vůbec netušila co bude až odejde. Z té
nejistoty se jí točila hlava. Potřebovala utěšit, obejmout, ale neměla
nikoho. Roderick byl celý den zavřený opět v knihovně a jeho nálada byla
příšerná. Lucy rozmrzele přecházela před dveřmi knihovny a neustále klepala.
Byla vytrvalá i přes to, že na každé její zaklepání se ozvalo jen rozmrzelé
"Vypadni!"
Loraine stála schovaná za rohem v patře a opatrně pozorovala Lucy, která se
snažila o Roderickovu pozornost. Lucy nakonec svou snahu vzdala a nakvašeně
odešla do své ložnice. Loraine si oddechla. Teď ještě počkat až odejde
Roderick. Potřebovala si v knihovně vzít knihu, kterou milovala nejvíce.
Byla to sbírka pohádek, ze kterých ji lord Norbert předčítal nejčastěji. Ta
obyčejná kniha v ošoupaných kožených deskách pro ni měla velkou cenu.
Loraine se po špičkách přikradla ke dveřím. Chvilku poslouchala, ale
neslyšela nic. V domě bylo hrobové ticho. Ještě chvilku postávala přede
dveřmi než se odhodlala, co nejtišeji to uměla, stlačit kliku a lehounce
pootevřít dveře. Žaludek měla sevřený a tváře jí plály. Tep dosahoval
závratných výšin a Loraine měla pocit, že srdce jí tluče až příliš hlasitě.
Dveře se potichu pootevřely právě tak, aby se dívka protáhla dovnitř. Rychle
se rozhlédla a zmapovala místnost. Čekala moc dlouho, venku byla skoro tma a
místnost osvětlovaly jen skotačící plameny v krbu.
"Sakra." zašeptala.
Přimhouřila oči a hledala Rodericka. V tmavém koutu místnosti, kam
nedosahovalo světlo, zahlédla stín. Ležel na pohovce. Loraine po špičkách co
nejopatrněji, krůček za krůčkem, se plížila podél regálů se spoustou knih.
Doufala, že Roderick při svém záchvatu zuřivosti, nechal alespoň její knihu
na svém místě. Loraine se téměř bezdechu došourala k vysoké polici, kam vždy
odkládala knihu. Po paměti zašátrala rukou po polici, upírajíc stále
oči k temnému stínu v protilehlém rohu místnosti. Všimla si, že pod lenoškou
na níž hrabě ležel, se povaluje prázdná karafa od whisky.
Loraine si oddychla, Roderickův opilecký spánek se jí náramně hodil. Otočila
se k regálu a oběma rukama šmátrala po polici. Byla prázdná.
"To snad není možné!" ulevila si. Nechtěla se zdržovat v knihovně déle než
bylo nezbytně nutné, ale nepořádek, který zde za pár měsíců Roderick udělal, jí
nedával na výběr. Loraine se sehla a po kolenou se sunula od jedné hromady
knih ke druhé. Ležely všude.
Náhle se stín na lenošce pohnul. Loraine ztuhla a krve by se v ní nedořezal.
Sotva popadajíc dech se snažila co nejrychleji se schovat do tmavého koutu,
aby nebyla vidět. Roderick však spal dál.
Loraine byla zoufalá, nechtěla odejít bez jediné věci, která by jí zůstala
na památku po lordu Norbertovi. Znovu tedy začala prohledávat zem, tak
usilovně, že si nevšimla, jak nebezpečně se přiblížila ke spícímu hraběti.
Teprve karafa ji upozornila, kde se právě ocitla. Pod lenoškou ležely tři
knihy. Loraine se pro ně natáhla, nervozitou téměř omdlévala.
"Našla jsem tě." zajásala v duchu a sevřela měkké kožené desky. Rychle se
stáhla zpět a s knihou přitisknutou na prsou pospíchala ke dveřím.
Roderick lehce zachrápal a Loraine se zastavila. Bylo jí těžko, už nikdy
hraběte neuvidí. Rozhodla se naposledy riskovat a vrátila se k lenošce.
Roderick ležel na zádech, košili měl rozepnutou do půl těla a černé vlasy
rozcuchané. Loraine se sklonila a naposledy si prohlížela Roderickovu symetrickou a dokonalou tvář.
"Budete mi chybět pane." zašeptala.
Do očí se jí hrnuly slzy. Letmo hraběte políbila a utíkala ke dveřím.
Utíkala pryč z tohoto domu, pryč od černovlasého ďábla.
Loraine doběhla do svého pokoje, spěšně hodila knihu do váčku s věcmi, který
měla schovaný pod postelí a vydala se k zadnímu schodišti, jež vedlo přes
prádelnu ven na zahradu. Klopýtala po cestě vysypané bělostnými oblázky, přes slzy téměř neviděla na cestu.
Doběhla k nízké kované brance ukrývající se v keřích a na chvíli se zastavila. Otřela si slzy a zhluboka se nadechla. Začíná nová kapitola jejího života, přece se nebude chovat jako ustrašená malá holka! Okřikla se. Naposledy se ohlédla. Dům byl tmavý a tichý.
"Sbohem." zašeptala, otevřela těžkou kovanou branku a vydala se k vesnici směrem do přístavu.
 
Roderick se probral a prudce se posadil. Byl to jen sen  nebo se s ním dívka opravdu rozloučila? Snažil se rozpomenout, co se dělo, ale bolela ho hlava a v ústech cítil pachuť whisky. Celý den seděl zavřený v knihovně a rovnal si myšlenky se sklenkou zlatavého alkoholu v ruce. Zlobil se sám na sebe a proklínal Loraine za její krásu a za to jk krutě si s ním zahrávala. Jak mohl zapomenout, že byla milenkou jeho nevlastního otce? Přestože sám sebe přesvědčoval o své pravdě, v hlavě mu klíčily pochybnosti.
Roderick vstal a potácivě přešel ke stolu. Hlava se mu motala a třeštila. Oheň v krbu dohoříval a v místnosti byla tma. Před očima se mu stále promítaly výjevy z jeho snu. Rusovlasá dívka ve fialkových šatech ho hladila po tváři a plakala. Poté ho políbila a zmizela a Roderick cítil jak ho zaplavuje smutek. Přecházel od okna k oknu, nedokázal si vybavit více. Tmavou místnost zčistajasna pročísl blesk. Roderick stál u okna a pozoroval zlověstné záblesky na černé obloze. Stromy v zahradě zvolna ohýbaly větve v rytmu větru a branka vrzala. Roderick se zarazil. Branka byla těžká a vítr neměl šanci jí jakkoli pohnout. Rychle přeběhl k oknu, jímž mohl branku spatřit.
"Panebože! Káča jedna pitomá!" zaklel hrabě vztekle a bolest hlavy byla ta tam. Byl si jistý, že spatřil ve světle blesků protínajících oblohu postavu ve světlých šatech, která zápasila s brankou.
"Nebyl to sen, já jí přetrhnu!" nadával Roderick zatímco sbíhal schody tak rychle jak mohl.
Proběhl prádelnou a vyběhl na zahadu. Na jeho tvář dopadly první velké kapky. Rozhlédl se a několika rychlými kroky se přesunul do zadní části zahrady, kde se schovávala branka. Byla pootevřená, takže opravdu viděl dobře. Zmocnil se ho větší vztek a také.. Strach? Ano strach.
Proklouzl brankou a ocitl se na navrchu kopce, který se prudce svažoval směrem do vesnice. Pod kopcem zahlédl stín postavy. Rozběhl se po kluzkém blátivém kopci a doufal, že ji dožene.
"A pak tě přetrhnu!" zasyčel vztekle.