Cesta životem - 1.kapitola - 3.část

Matěj mi půjčil jeho modrou košili, která mi naštěstí dosahovala do půli stehen, takže nevadilo, že jsem neměla žádný kraťasy. Ještě s jeho páskem kolem pasu jsem si z toho udělala takové minišaty. V kepmu měli teplé sprchy, takže hned, jakmile jsem uschla na sluníčku, šla jsem se celá vymydlit, umýt vlasy i očistit mýdlem mé jediné oblečení! Byl to úžasný pocit. Cítila jsem se celkově fajn a alespoň chvíli jsem oplývala dobrou náladou.
„Jé, co je to za vůni?“začichala jsem intenzivně a sedla si za kluky do trávy.
„Myslíš tohle?“usmál se Štěpán a strčil mi pod nos papír, na kterém leželi nějaké masové šišky.
„Co to je?“usmála jsem se.
„Špekáček.“vysvětlil mi a zatvářil se na mě jak na moulu.
„Špekáček?“zopakovala jsem po něm.
„Nebo taky buřt.“ozval se Matěj.
„Neříkej mi, že jsi nikdy neviděla špekáček.“zakoulel očima Martin.
„Ne.“zavrtěla jsem s úsměvem hlavou.
„Blbost.“vyprskl napruženě.
„Co?“nechápala jsem a úsměv mi z tváře pomalu mizel.
„Že si to nikdy nejedla.“podíval se na mě naštvaně.
„Vždyť povídám že ne. Já nelžu.“řekla jsem vyrovnaně.
„Na co si to vlastně hraješ co?“vyjel a bouchl pěstí do země, na které seděl.
„Hraji? Co tím myslíš?“zeptala jsem se nechápavě.
„Ty vole držte mě, nebo ji něco udělám.“zavrčel.
„Proč si tak cholerický. Já ti přece nic nedělám.“ujistila jsem ho.
„Už jenom to, že jsi tady, už jenom to, jak hraně spisovně mluvíš mě dost vytáčí jasný?“prskl.
„Podívej, já tu být nemusím.“pokrčila jsem rameny. „Neprosila jsem se o to tu s vámi být a pokud ti jde o moji spisovnost, tak to se ti omlouvám, ale takhle já mluvím.“vysvětlila jsem mu a vstala.
„Martine drž hubu.“zpražil ho Matěj.
„Je mi jedno, kde nebo s kým strávím část prázdnin, klidně sama na vlakovým nádraží.“řekla jsem teď už taky naštvaně, posbírala si svoje maličkosti a rozběhla se směrem k východu kepmu.
„Violo! Neodcházej.“volal za mnou Matěj.
„Violo!“


„Ty idiote!“prskl jsem nasraně a začal jsem si obouvat tenisky, abych Violu dohonil.
„Bez ní nám bude líp.“pokrčil rameny a začal nožíkem řezat špičky na větvích pro opékání.
„Co ti udělala, že jsi tak hnusnej?“přidal se Štěpán. Martin se po nás překvapeně podíval.
„Vy jste oba na její straně?“zeptal se šokovaně.
„No promiň, ale vůbec ji neznáš. Odsuzuješ ji neprávem.“řekl klidně Štěpán.
„Vy ji taky neznáte.“vyštěkl.
„Tím pádem by jsme ji měli dát šanci se projevit.“pokrčil Štěpán rameny.
„Už se podle mě projevila dost. Je to dobrá herečka. Předstírá nevinnost samu.“ušklíbl se.
„Ona nic nepředstírá.“prskl jsem.
„No fajn, já tady taky klidně být nemusím.“rozmáchl dramaticky pažemi.
„Prosím tě, nedělej tu scény. Ty Matěji už běž za Violou a ty se ji Martine omluvíš, bylo to od tebe nefér.“ukončil to moudře a zahleděl se znuděně do stránek rozečtené knihy.
Já jsem se co nejrychleji rozběhl za Violou. Naštěstí jsem ji s moji dobrou kondičkou doběhl rychle, že ani nestihla opustit kemp. Chytil jsem ji za loket a donutil zastavit. Otočil jsem ji k sobě.
„Violo. Nechoď přece.“požádal jsem ji.
„Matěji…“zašeptala a já si všiml, že se ji zaleskly slzy v očích. „Radši půjdu. Martin mě tu nechce, nechci mezi vámi dělat nějaké rozepře.“řekla tiše.
„Vždyť žádný neděláš.“vyhrkl jsem. „Martin to přehnal.“ujistil jsem ji rázně. „Omluví se ti. Neměl právo nic takového říkat. Je to vůl.“
„Není to…“zarazila se a polka. Asi se ji otitulování slovem vůl příčilo vyslovit. „No ty víš co.“vyřešila to po svém. „Má pravdu. Ty mě vůbec neznáš a i přesto mi důvěřuješ?“
„Důvěřuji.“řekl jsem rázně.
„Proč?“zeptala se nečekaně.
„Něco v tvých krásných očích mi říká, že bych měl.“zašeptal jsem, pak nastalo trapné ticho, které jsem nervózně přerušil. „Promiň, to bylo blbý.“zatřepal jsem horlivě hlavou.
„Ne…“řekla tiše a dotkla se mé ruky. „To bylo to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl.“usmála se, poté se jaksi zarazila. „Vlastně, to bylo snad jediné hezké, co mi kdo kdy řekl.“
„Tohle? To je docela smutný.“zamračil jsem se.
„Jo to je.“zasmála se smutně.
„Tak to bychom to měli napravit ne?“mrkl jsem na ni. „Jsi ta nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl.“zalichotil jsem ji.
„Kecko.“ohnala se po mě ale smála se.
„Nevěříš?“podivil jsem se.
„Ne.“široce se na mě usmála.
„Tak to je taky docela smutné.“zamračil jsem se zamyšleně. Viola se zvonivě zasmála. „Tak co? Vrátíš se semnou?“nastavil jsem dlaň.
„Matěji…“znejistěla.
„Prosím.“zakňučel jsem smutně. Její vnitřní boj dopadl ku prospěch mě. Vložila mi svou dlaň do té mé a společně jsme se vrátili ke stanům.


Martin se mi samozřejmě neomluvil. Ani jsem to nečekala a nechtěla! Řekl svůj názor a toho si cením, i když se to zdálo tvrdé. Snažila jsem se nemluvit abych snad nevyvolala další spor a nezničila tak tu prázdninovou pohodu, která nastala jakmile kluci rozdělali oheň a začali na zřezaných větví opékat nad plamenem špekáčky. Ty nad ohněm postupně tmavly, praskaly a vytvářel se na nich křupavý obal. Při pouhém pohledu jsem na ně dostala šílenou chuť i přes to, že jsem nevěděla, jak chutnají.
„Dej si.“nabídl mi Matěj. Trochu nerozhodně jsem se ošila a podívala se po Martinovi, který se na mě podíval a pravděpodobně čekal, co udělám. Nějakou chvíli jsme si hleděli vzájemně do očí.
„Jen si dej.“řekl nakonec. „Jeden neubude.“ušklíbl se a zuřivě se zakousl do svého.
„Děkuji.“usmála jsem se a vzala si od Matěje papírový talířek s opečeným špekáčkem a rovnou se do něho zakousla.
„Bože, to je dobrý.“zamumlala jsem s plnou pusou a požitkářsky žvýkala. Matěj si mě pobaveně měřil.
„Co si proboha jedla, když ne tyhle normální jídla jako je smažený sýr nebo buřt.“podivil se. Nejdřív jsem spolkla sousto na jazyku a odpověděla mu.
„Jedla jsem jen doma, nikde jinde jsem nesměla. Většinou to byli jídla se spoustou zeleniny.“vysvětlila jsem. „Ne smažený ale vařené na páře.“dodala jsem.
„Fuj.“otřásl se Matěj. „Už jenom jak to zní…na páře. Jednou jsem ochutnal dušenou mrkev a taky naposledy.“vzpomněl si.
„No ta je ještě celkem chutná. Měl si někdy dušený salát?“otázala jsem se a při vzpomínce na odpornou chuť se také otřásla.
„Ne. A myslím, že mi to k životu nechybí.“zasmál se.
„Takže ty si nikdy nejedla ani v Macdonaldovi?“zeptal se Štěpán.
„Ne. Ale viděla jsem reklamy.“usmála jsem se.
„Bože dítě!“spráskl zděšeně ruce. „To musíme napravit. Pokud někdo nejedl nic z Mekáče, je ochuzen o životní zážitek.“řekl důležitě.
„Až tak jo?“zasmála jsem se.
„Jo.“potvrdil důrazně.
„A co si ještě nikdy nedělala?“vyzvídal Matěj. Zamyslela jsem se.
„Hodně věcí.“pokrčila jsem rameny. „Nehrála jsem nikdy fotbal, tenis, volejbal…no, žádný sport jsem nikdy nedělala. Nikdy jsem se nedívala na žádný horor, ani scifi nebo fantasy, ty jsem měla přísně zakázané, stejně tak knihy. Jen odbornou literaturu jsem směla otevřít. Nikdy…“přerušil mě Martinův hlas.
„Chudáčku.“prohlásil ironicky.
„Já nejsem chudáček.“ujistila jsem ho. „Nikdy mi to nepřipadalo divné, proč já nesmím jít ven hrát si ze stejně starými dětmi a místo toho muset jen hrát na hudební nástroje. Až teď si připadám tak nějak…ochuzená…třeba o tenhle špekáček.“pokračovala jsem a ukousla si obrovský kus.
„Tví rodiče jsou přísní?“zeptal se mě Matěj. Kývla jsem hlavou.
„Ale určitě to semnou myslí dobře.“dodala jsem na jejich obranu.
„Proboha musíš se chovat pořád jak svatá?“vyjel na mě Martin.
„Martine.“okřikl ho Matěj.
„Ty snad víš jak se chová svatá?“zeptala jsem se v klidu.
„Ne! Ale mám jistou představu.“zakřenil se.
„Jestli ti vadí jak mluvím, nebo jak se chovám tak si mě nevšímej.“pokrčila jsem rameny. „Tohle jsem já. Byla jsem takhle vychovaná.“


Poté co jsme dojedli špekáčky, vytáhl jsem ze stanu moji milovanou kytaru, bez které nedám doslova ani ránu.
„Umíš hrát?“zeptala se překvapeně.
„Umí?“vyprskl Štěpán. „Je to mistr.“poplácal mě po zádech.
„Kecá.“zasmál jsem se. „Ale hraju neustále už od svých osmi let.“
„Tak něco zahrej.“pobídla mě s úsměvem. Nenechal jsem se přemlouvat, pravda je že jsem ji chtěl ukázat něco v čem jsem fakt dobrej. To jediný v čem jsem dobrej. Hrál jsem písničku pro ni. S očima celou dobu upřenýma do těch jejích smaragdů.
http://www.youtube.com/watch?v=P5GlzxquFfc&feature=related
Viola nevydržela můj pohled a neustále se červenala a těkala střídavě očima do ohně a pak zase na mě.
„Jsi talentovaný.“usmála se ještě celá červená.
„Říkala si že si musela hrát na nástroje. Umíš na kytaru?“vzpomněl si Štěpán.
„No…ano, trochu.“připustila.
„Tak něco zahraj.“pobídl jsem ji a podal kytaru.
„Ale já hraji jen klasiku.“usmála se.
„To si nic jiného nehrála?“podivil se Štěpán.
„No ano…samozřejmě že jsem hrála i něco jiného, tajně.“zakřenila se.
„Tak spusť.“šťouchl do ní. Jemně uchopila kytaru do ruk a než začala hrát pohladila ji dlaní po celé délce.
http://www.youtube.com/watch?v=axuxoAeuYEI
Myslím, že jsem nikdy neslyšel hezčí hlas. Takový jemný, ale zároveň nakřáplý. Na kytaru válela slušně, ne jen trochu! To i já jsem se mohl jít zahrabat s tím mým „brnkáním“.
„Trochu?“ušklíbl se Štěpán po skončení písničky.
„To bylo úžasný.“usmál jsem se.
„Vážně? Děkuji.“oplatila mi úsměv a dál si pobrnkávala nějakou melodii. Její mrštný hubený prstíky po strunách doslova pobíhaly.
„Jsi už unavená?“zeptal jsem se, jakmile do široka zazívala.
„Jsem.“zakývala hlavou a tak jsme naše malé posezení pro dnešek už ukončili. Ještě jsme si šli společně vyčistit zuby a poté, co se přes její protesty zachumlala do mého spacáku, který jsem ji rád přenechal, jsme téměř okamžitě usnuli.