Dominik a Sina XI.

Něco je na ní jiné. Její oči jsou temnější a vlasy trochu bohatší a mírně zvlněné. Na sobě má bílou, skoro průsvitnou blůzu, která odhaluje břicho, a pod ní lehce prosvítá tmavá podprsenka. K tomu má černé džíny a spoustu náramků. A na pupíku má piercing. Úžasné! To bych do ní nikdy neřekl. Malý kroužek přímo v pupíku a nad ním o kousek výš drobnou, stříbrnou perličku. Vypadá nádherně, tak nějak dospěleji.
Vyschlo mi v puse. "Chcete se něčeho napít?"
"Ano, to by bylo fajn," odpoví Sina a usměje se na mě. "Kam máme jít?"
"Tamhle," ukážu ke schodům do sklepa.
"No konečně," prohlásí Katrin a vyrazí, "už jsem si myslela, že tu zapustíte kořeny."
Všichni tři jdeme do sklepa. Následující půlhodinu se starám o hosty, k ničemu jinému se nedostanu. Jeden hledá sklenici, druhý chce něco jíst, třetímu musím vysvětlit, kde je záchod, a čtvrtý mi hučí do ucha, jakou písničku chce slyšet.
Po další hodině jsem se ještě pořád nedostal k tomu, abych si se Sinou zatančil. Poprvé mě předešel uhrovatý Mike (Sinu mu pravděpodobně nedokázala dát košem) a podruhé - Tom si neodpustil vyhlásit "dámskou volenku" - namířila Sina přímo ke Katrin a obě vypadaly, že se jim pořádně ulevilo, že nemusí vyzvat nějakého kluka.
Zrovna dohrála jedna písnička. Většina přítomných si sedá na matrace, bere si něco k pití nebo jídlu. Já jdu k Tomovi k baru a dávám mu smluvené znamení, aby pustil rychlou písničku a po ní dva, tři ploužáky - už to dělám potřetí, teď už to musí konečně klapnout! - pak jdu k Sině, která stojí se sklenicí v ruce vedle Katrin na druhé straně místnosti. "No, jak se ti to líbí?" ptám se.
"Prima, báječný mejdan, bavím se," řekne Sina a usměje se na mě.
"Už jsi něco jedla?" Lidi, nic banálnějšího mě nenapadá.
"Hm, díky." Sina kývne.
"Zatančíš si?" ptám se a dělám, jako by to byla ta nejpřirozenější otázka na světě.
"Ah, ano..proč ne."
Vmísíme se mezi tančící. Tom zrovna pustil "Baby come back" od Caught in the Act, rychlou skladbu. Oba tančíme spíše každý pro sebe, jen tu a tam riskuji krátký pohled. Dvakrát zachytím její úsměv. Pak písnička skončí. Teď! Tome, nepokaz to! Bohu dík, pochopil. Pouští "I´ll never break you heart" od Backstreet Boys. Ploužák. Odvážně přistoupím k Sině a opatrně položím pravou ruku na její holý bok. Má horkou pokožku. Pomalu se kýváme sem a tam, nohy zůstávají skoro na jednom místě. Přizpůsobuje se mému rytmu. Dodám si trochu víc odvahy a položím jí i druhou ruku na bok. Zdá se mi, že jí naskočila husí kůže. V nějaké knížce jsem četl, že husí kůže je bezpečným ukazatelem erotických pocitů, snad to souhlasí.

-------------------

Dominikova ruka na mé holé kůži..zvláštní pocit, tak nějak..no, intimní, ale krásný. Zavřu oči. Po Katrininých odvážných domněnkách jsem celou dobu počítala, že za mnou Dominik přijde.
Ale to je nesmysl. doteď si mne sotva všiml, plně se věnuje své roli hostitele. Přitom bych byla bývala přešťastná, kdyby mě byl zachránil před trapným tancem s Mikem. To byla křeč!
Tohle je jiné. Dominik má skvělý smysl pro hudbu, ruku mi položil na kůži jen úplně lehce, máme stejný rytmus, jako bychom byli spojeni gumovým páskem. Tlak jeho ruky trošku zesílil.
Má krásné ruce a předloktí. To jsem viděla, když naléval sklenice. Mám ráda kluky s pěkně formovaným předloktím, pevným, ne moc silným, trošku šlachovitým.
Katrin se téhle mé zvláštní slabůstce pokaždé vysmívá. "Jiné holky letí na bicepsy a chlupy na hrudi a ty blouzníš o předloktí..!"
Posunu ruku na jeho zádech o kousek výš až na šíji. Jakoby náhodou zajedou mé prsty do jeho vlasů. Probůh, co to tropím? Přece od něj nic nechci, ne? Nejsem si jistá.. a je to jedno. Prostě dělám, na co mám chuť. Přitiskne mě trošku pevněji. Nebo si to jen namlouvám? Ne, jsme si blízko, hodně blízko..

------------------

První pomalý tanec se Sinou končí. Zastavím se, ale nepustím ji. Senzace, neprotestuje. Nedělá nic, prostě čeká, zda příští písnička bude pomalá nebo rychlejší.
Z reproboxů se ozývá jen pískání. Nedá se odhadnout, jaká hudba bude následovat. Proboha, Tome, co tam dáváš? Pokouším se mu signalizovat, ale v polotmě mě nevidí, a kromě toho nechci pustit Sinu z toho krásného držení.
Ozve se měkký, dlouhý tón varhan. Sinino tělo se začíná pomalu kolébat sem a tam. A pak začne zpívat Bruce Springsteen. Ano, už poznávám písničku, je to filmová "Streets of Philadelphia".
Držím Sinu v náručí a trošku zesiluji tlak paží. Člověče, Tome, to jsi trefil geniálně. A k tomu ještě trochu ztlumí světla. Sina se neodtahuje, ne, ani trošku, naopak, dokonce se ke mně víc přitiskne. Ježíši, nejspíš budu mít erekci, zatraceně. Proč zrovna teď? To určitě nechce. Třeba si toho vůbec nevšimne. Pevně zavřu oči a zůstanu k ní přitisknutý, ať se děje, co se děje. To je ale nádhera, kéž by ta písnička trvala alespoň půl hodiny. Srdce mi buší až v krku, tvář mám položenou na jejích vlasech, cítím její dech, potí se, nebo to jsem já? To je jedno, nebrání se. Teď vím, co je to mít motýlky v břiše. Je to krásné, kéž by to nikdy neskončilo.
Ale najednou se ode mě Sina prudce odtáhne a já otevřu oči. Jak to, že je tu najednou tolik světla?
Ve dveřích do sklepa stojí nějaký cizí kluk a zírá na Sinu obrovskýma očima.

----------------

Robert! To nemůže být pravda! Co tu dělá? Rychle se odtáhnu od Dominika a kouknu se na svého přítele. Nejradši bych se propadla. To je snad zlý sen!
Robert neřekne ani slovo. Jen se dívá z Dominika na mě a zpátky, pak mě popadne za paži a táhne mě napříč místností ke schodům. Obličej má zkřivený vztekem. "Sino!"
Byl to Dominikův hlas? Nevím, nechci se otáčet, abych se nemusela nikomu dívat do očí. Ostatní mlčky pozorují náš odchod. Jen hudba hraje dál.
Do cesty se Robertovi najednou postaví Katrin.
"Hele, to nemůžeš udělat. Okamžitě Sinu pusť! Může se přece sama rozhodnout, jestli tu chce zůstat nebo ne."
Já kývnu. "To je v pořádku, Katrin. Vyřídím to. Musím..musím..tady odsud pryč, okamžitě."
Po schodech nahoru, popadnout svetr, klapnutí domovních dveří a pak noční ticho. Na ulici není nikdo. Cítím se jako ve vzduchoprázdnu, všechno je neskutečné.
Neproneseme jediné slovo, nepodíváme se na sebe. Robert mi přidrží dveře auta, nastartuje motor. Chvílí jedeme nocí mlčky, měsíc zmizel za hustým mrakem, je naprostá tma. Čekám na to, co musí přijít. Skoro se mi uleví, když konečně spustí.
"Já to nechápu! Pitomý mejdan s pubertálními šašky ze třídy je pro tebe důležitější než večer se mnou!" Skoro mu přeskakuje hlas. "Mně vyprávíš o stresu z učení a při tom pobíháš polonahá v nejbližším sklepě na mejdany a necháváš se osahávat uhrovitými hejsky. A já se musím celé měsíce spokojit s dětskými pusinkami!"
"Přestaň, řeknu. "Prosím tě, přestaň, já nechci.."
Robert se hořce zasměje. "A já idiot jsem tě chtěl vysvobodit ze stresu z učení, pozvat tě na rychlou pizzu, přijedu sem a od tvojí mámy se dozvím, že jsi šla na mejdan!" Zírá na mě. "Umíš si představit, jak trapně mi bylo? I před tvojí mámou? Alespoň mi dala adresu toho týpka. A omluvila se mi - za tvoje chování!" Zavrtí hlavou. "Hrozně jsi mě zklamala!" Zastaví auto. Jsme před naším barákem. Zatím jsem neřekla skoro nic.
"Chceš to skončit?" zeptám se a divím se, že necítím ani paniku, ani bolest, jen naprostou prázdnotu.
Robert se na mě překvapeně podívá, přes obličej mu přejede lehký stín nejistoty. "O to vůbec nejde. Nevím, ne, já..myslím, že bych ti dokázal odpustit, když mi ukážeš, že je ti to líto a že tě to mrzí.."
Dívám se na své ruce složené v klíně, na ruce, které před chvílí držely Dominika, dotýkaly se jeho šíje. Na Roberta jsem přitom nemyslela ani sekundu, cítila jsem se prostě volně a báječně. Donutím se podívat se na něj. Cítí, že něco není v pořádku, už není žalobcem a já provinilcem.
"Roberte, myslím, že to mezi námi už nemá dál smysl." Mám pocit, že tuhle větu jsem četla snad v tisíci knihách.
Robert na mě civí.
Dotčeně.
"Ale, Sino, já..to zase překonáme. Já.."
Vrtím hlavou. "Ne, už nechci. Mám pocit, že mě utlačuješ a kontroluješ. Je to na mě příliš. Chci si ještě trochu užít života, chápeš? Nechci se omlouvat za každý krok."
"Ale to přece vůbec nežádám." Robertův hlas je teď tichý, zraněný. "Já přece dělám všechno pro tebe."
Vzdychnu. "To je to, neumím ti to přesně vysvětlit. Já chci spíš doopravdy žít, chápeš? Ne jako zámecká slečna, vyvedená ctným rytířem a starostlivě vrácená pod ochranu rodičů. Člověče, Roberte, je mi patnáct!"
"Ale jsi mnohem zralejší."
"Já nevím, dneska se moc zrale necítím."
Položím mu dlaň na tvář, je čerstvě oholený. Zaregistruji to naprosto automaticky, stejně jako perfektní límec košile, přehnutý přes tmavě modrý svetr a decentní after-shave. Projede mnou záchvěv touhy. Bylo by tak snadné položit si mu hlavu na rameno, objal by mě, dal by mi bezpečí, jistotu..
Ne, to se nestane! Napřímím se, natáhnu se pro tašku a podívám se na něj. "Odcházím, Roberte. Nezlob se na mě prosím tě, ano?"
"Počkej!" Chvíli mě pevně drží za ruku a dívá se mi do očí. "Žádná šance?"
Zavrtím hlavou, otevřu dveře. "Zavolám ti, ano?"
Konečně jsem venku. Robert startuje auto, rozjede se, je pryč. Zhluboka se nadechnu, ucítím noční chlad a zahledím se do svého nitra. Co cítím? Osamělost a čirou úlevu..