Cesta životem - 2.kapitola - 1.část

Probudil jsem se brzo ráno. Spacák vedle mě byl prázdný, ale kluci ve vedlejším stanu stále spali, což jsem poznal podle chrápavého koncertu, který se jim ze stanu ozýval. Jak jsem mohl při tomhle spát, to mi řekněte? Navlékl jsem si tričko a bermudy a vylezl ze stanu. Bylo nádherné ráno. Tráva byla vlhká od ranní rosy. Vzduch byl čistý, osvěžující. Bylo úžasné ticho, které doplňovala melodie ptačího zpěvu. Ze všeho nejdříve jsem si protáhl tělo během kolem kempu. Je to takový můj ranní rituál, bez něho bych pak nemohl celý den správně fungovat. Violu jsem ale nikde nenašel, kdybych ve stanu, před tím než jsem z něho vylezl, nespatřil její kabelku a boty asi by bylo jasné, že si vzala Martinova slova přece jenom k srdci a odešla. Ale takhle? Slunce teprve vycházelo a mě to táhlo k rybníku, abych si mohl pořádně vychutnat východ slunce. Ze stanu jsem si vytáhl foťák a vyrazil. Už z dálky jsem poznal dívku, sedící na lavce s nohama ponořenýma ve vodě. Viola. Potichu jsem se přikladl k ní, tak aby mě neslyšela a já si ji mohl tajně vyfotit. Byla tolik krásná. Oranžová. Sluneční paprsky ji laskaly po těle a vytvářely kolem ní zářivou zlatavou auru. Takový pohled jsem si prostě musel zvěčnit.
„Ahoj.“sedl jsem si vedle ni. Jemně trhla rameny a střelila po mě krátkým pohledem.
„Ahoj.“zašeptala.
„Nemohla si spát?“
„Ne.“zavrtěla hlavou.
„Lekl jsem se, že jsi odešla, když byl spacák prázdný.“
„Promiň.“usmála se. „Chtěla jsem vidět východ slunce.“
„Je to nádhera.“vydechl jsem okouzleně. A pak jsme tam jen tak potichu seděli a zírali na blyštící se hladinu. Ani jeden z nás nechtěl rušit tu náramnou ranní atmosféru. To samé se ale nedalo říct o Martinovi, který se z ničeho nic objevil a skočil přes nás bombu do vody, takže na nás nezůstala nit suchá.
„Ty vole!“vyjel jsem na něho. „Mám tady foťák.“
…No ještě abych ztratil tu úžasnou fotku kvůli tomu zmetkovi…pomyslel jsem si a začal foťák oklepávat a utírat do Štěpánova suchého trika, který se objevil záhy po Martinovi.
„Fakt pitomec.“mumlal jsem si tiše. Martin si v klídku plaval v rybníce s úsměvem na tváři a pískal si. Ten debil ví jak mě vytočit.
„Hele, radši vyrazíme ne?“vzdychl jsem poté, co jsme z foťáku vyklepal snad veškerou vodu, co se dala.
„Kam?“zeptala se Viola.
„No dál...“pokrčil jsem rameny.
„Aha.“usmála se pobaveně.


Kolem deváté hodiny jsme spořádaně opustili kemp a vydali se v tom horku po krásách Česka. Tedy alespoň části. Nesla jsem alespoň spacák, když už mi Matěj nedovolil vzít nic jiného, ale i tak jsem si připadala dosti hloupě, zvláště v případech, kdy jsem pohledem ujela k těm třem, kteří byli doslova zavalený různými zavazadly, až jsem z těží udržela vážnou tvář.
„Tak kam teda jdeme?“vydechl zdrchaně Martin a zastavil se na rozcestí.
„Půjdeme do prava. Měli by jsme dojít k nějakýmu hradu.“prohodil zadumaně Štěpán zahloubán do mapy.
„Jo…na Bítov.“potvrdil mu Matěj.
„Bítov?“podivila jsem se. „O tom jsem něco četla.“
„Neříkej.“ušklíbl se Martin a dál si nevzrušeně hrál se stéblem trávy. Matěj byl jiného charakteru.
„Vážně?“hodil po Martinovi přísný pohled. „A co?“otočil se na mě s úsměvem.
„Ale nic.“zavrtěla jsem hlavou a upřela pohled do země, což se mi záhy vymstilo. Ani jsem se nenadála a hlavou jsem praštila o plechový ukazatel tak silně až se mi zatmělo před očima a druhou ránu jsem chtě nechtě chytla o zem. Odpovědí mi byl dvojitý smích a Matějův starostlivý hlas, který se ptá jestli jsem v pořádku.
„Sakra.“zaklela jsem. Hned poté co jsem si uvědomila, co jsem vypustila z úst, jednou rukou jsem si rychle zacpala pusu a druhou položila na naražené čelo, na kterém mi určitě už právě tímto okamžikem roste boule velikosti tenisového míčku. Martin ze Štěpánem se válely smíchy. Doslova. A jak jsem si všimla i Matěj horko těžko udržoval vážnou tvář, poté co zjistil, že jsem mi vlastně nic není.
„Tak se rozesměj.“pobídla jsem ho s pobaveným úsměvem. Matěj se jen krátce zasmál.
„Promiň. Ale bylo to opravdu k popukání.“ohodnotil můj pád.
„To si ještě užijete. Nikdy jste neviděli většího smolaře.“prozradila jsem jim a pomocí Matějové ruky se namáhavě vyšplhala na nohy.
„Proboha.“vyhekl Štěpán a chytal se za bolavé břicho. „Takhle upřímně jsem se dlouho nezasmál.“utřel si slzy do trička.
„No promiň. Já vám pořád vyprávím tak vtipný historky a ty ses smál neupřímně?“ozval se dotčeně Martin utírajíc si dlaní slzy smíchu.
„Jsem ráda že jsem vás tak pobavila.“zazubila jsem se a snažila si zatlačit rašící bouli zpátky do hlavy.
„Ta bude obrovská.“okomentoval ji Matěj.
„Takových bylo.“mávla jsem rukou. „Půjdeme?“otočila jsem se na ně s úsměvem.
„Opravdu vypadá na to, že je zvyklá dostávat plechem do hlavy.“změřil si mě pobaveně Štěpán.
„Já už vrazila do spousty věcí.“pokrčila jsem rameny.
„Například?“zazubil se Martin. Překvapilo mě že vůbec ne posměšně.
„Například do stromu, alespoň pětkrát…nebo do telefonní budky, ale to nebyla úplně moje chyba, neměla jsem kam jinam uhnout a pak už jsem se ji nestačila vyhnout….minimálně stokrát do zavřených dveří, za což si většinou můžu sama, protože je nestihnu otevřít…do sloupů, různých tyček, ukazatelů…“vyjmenovávala jsem jim zcela vážně a nechápala, proč se všichni tak smějí.
„Ty si číslo.“ohodnotí mě Štěpán se smíchem.
„Je vám ale jasný, že si nedělám legraci.“ujistila jsem se.
„Naprosto. Budeme se snažit mírnit tvé pády.“prohlásil Štěpán a položil mi ruku kolem ramen.


„Kam teď ty chytrolíne?“vyprskl naštvaně Martin a skácel se do dlouhé trávy.
„Neměli jsme tak náhodou dojít k hradu?“rýpl jsem si. Štěpán se zuřivě napřímil a rozložil si prudce mapu na zem, div ji neroztrhl.
„Vždyť jdeme přesně podle značek…“zamumlal a zamyšleně se podrbal ve vlasech.
„Asi bude pršet.“upozornila nás Viola se zakloněnou hlavou k podivně zčernalé obloze.
„Asi?“prskl Martin. „Určitě. Pojďte si někde postavit stan.“navrhl a aniž by čekal na náš názor vydal se k lesu. Štěpán vztekle nakopl šutr a zamračeně ho následoval. Pokrčil jsem rameny a s Violou po mé pravici jsme šli za nimi. Výběr místa jsme nechali zcela na Martinovi a poté co jsme si už za mírného deště postavili stany, zalezli dovnitř a neměli v plánu vylézt, dokud to jen konstrukce stanu dovolí. Stany byly nepromokavý, takže by měli vydržet, ale kdo ví, co bude, když se k tomu přidají třeba blesky nebo vichřice. Viola unaveně ležela na dece a se zavřenými víčky naslouchala kapkám deště. Teda alespoň tohle se mi v té chvíli honilo v hlavě. Doopravdy naslouchala zvukům ve stanu.
„Zběsile ti buší srdce.“zašeptala do ticha rušeného jen občasným hřměním a pravidelnému poťukávání dešťových kapek.
„To bude asi tvoje.“vrátil jsem ji šeptem. Pobaveně se zasmála.
„Asi jo.“připustila, otočila se na bok a podepřela si hlavu rukou. S očima upřenýma do mých se jemně usmála. Lehl jsem si naproti ní a stejně jako ona si podepřel hlavu rukou, takže jsme si hleděli upřeně do očí s tvářemi jen pár centimetrů od sebe.
„Řekni mi něco o sobě.“požádal jsem ji.
„Smůla je mé druhé jméno, hraji na kytaru, klavír, housle, basu, flétnu a dokonce i ovládám tamburínu.“zasmála se. „Ráda čtu, dívám se na filmy, procházím se v dešti a sleduji východ slunce. Stačí?“zářivě se usmála.
„Ne.“zavrtěl jsem hlavou.
„Mám ráda smažený sýr a špekáčky.“pokračovala tedy. „Miluji hudbu a tanec, i když sama tančit vůbec neumím.“
„Jakou hudbu?“pomohl jsem ji s rozvojem tématu.
„Nemám vyhraněný žánr, mám ráda písničky, co mají textem i melodií něco do sebe, které jsou vyjádřeny srdcem a ne aby se za každou cenu rýmovali víš?“prohlásila rozhodně.
„Píšeš hudbu?“
„Ano. Občas jsem něco zkusila, ale já ji radši poslouchám než vytvářím.“pokrčila rameny.
„Kdysi jsem dost psal.“svěřil jsem se ji. „Měli jsme ve druháku takovou menší amatérskou kapelu.“zasmál jsem se při vzpomínce na TheRebels.
„Vážně? Jaké to bylo? Já si vždy chtěla zahrát v kapele. Před opravdovým publikem.“zasnila se s úsměvem.
„Bylo to skvělí, docela jsme váleli.“prohlásil jsem hraně povýšeně.
„To věřím.“zasmála se. „A proč už nejsi v kapele?“
„Tak nějak jsme se s odchodem jednoho člena rozpadli.“pokrčil jsem rameny.
„Proč?“nechápala.
„No on byl zpěvák.“vysvětlil jsem s potulným úsměvem. „Chvíli jsme hledali nějakého náhradníka, ale nikdo nám nepřipadal dost dobrej, tak jsme udělali tu nejužitečnější věc v té chvíli…rozpustili se.“
„To je docela škoda nemyslíš? Kdyby jste dál hledali nějakého zpěváka, mohli by jste kapelu zase obnovit. Na kytaru umíš dost dobře, tak proč ne?“usmála se.
„Už jsem na to asi moc starej.“mrkl jsem na ni.
„Kolik ti je? Osmnáct?“tipla. S úsměvem jsem ji plácl do ramene.
„Dvacet.“vyplázl jsem na ní jazyk.
„No vidíš…by tě mělo potěšit, že vypadáš mladší.“zasmála se.
„Možná až mi bude padesát, udělá mi to radost.“připustil jsem. „Ale ve dvaceti mě to teda netěší.“ujistil jsem ji.
„Tak fajn.“uchichtla se.
„A kolik je tobě?“nadhodil jsem.
„Promiň, ale dáma nikdy nepoví svůj věk.“prohlásila s povýšeným úsměvem.
„Jo…když je ji třicet.“vyprskl jsem smíchy. „Ale tobě může být tak šestnáct.“tipl jsem. Ohnala se po mě rukou.
„No ve třiceti by mě možná potěšilo, že mi hádáš míň, ale teď mě to docela uráží.“
„Dělal jsem si srandu…jako ty…doufám.“zamračil jsem se.
„Je mi osmnáct. Čerstvě po maturitě.“vzdala se.
„Půjdeš na vysokou?“zajímal jsem se. Zavrtěla hlavou a posmutněla.
„Proč?“nechápal jsem. Znovu zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.
„To je jedno.“uhnula pohledem. „Ty chodíš na jakou vysokou školu?“zeptala se po chvíli.
„Na Filozofickou fakultu.“
„V Praze?“
„V Brně.“
„Jaký obor?“zajímala se.
„Dějiny umění.“
„Rád maluješ?“podivila se překvapeně.
„Ano.“připustil jsem. „Ale více mě baví se na ty obrazy dívat a zkoumat je.“vysvětlil jsem ji.
„Aha chápu…Já miluji historii.“svěří se mi.
„Tak proč nechceš jít studovat Historické vědy?“zeptal jsem se nechápavě. Pokrčila rameny.
„Jsem docela unavená. Nevadí, když si na chvíli dřímnu?“překvapila mě.
„No jasně. V pohodě.“zamrkal jsem zaskočeně. Viola se na mě naposledy usmála a otočila se ke mně zády.