Ovocný sad - Kapitola V.

Když Eliza vyšla ráno z pokoje, dům už byl plný policistů. Někteří pracovali v ložnici a jíní vyslýchali služebnictvo. Na Elizu čekal v salónku samotný detektiv. Byl to postarší muž, tak okolo pětapadesáti let, ale vlasy a vousy měl zrzavé, takže neměl šediny. V Salónku byla také tchýně a tchán. Alfréd stál u okna a pil čaj.
„ Dobré ráno paní Buttonová, snad jsme vás nevzbudili,“ omlouval se detektiv.
„ To dobré ráno, není moc příznačné,“ dodala Eliza.
„ Jistě omlouvám se, upřímnou soustrast. Já jsem detektiv Hops,“ představil se muž.
„ Víte už něco více?“ zeptala se Eliza.
„ Nic moc madam, více budeme vědět až po pitvě, zatím můžeme váhat zda šlo o sebevraždu či vraždu, náhodu můžeme vzhledem k důkazům vyloučit,“ řek klidným tónem Hops.
Eliza se usadila do křesla a nalila si čaj. Paní Buttonová plakala, oči měla úplně rudé. Pan Button byl bledý jako stěna. Oba zřejmě také celou noc nespali.
„ Myslíte, že bych vám mohl položit pár otázek?“ zeptal se Hops.
„ Jistě, čím dříve to vyšetříte, tím lépe,“ řekla Elisa.
„ Co jste dělal včera večer?“
„ No byla jsem na slavnosti, bavila jsem hosty spolu s manželem.“
„ A po hostině?“
„ Šla jsem si lehnout.“
„ Do ložnice?“
„ Ano, tedy šla jsem si lehnout pak jsem vstala protože jsem nemohla usnout šla jsem se projít do zahrady.“
„ A váš manžel byl už v ložnici, když jste se šla projít?“
„ Ne. Čekala jsem na něj, ale nešel.“
„ Nevíte kde byl? A v kolik přišel do ložnice?“
„ Netuším, asi byl s hosty.“
„ V kolik jste se šla projít?“
„ Nevím přesně, mohlo být tak jedenáct, půl dvanácté.“
„ Hosté vás viděli opouštět slavnost kolem desáté, je to tak?“
„ Ano asi ano, tak nějak, nedívala jsem se na hodiny.“
„ Co jste dělala v zahradě?“
„ Procházela se.“
„ Sama?“ Eliza se podívala na Alfréda, který jí pohled opětoval.
„ Ano.“
„ Nebála jste se,tak pozdě v noci?“
„ Neměla jsem čeho. Zahrada je obehnána plotem.“
„ Jistě. Slyšela jste výstřel?“
„ Ne. Slyšela jsem křik, ženský křik.“
„ Ano to byla pokojská Anna, která pana Franka našla, nesla mu čaj, který si poručil, prý na žaludek.“
„ To je možné, manžel pil na noc čaje.“
„ Klepala a nikdo se neozýval. Tak vešla dovnitř a uviděla -, no to už víte.“ Detektiv se odmlčel. Elizabeth byla jako na trní. Kdyby se provalilo, kde byla v době vraždy, vyhnali by jí z domu. Vypadalo to, že Hops je spokojený.
„ Budeme vás informovat o průběhu vyšetřování,“ uzavřel.
„ Kdy si budeme moc vzít tělo?“ zeptala se matka.
„ Až po důkladné pitvě, počítejte, že do týdne to nebude,“ řekl a detektiv a jedním úklonem hlavy s rozloučil.
„ Taková tragédie,“ rozvzlykala se tchýně. Eliza byla v šoku, ale plakat nemohla. Svého muže nemilovala. Ano, byl jako její přítel, ale necítila nic, co by v ní vyvolávalo smutek. Vypadalo to hloupě, ale nedokázala plakat.
„ Když dovolíte půjdu vykonat raní hygienu, celou noc jsem nespala, potřebuji si aspoň opláchnout obličej,“ omluvila se a vyšla ze dveří. Poprosila služebnou aby jí připravila koupel ve vaně. Potřebovala ze sebe smít události včerejšího večera. Když se svlékala do lázně přičichla ke své kůži. Voněla posekanou loukou. Voněla Alfrédem. Při vzpomínce na včerejší noc jí pošimralo v podbřišku, ale okamžitě se omlouvala Bohu, ze ty hříšné myšlenky které jí napadali v tuto chvíli. Lázeň byla horká a přesně taková jakou Eliza potřebovala. Horká pára a vonné masti jí nakonec ukolébali a ona usnula.

„ Cože ona spí? Teď? Okamžitě vzbudit!“ Elizu probudilo ťukání. Najednou si uvědomila chlad, který prostupoval jejím tělem. Usnula ve vaně a ta teď byla skoro ledová.
„ Madam?“ Vstoupila pokojská. Eliza vylezla z vany a zabalila se do prostěradla.
„ Ano?“
„ Paní Buttonová čeká,“ řekla služebná.
„ Ovšem, že hned přijdu do salónku.“ Eliza se oblékala jak nejrychleji mohla. Mokré vlasy si sepnula do vysokého drdolu. Nakonec usoudila, že dělala co mohla a vyrazila ven.
„ Už jsme vás sháněli,“ řekla tchýně podrážděně, když Eliza vešla do salónku.
„ Omlouvám se, usnula jsem vyčerpáním.“
„ Musíme vyřešit věci ohledně pohřbu,“ oznámila jí tchýně.
Zbytek odpoledne se řešil smuteční obřad. Místo zádušní mše, uložení těla, rakev, náhrobek a nápis, smuteční oznámení, hostina po pohřbu, hosti pozvaní na pohřeb.
„ Jsem jednoznačně pro requiem od Mozarta,“ zdůrazňovala tchýně. Eliza jí vše odkývala. Nemohla myslet na nic. Hlavu jako by měla prázdnou. Události včerejšího dne jí splývali do jednoho okamžiku na který si zakazovala myslet. Alfréd se doma neukázal, ani odpoledne, ani večer . Nikdo se po něm nesháněl. Jenom Eliza byla netrpělivostí bez sebe.
Dny plynuly jako voda. V domě se sem tam objevil nějaký policista, aby rodinu seznámil s postupem vyšetřování. Na zahradní slavnosti bylo tehdy sedmdesát hostů, každého najít a vyslechnout dalo práci. Nakonec dostala rodina povolení si tělo vzít. Příčina smrti byla rána pistolí do hlavy. Zda to byla sebevražda nebo vražda stále policie nevěděla.
Pohřeb se měl konat v pondělí. V neděli si Eliza chystala šaty. Byla neskutečně nervózní, ale netušila z čeho. Za poslední tři dny už napomenula více jak dvě služebné za úplné maličkosti, přitom si to pak uvědomila, že šlo o hloupost. Nevěděla proč je nervózní, měj jí v nejbližších dnech nastat krvavý týden, ale opozdilo se to. Na to však byla Eliza zvyklá. Šla si raději hned lehnout.
Ráno jí probudila bolest žaludku. Posadila se na posteli, ale jakmile to udělala začala zvracet. Běžela k umyvadlu a tam zvracela ještě párkrát. Zavolala pokojskou, aby to uklidila uvařila jí žaludeční čaj. Sešla dolů do jídelny, ale rychle musela utíkat pryč protože pach snídaně jí opět vyvolal zvracení. Když se konečně uklidnila, řekla pokojské, že dnes snídat nebude a půjde se chystat na pohřeb. Když byla v půlce oblékání šatů, vešla k ní tchýně, také již celá v černém.
„ Je ti něco drahá? Anna říkala, že ti není dobře,“ ptala se starostlivě tchýně.
„ Nic, to bude v pořádku, asi jen ten stres na mě doléhá,“ řekla Eliza.
„ Ach tak,“ přitakala tchýně.
„ Elizo, chci aby si věděla, že samozřejmě můžeš zůstat tady, jsi součást rodiny a my s otcem ti pomůžeme. Je to strašná tragédie. Byl tak mladý a nadějný,“ tchýně se opět rozplakala. Eliza si připadala trapně že taky nepláče. A tak se rychle zvedla a řekla že by už měli jít.
Na pohřeb přišlo ještě více lidí než na svatbu. I když byl květen i nebe jako by plakalo a spouštělo na černý Londýn proudy deště. Obřad byl velkolepí. Eliza seděla hned v první řadě s rodinou. I když stále nemohla plakat, aspoň pláč předstírala, aby to nevypadalo hloupě před veřejností. Kostel byl plný. Byl to ten samí kostel ve kterém se před rokem brali. Tady Eliza slíbila, že bude se svým mužem až do smrti, a netušila jak brzy ten okamžik nastane. Vzpomněla si na jejich první noc. Na to jak byl Frank milý a pozorný i když jeho ženou byla spíš politika. Z cest jí vozil dárky a do zahrady nechal dát její milovanou houpačku. Když Eliza na to všechno vzpomínala po tvářích jí začali téct slzy. Plakala pro manžela, kterého nemilovala, ale měla ho ráda. Plakala a konečně nemusela nic předstírat. Plakala tak dlouho, že se to nedalo zadržet. Frank odešel navždy.
Ještě několik dní po pohřbu nebylo Elize nejlépe. Naopak bylo to horší. Nakonec nechala zavolat doktora. Ten jí vyšetřil a pak se na ní dlouze zadíval.
„ Mluvte doktore, je to vážné?“ zeptala se Eliza a oblékala se.
„ Ani ne madam. Jste těhotná,“ řekl doktor a usmál se. Elizu jako by polili. Zůstala stát.
„ Ale já-, vždyť to nešlo,“ řekla nakonec.
„ No vidíte a povedlo se. Jste těhotná,“ zopakoval to ještě jednou.
„ Bože,“ řekla Eliza. A posadila se na postel, „ Kolikátý týden?“
„ Tak pátý hádám podle stavu placenty,“ řekl doktor.
Eliza počítala jako šílená, ale ať dělala co dělala výsledek jí vždycky zhrozil. Pátý týden.
Před týdnem byl pohřeb, tělo vydali před týdnem a půl, zahradní slavnost byla před necelými třemi měsíci. S Frankem měla styk naposledy tak před dvěma měsíci, to by ale znamenalo, to zjištění jí projelo jako blesk.
Nevěděla co si počít. Pochopitelně, nikdo nevěděl jak často s mužem spali, ale musela to udělat tak, aby nebylo možné nějaké podezření. Musela si něco vymyslet. Celý rok nemohli mít s Frankem děti, musí najít důvod proč by to najednou šlo. Když už byla v koncích, nechala zapřáhnout koně a jela domů. Ne ovšem za matkou a otcem, ale za Dolly. Pokud byl někdo komu to mohla říct a poradit se, byla to její chůva.
Dolly plakala když Elizu uviděla. Objímala jí a líbala. Obě ženy si povídali. Pak opatrně přešla Eliza k tématu.
„ Dolly, víš jak jsi mi dávala čaj na snazší početí?“ začala optarně.
„ Jistě madam, vím. Je hnusnej já vim, ale stará Backová říkala, že už s ním otěhotnělo deset ženskejch.“
„ Jedenáct,“ dodala Eliza.
„ Jo?“ řekla Dolly, která opět ukázala, že má velké srdce, ale rozum zaostává.
„ Dolly, jsem těhotná,“ řekla Eliza. Dolly otevřela pusu a začala Elizu objímat.
„ Moment madam ať tomu malému neublížíme,“ hladila jí pak bříško.
„ Ještě nemám břicho, je to teprve pět týdnů,“ řekla Eliza. Dolly se pokřižovala a se slzami v očích řekla: „ Bůh se nad vámi slitoval když jste přišla o manžela a dal vám místo něj děťátko,“ Dolly si tlustýma rukama utírala slzy z tváří.
„ Asi ano,“ řekla Eliza a nakonec usoudila, že čaj na početí bude dobrá výmluva a může nechat Dolly snít její sny o milosrdném Bohu.

Další problém nastal, když to měla Eliza oznámit Buttonovým. Rozhodla se, že to udělá při odpoledním čaji, kdy přijeli na návštěvu i její rodiče. Bohužel tu byl i Alfréd. Dojde mu to? Spočítá si to, když nebude říkat nic o tom jako dlouho je těhotná, nemělo by ho to napadnout.
Poklidně pili čaj. Náhle se Eliza zhluboka nadechla a řekla: „Chci vám všem něco oznámit.“
Pohledy se na ní upřeli.
„ Jsem těhotná,“ řekla. Bylo ticho a pak jej prořízl hlas tchýně.
„ Díky Bohu na nebesích, Frank, by byl neskutečně pyšný,“ a rozplakala se.
„ To je úžasné holčičko,“ hladila jí matka. Eliza se podívala na Alfréda a jeho pohled byla jedna velká otázka. Eliza stačila jenom rty naznačit „ přijď od sadu“ a pak už jí zasypaly matky otázkami.
Eliza šla sadem v němž koruny stromů dosahovali své nejvyšší bohatosti roku. Alfréd čekal na „jejich místě“, když přišla otočil se.
„ Tak gratuluji,“ řekl. Elizu jeho reakce zarazila. Byl chladný a nepřístupný. Od té osudné noci spolu nebyli sami, vlastně se skoro vůbec neviděli. A teď se Alfréd tvářil jako by se nic nestalo.
„ Proč, si tak chladný?“ řekla Eliza a zahleděla se do jeho očí, dnes v nich ale nedokázala nic vyčíst.
„ Nejsem chladný. Jsem šťastný budoucí strýček,“ řekl.
„ Alfréde, ty to nechápeš -.“
„ Co nechápu Elizo? Od té noci, si se na mne ani nepodívala, děláš jako bych byl vzduch a teď navíc oznámíš, že čekáš s nebožtíkem dítě.“ Eliza ho poprvé slyšela zvýšit hlas.
„ Jsem vdova Alfréde, měla jsem své povinnosti a to samé bych mohla říct tobě, ty si za mnou taky nepřišel,“ říkala zoufale.
„ Ano máš pravdu. Je to také moje vina. Ale představa, že čekáš dítě toho, toho benjamínka mě dovádí k šílenství, jen představa že tě měl on, držel tě v náručí a dělali jste, dělali-.“
„ Dělali co Alfréde, to samé co my dva před pěti týdny? S Frankem to bylo v zájmu manželství a s tebou to byl výbuch vášně.“
„ Jistě vášeň. Takže jenom jakýsi úlet? Nic víš? Jenom aby si ukojila svůj chtíč? Žádná láska? Já tě miluji Elizabeth.“
„ Já tebe taky,“ Eliza to vyslovila prvně v životě nahlas.
„ Tak proč, mě takhle trápíš?“ ptal se.
„ Alfréde, právě tady, na tomhle místě se před pěti měsíci zrodil nový život. Ne z vášně a chtíče, ale z nehynoucí lásky, kterou cítím od první chvíle co jsem tě spatřila na schodech.“
„ Nový život?“ opakoval Alfréd.
„ Ano, naše dítě Alfréde, ty si otec toho dítěte, ne Frank.“