Já anděl 54

Na průhledném stolku stála číše, ve které se blyštila čirá tekutina. Ona seděla vedle stolku na vysoké židličce bez opěradla, nohy přitažené k bradě a konsternovaně hleděla na ty dva, jak se objímají ve spánku. Cítila nevýslovnou bolest. Procházela celým jejím astrálním já a její aura změnila barvu v temně fialovou. Zvažovala, zda se odebrat do Údolí slz či nikoli. Každopádně to bylo jediné místo, kde i ona mohla plakat.
„Amithiel.“ Ozvalo se za ní hlubokým hlasem a vytrhlo ji to ze zamyšlení.
Škubla sebou a prudce se otočila.
„Á, to jsi ty.“ Řekla zjevně uklidněna, že to není nikdo ze společenstva a spustila nohy ze stoličky.
„Tohle je sebemrskačství. Proč to děláš? Takhle svůj žal přeci jenom přiživuješ. Mění se ti aura. Co když na to někdo ze společenství přijde?“
„Tak na to přijde. Je to stejně jen otázka času. Nehledě na to, že Samael stejně něco tuší. Nemyslim, že mám ještě dál sílu něco předstírat.“
„Tolik ho miluješ?“ ujistil se a dal si velký pozor na to, aby v jeho hlase neznělo zklamání.
„Odmítám odpovídat na něco, co je tak zjevné.“
Vstala a nalila čirou tekutinu zpět do lahvičky, kterou řádně zašpuntovala.
„Co tu vlastně děláš? Myslím, že už jsme jim pomohli až dost. Splnění úkolu mají na dosah.
„Já vím. Přišel jsem ti poděkovat. Bez tebe bych jim pomoci nedokázal.“
„Stejně dost dobře nechápu, proč to všechno děláš, Urieli. Ani jsi ho za svého syna neuznal. A teď se můžeš přetrhnout, abys jim pomohl.“
„Prostě jsem si uvědomil, jak velkým hlupákem jsem byl. Pochopitelně mi k tomu musel Nejvyšší dopomoct.“
„Nejvyšší. Jistě. Taky mi dopomáhá, abych se dokázala vypořádat s neopětovaným citem. Já vím, že mě má rád. Jsem jednou z jeho oveček, ale nikdy nepochopím, proč mě tak trestá. Kéž by mě zbavil té schopnosti cítit. K ničemu mi není, jen se kvůli ní trápím. Ale prý jsem kvůli tomu lepším andělem.“
„Tak to má naprostou pravdu. Jsi jedinečnou bytostí a já jsem poctěn, že mohu být v tvé přítomnosti.“
„Nech si ty komplimenty, Urieli. Bez urážky, ale kdybys nebyl archanděl, nevěřila bych ti ani jediné slovo.“
„Tady přece nemůžu lhát.“ Namítl a tentokráte zklamání nestihl zakrýt. Zahalilo jeho hlas jako mlžný závoj.
*Co si jen o mně může myslet?* projelo Urielovi hlavou a jeho vyhlídky se mu ani trochu nelíbily. *Nejspíš nic dobrého.*
„Tak v tom se nemýlíš.“ Odtušila Amithiel jedovatě a nevěnovala Urielovi ani jediný pohled. Odvrátila se k němu zády.
„Pak tedy všechno, co jsem udělal, nemělo žádný smysl?“
Otočila se a její oči metaly blesky. Nevěstilo to vůbec nic dobrého.
„Chceš snad metál? Nebo poplácat po zádech? Vždyť je to tvůj syn!!! Byla tvá povinnost mu pomoci po tom všem, co jsi mu způsobil.“
Její hlas rezonoval celou místností a vracel se zpátky znásobený ozvěnou. V tento okamžik jí bylo dost jedno, že je nejspíš slyší celé Nebe. Cítila nekonečný žal, bolest a v neposlední řadě také vztek. A teď konečně měla někoho, na kom si to mohla celé vylít.
„Nic takového. Stačilo by prosté děkuji.“ Sklonil hlavu a otočil se k odchodu.
„Ať mi Nejvyšší odpustí. Ale když tebe učinil archandělem, byla to Jeho největší chyba. Někdo tak necitelný si podobnou poctu vůbec nezaslouží.“
„Kdo jsi, že mě soudíš? Hm?“ otočil se zpět a přistoupil k Amithiel dost blízko na to, aby si oba uvědomili jeho fyzickou převahu. Byl nepochybně vyšší a v tuto chvíli i autoritativnější. Ovšem zlost ovládající Amithiel byla daleko silnější.
„Nesoudím tě. Od toho jsou tu povolanější. Já jen na tebe mám svůj názor a ten by se ti dozajista nelíbil. Těžko ho změníš, byť jsi pro Jeroma udělal hodně. Děkuji. Pokud ti na tom díku tak záleží. Ty, Urieli. Dokázal jsi někdy ve svém životě udělat něco nezištně?“
Stál proti ní a hleděl na to, jak moc ho nenávidí. Ta jediná bytost o níž stál k němu cítila hluboký odpor. Pokud si pamatoval, nikdy takovou bolest a bezmoc ještě necítil. Aniž by si to sám uvědomil, začala se měnit barva i jeho aury. Dost možná že to zaznamenal, ale bylo mu to teď zásadně jedno. Poddal se té emoci a ona ho ovládla úplně celého.
Záře kolem něho byla sytě temně fialová. Prakticky se rovnala té, kterou kolem sebe šířila Amithiel.
Když to postřehla, zarazilo ji to a v další litanii už nepokračovala. Chvíli na něho nevěřícně hleděla a pak pronesla otázku, která jediná ji napadla.
„Ty trpíš?“
Uriel si povzdechl.
„Cítím bolest. Ano.“
„Že by s tebou konečně něco pohnulo?“
„Myslím, že naše konverzace je u konce.“
„To se tedy vzdáváš docela rychle.“
„Ten pohrdavý tón si vyprošuju. Nemám ten pocit, že bys o mně toho nějak moc věděla. Ano, odmítl jsem uznat svého syna a hluboce se za to stydím. Ale to je to jediné, co mi můžeš vytknout.“
„Přijde ti to málo?“ skočila mu do řeči.
„Žiju už desítky tisíc let a tohle je můj jediný poklesek.“
„Poklesek. Tak to je trefné. Řekni, Urieli. Proč jsi se vlastně spustil s Jeromovou matkou?“
Odfrknul si.
„Do toho ti nic není.“
„Ne? No asi není. Ale i na tohle mám svůj názor. Líbila se ti a musel jsi ji mít. Co neudělá jedna noc, viď? Stačí kapka a seš taťka.“ Rozesmála se studeným smíchem, který Urielovi rval uši.
„Přestaň.“
„No jestli tě to potěší, tak synáček je v tomhle celý tatínek. V podstatě to samé totiž udělal mně. Až na to, že si dal pozor a tak je to nakonec bez následků. Ono jablko nepadá daleko od stromu.“
„Myslím, že na to není vůbec pyšný.“
„Což na věci nic nemění.“ Konstatovala suše Amithiel a její aura se začínala lehce zesvětlovat. Počáteční vztek ji opouštěl. Jak se může taky zlobit na někoho, kdo má auru stejně tmavou jako ona? Těžko. Zvláště pak uváží-li, jakou bolest cítí. Litovala by ho už při pomyšlení, že by ta jeho byla byť jen poloviční, jako ta její.
Né neměla ho ráda. V žádném případě jí tenhle anděl v srdci neuvíz. Ale občas když na něho pohlédla, nemohla si nevšimnout výrazných rysů obličeje, které po něm Jerome zdědil. Tolik jí ho připomínal. I ruce měl stejné a barvu vlasů. Uriel byl starší verzí Jeroma. Dokázala by si představit, že ve věku 30 lidských let vypadali vlastně identicky.
„To na věci mění dost.“ Vytrhl ji ze zamyšlení a tak se mu zase podívala do očí. Měl kolem nich nepatrné vrásky. Kdovíproč jí přišlo, že díky nim působí méně chladně.
„Jako co třeba?“
„Že není bezcitný. Pokud tomu věříš u něho, možná bys časem mohla připustit možnost, že ani já nejsem bez emocí.“
„Tuhle možnost si zrovna v tvém případě prakticky nepřipouštím.“ Byla drzá. Dokonce i na archanděla. A ten toho měl právě dost.
„Myslím, že déle být ti fackovacím panákem už nechci. Doufám, že se cítíš líp. I tvá aura už je světlejší. Tedy žij blaze.“
Rozplynul se. V jeden okamžik tu byl a v druhý ne.
„Tak to by mě vážně zajímalo, proč předtím tak demonstrativně odcházel.“ Zabrblala si pro sebe Amithiel a její aura opět o poznání ztmavla.