Louka lučního kvítí - 3.kapitola

„Sofie?“zaklepala mi máma po lehoučku na dveře a bez vyzvání vstoupila. Jen tak jsem se rozvalovala na posteli aniž bych si četla, poslouchala hudbu nebo spala. Okna jsem měla zatažená, protože svítilo to odporný slunce. Mě dělalo světlo špatně, tak proč bych měla odtahovat rolety.
„Fuj tady je puch.“otřásla se a rázným krokem si vykročila k oknům, která do široka otevřela.
„Mami.“zavrčela jsem a přehodila si peřinu přes hlavu kvůli protivným slunečním paprskům, které prozářili celou místnost.
„Sofie. Jsou čtyři hodiny odpoledne, snad tu nechceš ležet do večera.“zamračila se přísně.
„Přesně to mám v plánu.“ujistila jsem ji hlasem tlumeným přikrývkou.
„No tak si ten plán budeš muset pozměnit, máš tu návštěvu.“oznámila mi spokojeně. Zprudka jsem se posadila a peřinu odhodila na zem.
„Cože?“zamračila jsem se a ohlédla se ke dveřím. Až potom jsem si všimla drobné hnědovlasé holky s rozpačitým úsměvem u prahu mého pokoje. Preventivně jsem se zamračila, což holku odradilo od dalších pochybných úsměvů.
„Já vás tu nechám.“usmála se máma a s tím opustila pokoj. Zavládlo tíživé ticho. Navzájem jsme si hleděli do očí. Já naštvaně, holka přátelsky. Byla to jedna moje spolužačka, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout jak se jmenuje. Docela smutné, ale nezajímavé.
„Ahoj.“špitla a jemně se pousmála. Nechtěla jsem být až tak moc nezdvořilá takže jsem alespoň kývla hlavou.
„Přišla jsem tě navštívit.“řekla opatrně.
„Očividně.“ušklíbla jsem se. „Co tu děláš…ehm..“hlesla jsem otráveně.
„Nikol.“poradila mi.
„Co tu děláš Nikolo.“zopakovala jsem tedy.
„Ne jen Nikol.“opravila mě.
„To je fuk.“protočila jsem panenky.
„Přišla jsem si popovídat.“pokrčila s úsměvem rameny.
„Proč?“zamračila jsem se.
„Měla jsem cestu kolem, tak jsem si řekla že navštívím kamarádku…“
„My nejsme kamarádky.“skočila jsem ji neurvale do řeči, což ji vehnalo červeň do tváří. „Já nemám žádné kamarády, a o žádné nestojím.“sykla jsem pobouřeně.
„No…mám pro tebe sešity na opsání.“nadhodila a vytáhla z tašky štus sešitů, které mi položila na psací stůl.
„Ještě něco?“zeptala jsem se otráveně.
„Proč si tak zlá?“vyhrkla najednou. Docela mě překvapila, ale nedala jsem na sobě nic znát.
„Mám to v povaze.“pokrčila jsem rameny.
„Nemáš. Nikdy jsi neměla, až teď…“hlesla potichu.
„Vypadni.“zašeptala jsem a odvrátila hlavu k oknu, aby neviděla slzy v mých očích.
„Sofie, já vím že to bolí, ale život….“řekla lítostivě, ale já ji zase neurvale skočila do řeči.
„Vypadni. Neslyšela jsi?“vyštěkla jsem na ni. Smutně zavrtěla hlavou a opravdu se vydala pomalu ke dveřím. U nich se ještě na chvíli otočila.
„Až si budeš chtít promluvit, dej mi vědět. Budu čekat.“hlesla.
„To se načekáš.“sykla jsem.

Dívka seděla na trávě v zahradě a užívala si na obličeji hřejivý pocit slunečních paprsků. Na lavečce za ní posedávala drobná stařenka a popíjela svůj šálek čaje s pohledem na svou zeleninovou úrodu.
„Sofie! Pojď do kina.“objevil se za plotem hnědovlasý kluk a hlasitě na ni křikl. Sofie se zamračeně zahleděla na kluka, ale poté co v něm poznala svého kamaráda se zářivě usmála a zamávala na něho.
„Co dávají?“křikla na něho.
„Nevím, ale pojď.“pokrčil rameny.
„Copak takhle se zvou dívky do kina mladíku?“vložila se do toho zamračeně babička. Sofie se pobaveně zasmála a hodila na kluka povýšený úsměv.
„No?“zazubila se. „Copak takhle se zvou krásný dokonalý děvčata do kina Kryštofe?“afektovaně pohodila s vlasy a pozvedla namyšleně hlavu.
„Krásný dokonalý asi ne.“připustil a zasmál se.
„Co prosím?“zavrčela Sofie a rozběhla se zuřivě k němu.
„Slyšela si, já žádnou takovou nevidím, tak sem se zeptal tebe.“pokrčil rameny.
„Ty si koleduješ mladíku.“křikla na něj babi.
„Přesně tak.“souhlasila Sofie a u plotu si založila ruce na prsou.
„Tak pojď.“usmál se smířlivě. Sofie uraženě našpulila rty a pohodila hlavou.
„Snad se nezlobíš?“ušklíbl se pobaveně a také si založil ruce na prsou.
„Jestli si mě chceš usmířit, musíš mě pozvat jak se patří.“sykla.
„Opravdu?“zeptal se unaveně. Dívka tvrdě kývla a začala si podupkávat patou.
„Fajn.“vzdychl. Poklekl na kolena a zadíval se Sofii do očí.
„Krásná dokonalá Sofie, prokážeš mi tu čest a doprovodíš mě do kina?“zaskřehotal romeovsky.
„Samozřejmě, že prokážu.“svolila a zářivě se usmála. „Jdu se obléct.“vyhrkla a rozběhla se do domu.
„Pět minut Sofie!“upozornil ji ještě rychle.

„Proč ta dívka odešla tak rychle?“optala se máma, která mi vešla do pokoje snad minutu poté, co Nikola…dobře tedy Nikol opustila můj pokoj.
„Donesla mi jen sešity.“pokrčila jsem nevzrušeně rameny.
„Proč? Vždyť si nechyběla.“nechápala.
„Protože si nepíšu látku.“přiznala jsem se a dál si čmárala nesmysli na kus papíru.
„Ach jo Sofie…“vzdychla, posadila se na kraj postele a promnula si unaveně kořen nosu. „Potřebuji si s tebou promluvit.“hlesla nakonec a zadívala se na mě.
„O čem?“zamumlala jsem nepřítomně a oči od papíru nezvedla.
„Za týden bude pohřeb.“sdělila mi opatrně. Trochu jsem se ošila a na sucho polkla.
„No a co?“pokrčila jsem rameny.
„Jen jsem ti to chtěla říct.“hlesla.
„Já tam stejně nepůjdu.“řekla jsem tvrdě moje rozhodnutí.
„Sofie.“vyletěla nazlobeně máma. „Proč?“
„Nechápu proč bych měla.“zavrčela jsem. „Nechci jít.“procedila jsem skrz zuby.
„Sofinko…“zašeptala. „Vím že to bolí…“pronesla procítěně.
„Opravdu?“prskla jsem s úšklebkem. „To už jsi druhá, která to ví…“naštvala jsem se. „Tak mi to řekni.“pobídla jsem ji a střelila po ni rozzuřeně pohledem. „Já to totiž nevím.“sykla jsem.
„Sofinko.“zakroutila nevěřícně hlavou. „Byla jsi takové usměvavé děvče.“
„Ano maminko…byla.“řekla jsem tvrdě. „Jenomže já teď jaksi nemám chuť se smát víš.“prskla jsem.
„Musíš jít na ten pohřeb.“řekla nesmlouvavě.
„Nic nemusím.“křikla jsem. „Jdi pryč!“vyštěkla jsem. Ona ani Nikol neví jak to bolí. Copak ony s ním vyrůstali? Copak ony s ním prožili všechny ty silné okamžiky? Copak ony s ním zažili tak úžasná dobrodružství? Copak ony mají na něho tak krásné vzpomínky? Copak ony se do něho tak šíleně zamilovaly? NE! Tak jak můžou říct takovou nehoráznost, že VÍ, jak to bolí..Nic neví! Kdyby to věděli, nenutili by mě do ničeho a nechali by mě být! Protože to je to, co teď potřebuji. Potřebuji klid. Nechci žádného psychologa, žádné kamarádky ani nechci na žádný pohřeb!


„To byl úžasný film.“vydechla dívka okouzleně. „Ten Jack je stejně fešák že Kryštofe?“šťouchla do chlapce po jejím boku.
„Ani ne.“zaksichtil se. „Ale Johny hraje fakt dobře.“uznal.
„Myslím, že jsem se dlouho tak nenasmála jako u té scény v dřevěným mlýnu.“vyprskla při vzpomínce smíchy. „Jack je nejlepší.“zasnila se a strčila si do pusy poslední kousky popcornu, načež vyhodila krabici do koše, který po chodníku míjeli.
„Elizabeth je úžasná.“broukl Kryštof svůj názor.
„Jo tak Keira se ti zalíbila.“zazubila se.
„No jo, komu ne?“rozhodil rameny.
„Pravda.“souhlasila. „Má něco do sebe.“pokývala zadumaně hlavou.
„Mě se strašně líbí Jackova mimika. Víš jak se úžasně tváří a dokáže v obličeji vystihnout tu situaci. Prostě úžasné.“vyhrkla.
„Mě se líbí její nohy.“zamlel Kryštof. Sofie se na něho pobaveně zadívala.
„No jo chlapy že?“zasmála se a šťouchla Kryštofa loktem do břicha.
„No co?“ohradil se a mnul si bolavé břicho. „Alespoň tu nesním o prašivém, špinavém pirátovi.“ušklíbl se, čímž si vysloužil další šťouchanec do břicha.
„No není nejčisčí, ale má přirozený šarm a kouzlo.“zastala se svého idola.
„Přirozený šarm.“prskl pobaveně Kryštof a vyhnul se Sofiinýmu loktu.
„Už mě nebij.“ohradil se naštvaně.
„Tak sklapni.“sykla na něho a praštila do zad.
„Fajn. Myslel jsem si, že se ti bude líbit spíš Will.“prohodil do ticha.
„Proč? Ten se líbí každé.“pokrčila rameny.
„A nemá přirozený šarm a kouzlo že?“rýpl si. Sofie se po něm ohnala. Kryštof se rozběhl pronásledován Sofií. Běželi až k Sofii domů, kde se s úsměvem na tváři rozloučili.