Nebezpečné známosti 45. kapitola

„Slečno Thomasová, probuďte se...“ uslyším někde v mém snu, kdy zrovna ležím na pláži a jsem pohlcena vlnami moře. Otevřu oči a zamžourám po místnosti. Spatřím sestřičku, u mé postele, když mi zrovna měří tlak. „Zmeřím vám tlak a možná budete moct jít dnes domů.“ oznámí mi a aspoň nějaká dobrá zpráva mě uklidní. „Kde jsou všichni?“ zeptám se ji, protože tu nevidím ani Jamesona, ani Aarona, na tož Silera. „Vaši přátelé, jsou dole na snídani. Poslala jsem je tam, protože tu seděli celou noc.“ ozve se ode dveří doktorka a přistoupí ke mně. „Je vám líp?“ zeptá se a šáhne mi na čelo. „No, to co mi píchli vaši kolegové, mě celkem dost zmohlo.“ přiznám a uslyším pípání přístroje, kterým mi ta sestra měří tlak. „Tlak má dobrý, paní doktorko.“ oznámí ji sestra a odprostí mě od toho přístroje. „Můžeme vás dnes pustit domů, nic závažného s vámi není, máte sice pár ran a odřenin, ale do týdne budete jak rybička.“ přizná doktorka. „Dobře a co má kamarádka, Rachel? Víte něco o ní?“ optám se. „Bohužel, na to se musíte zeptat jejího operujícího doktora, jelikož jsem u toho nebyla.“ „Ach tak.“ „No, ve skříni máte nějaké oblečení, které vám přinesl váš přítel, můžete se obléknout a ještě tu na mě počkejte. Potřebuji, aby jste mi podepsala pár papírů.“ oboří se doktorka a odejde. Přítel, říkala?! Ale myslím, že všechny naděje co se týče Silera jsou tabu. Sestra ještě zůstane při mně, protože se pokouším vstát a cítím, že mé tělo je celé zdřevěnělé. Spočinu na svých nohách, sice těžko, ale stojím...pár kroků a daří se mi to rozchodit. „No myslím, že mě tu už nepotřebujete, kdyby něco, pípněte.“ usměje se sestra a též odejde. Pomalu se zase odšourám k posteli a vysvléknu se z bílé košile. Vyndám malou kupičku oblečení z igelitky a obléknu se. Obyčejné tričko, tepláky a samozřejmě spodní prádlo. Nazuju se i do kozaček, které stojí pod umyvadlem a čekám až přijde ta doktorka. Avšak místo doktorky, zrovna do pokoje vejde Aaron s Jamesonem. „Amber.“ hlesne zkroušeně Aaron a všimnu si jeho ztrhaného obličeje. Vsadím se, že celou noc nespal. No, nedivím se mu. Přistoupí ke mně a pevně obejme. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“ „Jo, to já taky.“ přiznám a musím opět položit tu nekonečnou otázku. „Je Rachel v pořádku?“ „Jo, dostala se z toho, dnes ráno ji převezli na jednotku intenzivní péče a už není v ohrožení života, naštěstí.“ odpoví mi klidně Aaron a poodstoupí ode mě. „Pojedeme domů?“ zeptá se mě Jameson a vezme ještě můj kabát ze skříně. „Jo, to by bylo super, jen musím ještě podepsat pár papírů.“ odpovím a lenivě se obléknu do kabátu, který mi Jameson podal.


Po podepsání všech papírů se s Jamesonem vydáme na cestu domů. Aaron zůstane s Rachel.
„Co se stalo s Oliverem?“ zeptám se cestou domů, když zastavíme na semaforu. „Zatknuli ho a je stíhán za tři pokusy o vraždu a tvé znásilnění. To mi mimochodem připomíná, že zítra se musíme stavit na policejní stanici. Jsi předvolána k výslechu. Potřebují tvé svědectví.“ „Dobře.“ odpovím a opřu si hlavu o okénko. „A...Silera jsem furt nesehnal.“ přizná se Jameson. „To je jedno.“ odseknu. Nechci se o něm bavit. Tolik mě zklamal. „Co takhle si objednat čínu nebo pizzu k obědu a pustit si film? Hm?“ navrhne. „Ne, díky...půjdu spát a navíc, máš určitě práci, ne?“ utrousím. „Dokážu si udělat čas. Na tebe.“ oboří se a cítím jeho pohled. Avšak, já nic neřeknu. Nemám náladu na nějaké sledování filmů...nic bych z něj neměla. Takhle akorát neustále myslím na to, co se stalo a především na Rachel. Jak trpí.


Po příjezdu domů mi Jameson se vším ochotně pomůže. Odproštění od kabátu, bot a i samoty. „Nebude ti vadit, kdybych si lehla tady do obýváku, nechci být sama.“ řeknu s prosbou. „Samozřejmě.“ odpoví klidně a sám mi připraví rozestlanou sedačku. „Udělám si čaj.“ řeknu si spíše pro sebe, ale i toto Jameson zaregistroval a už se bránil. „Nene lehni si, musíš odpočívat...“ odsekne mi. „Jamesone!“ přeruším ho. „Těší mě, že se o mě staráš, ale přeci jen...nejsem mrzák, ten čaj si dokáži udělat sama.“ obořím se a on smířlivě pochopí. „Dobře.“ mrkne na mě a já se otočím směrem kuchyně. Vytáhnu si svůj milovaný hrneček od Rachel a udělám si černý čaj. Zaliji ho do půlky a zbytek doliji studenou vodou, aby vychladl dříve. Zamíchám lžičkou a pak ho za ucho uchopím, abych si ho přenesla do obýváku. Soustředím se na to, abych ho cestou nevylila, ale zaslechnutí bouchnutí dveří mi neujde, a když už jsem mezi futry mezi kuchyní a obývákem, podívám se, co zapříčinilo bouchnutí dveří. „Ahoj.“ pozdraví Silar. Celkově vypadá zmoženě, ustaraně a unaveně. Zastavím se a koukám na něj, ne...zírám na něj. I přestu všechnu sílu, kterou jsem v sobě měla, svaly v prstech mi povolily a já hrníček nedopatřením pustila na zem. Zoztříštil se na několik kusů a všudem kolem byla voda. Ihned jsem si to uvědomila a sehnula se k tomu neštěstí. Můj hrníček! „Sakra...“ utrousím se slzami na krajíčku. „Amber, pomůžu ti.“ vyhrkne Silar a přistoupí k té keramické spoušti, ale když šáhne po jednom střepu, aby ho sebral, neudržím se. „Nešahej na to!“ okřiknu ho a on samým překvapením stáhne ruku zpět. „Tohle je můj hrníček, od Rachel!“ vyjeknu a opět neudržím na uzdě své emoce. „Amber.“ utrousí tiše. „A co tady vůbec děláš?! Vypadni odsud!“ nešetřím ho. „Amber, chci ti to vysvětlit.“ oboří se Silar s prosíkem v očích. „Vypadni.“ zdůrazním opět a postavím se. Též se postaví. Kouká mi zmateně do očí a neví co říct. Bože, jak bych mu nejraději skočila do náruče a celou dobu mu salutovala, jak moc ho miluji, ale tím co udělal...tedy tím, co neudělal...mě zklamal. „Tak běž sakra!“ vyjeknu znovu a pohlédnu na přihlížejícího Jamesona u sedačky. Ten pochopí a přejde ke svému mladšímu bratrovi. „Jdi, Silere.“ řeknu klidně, ale i přesto s vážnou tváří. Silar skloní hlavu k zemi, otočí se na patě a odporoučí se pryč. Jen dveře se za ním zabouchnou. Já propadnu dalšímu usedavému pláči a kleknu si zpět k rozbitému hrnku. Jameson ke mně přistoupí a začne mě konejšit. „No tak...“ utrousí a ucítím, jeho rty na spánku. Je tak...hodný. „Nechci, aby Rachel umřela.“ zvlyknu a zadusím se vlastními slzami. „Ona neumře, Rachel je silná a určitě se moc těší, až mě zase bude peskovat, kvůli tomu, že nic nepíšu.“ ulehčí situaci a pohladí mě po vlasech.