Cena lásky 24.

„No a to zasnoubení kapitána Torringtona, to je panečku novina, viďte drahoušku?“

Zvedla jsem hlavu a zářivě se usmála na baronku Taynhamovou. Dalo mi to hodně práce, stejně jako soustředit se na celý rozhovor. Návrat na Monthermer s sebou kromě výhod domácího prostředí přinášel i méně radostné chvíle. Jednou z nich byly návštěvy sousedů a známých, kteří spěchali vyjádřit mi své politování a popřát brzké uzdravení. Zjistila jsem, že mé dobrodružství si vysloužilo velkou pozornost. Pokud jsem mohla soudit, ženy nade mnou obvykle ohrnovaly nos za pokleslé mravy, jelikož jsem si vyjela sama jen se sluhou, muži s jiskrou obdivu v očích tvrdili, že žena na koně vůbec nepatří. Vyslechla jsem je pokorně a s velkou úlevou jsem se s nimi zase rozloučila. Najednou mě nudila plytkost každé té konverzace, záplava slov s účelem neříct nic. Odpovídala jsem obvykle jako papoušek, který se za oříšky dobře naučil svých pět šest slůvek, ale teď jsem seděla tváří v tvář staré baronce, která sama byla dosti těžkým oříškem.

„Doufám, že budou s Elizabeth šťastní,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě na její poznámku.

„S Elizabeth? Myslíte Elizabeth Hothornovou?“ Zavrtěla hlavou a upila čaje. „Snad jste nevěřila tomu, že by muž jako Torrington... Ne, ne, má milá, kapitán pojme za manželku nejmladší neteř vévody z Kentu. S jejím věnem se jeho kariéra přece jen rychleji pohne kupředu než – při vší úctě – se slečnou Hothornovou.“

Nezmohla jsem se na odpověď. Ubohá Elizabeth, to bylo první, co mě napadlo. Vsadila svou budoucnost na jedinou kartu, jenže ta se ukázala být falešná. Teď bude muset doma čelit hanbě a posměchu a zřejmě i hněvu svého otce, jemuž překazila plány s Cardiganovým majetkem.
„Chtěla bych jí nějak pomoct,“ vyhrkla jsem bez rozmyslu. Teprve při pohledu na barončinu tvář, která byla živoucím otazníkem, jsem se kousla do jazyka. Bylo už pozdě. „Mám pocit, že na jejím osudu nesu část viny i já,“ přiznala jsem nahlas neochotně. „Přinejmenším jsem se vůbec nepokusila jí rozmluvit její nápad.“

Baronka mi věnovala jeden z těch svých pohledů, jimž jsem ne zcela rozuměla.
„Nu, pokud vám blaho slečny Elizabeth tak leží na srdci, možná bychom našly cestu jak jí pomoci. Věřila byste tomu, že jedna má dobrá známá se mi nedávno svěřila, že by potřebovala společnici pro cestu na kontinent? To by mohlo být to pravé, nemyslíte? Slečna Elizabeth by měla čas zapomenout, příležitost rozšířit si obzory, poznat nové lidi...“

„Báječné!“ vykřikla jsem. V tom slově ovšem bylo víc upřímného vzrušení, než bylo vhodné. „Chci říct, myslím, že se mi to jeví jako rozumné řešení,“ opravila jsem se.

Baronka se věnovala se svému čaji. „Stejně nepochopím jednu věc,“ ozvala se po chvíli. „Jak to děvče mohlo dát košem tak výjimečnému mládenci jako je váš bratranec?“
Překvapeně jsem zamrkala a k dovršení vší hrůzy jsem navíc pod upřeným barončiným pohledem zrudla.
Stará paní se pobaveně uchichtla. „Nic ve zlém, Sophie. Já sama být o pár let mladší...“

Teď jsem se pro změnu musela zasmát já. Vida, tak William má obdivovatelku! Baronka Taynhamová si pomalu ale jistě získávala mé sympatie. Její další slova mi to jen potvrdila.

„Víte, ono i stáří má své výhody. Můžete například říkat věci, které se obvykle neříkají, a dokonce je můžete myslet vážně. Je na těch druhých, jestli je vážně budou brát. Vy zatím ještě váháte, ale potřebujete spřízněnou duši tak zoufale, že uvažujete i o mně. Nu, rozhodnutí je na vás. Nemíním strkat nos do vašeho soukromí, ale snad přijmete v dobrém to, co vám chci říci.“

Nadechla jsem se a snažila se zachovat nehybnou tvář. Zřejmě mělo přijít kázání o morálce a povinnostech věrné manželky. Dobře mi tak, zasloužila jsem si je.

„Slyšela jste někdy o Clarisse de Monthermer, první Maxmiliánově ženě?“
Ta nečekaná otázka mě naprosto zaskočila. Jen jsem zavrtěla hlavou. Jaká první žena? Já jsem Maxova první žena!
Baronka pokývala hlavou. „Je jen málo těch, kteří ji pamatují. Byla velmi milá, vzdělaná, zámožná a... asi o deset let starší než její manžel. Byli dost nesourodý pár, ale ona si ho zřejmě brala opravdu z lásky.“

„Co se s ní stalo?“ Z nějakého důvodu mi po zádech přeběhl mráz. Nejenže mi o té ženě neřekl můj muž. Neslyšela jsem o ní ani od nikoho ze služebnictva, její portrét nevisel v galerii – jako by nikdy neexistovala.

„Zemřela všemi zapomenuta před osmi lety v útulku pro duševně choré.“
Otřásla jsem se. „Chudinka. Nic o ní nevím, ale takový konec je hrozný.“
„Myslíte si, že je takový konec hrozný? Není snad horší takový život? Clarissa tam strávila skoro dvacet let...“

Žaludek se mi sevřel strachem.
„Proč mi to vlastně říkáte?“
„Protože dost dobře nevím, jak jinak vás mám upozornit na to, že vaše postavení volá po jisté opatrnosti. Síla žárlivosti markýze de Monthermer neztratila lety nic ze své síly. Spíš naopak, vzhledem k vašemu mládí a vaší kráse.“ Baronka si mě zamyšleně měřila pohledem. „Berte to jako dobrou radu od přítele. Váš manžel se během týdne vrátí z Francie."

Ruce se mi roztřásly v klíně.
„Během týdne?“
Stará paní přisvědčila a zvedla se z křesla.
„Jeho mise skončila, byl povolán zpět do Anglie.“

Sbohem, volnosti. Dvířka od klece se zabouchla.

S jistými obtížemi jsem také vstala.
„Nu, jsem připravena. V mém životě není nic, o čem by Maxmilián nemohl vědět. Nemyslím, že by v budoucnu nastalo příliš mnoho příležitostí či důvodů k setkáním s rodinou Cardiganových, pokud jste před chvílí narážela právě na to. Budu se snažit čestně dostát svému manželskému slibu, ostatně mi ani nic jiného nezbývá. Vzpomínky si snad smím ponechat...“

Baronka mi jemně stiskla
„Vy jste zvláštní stvoření, Sophie. Snad ani nepatříte do téhle doby, na tohle místo... Bůh vás ochraňuj.“
A s těmi slovy odešla.