Cesta životem - 2.kapitola - 2.část

Matěj mi začínal být příliš sympatický až mě samotnou překvapil hřejivý dosud neznámý pocit, který při konverzaci s ním proudil mým tělem. Překvapilo mě, že někdo jako on, má rád umění. Umění od Pabla Picassa přes Wiliam Blakea po Alfonse Muchu. Matěj nebyl zrovna prototypem člověka, který se o tento obor zajímá. Znám dva nebo tři lidi, kteří Dějiny umění studují, a kdybych se měla nevhodně vyjádřit, řekla bych, že to jsou jak se říká „zakomplexovaní chudáci“, kteří mají svůj reálný svět uvnitř obrazů. Pravděpodobně jsem Matěje svou nenadálou „únavou“ docela vykolejila. Pravda byla taková, že jsem se nechtěla bavit o sobě. Možná kdyby téma hovoru zůstalo na straně Matěje, povídali bychom si do teď. Místo toho tady slabošsky otočená k němu zády předstírám spánek. Jak ubohé, uznávám. Navíc když jsem s tím, že se mi líbí historie začala já sama. Snažím se nevrtět a pravidelně oddechovat, což není ani trochu jednoduché, když přes spacák cítím každý kamínek nebo miniaturní hrbolek v trávě, který mě dost nešetrně tlačí a způsobuje modřiny na mém dosud peřinkami hýčkaném těle. Nejhorší je, že i přes bouřku a silný vítr, který lomcuje celým stanem, je uvnitř horko a dusno, řekněme přinejhorším jak na Sahaře, takže se mi postupně orosuje celý čelo a horká kůže se mi nepříjemně lepí na šusťákovou stranu spacáku. Tak a dost. Prudce jsem se vyšvihla do sedu až sebou Matěj trhl. Bez řečí jsem rozepnula stan a vylezla do prudkého lijáku.

„Co blbneš?“zavolal za mnou Matěj a vykoukl hlavou ze stanu.
Úžasný pocit, nechat na svoje horké zpocené tělo dopadat studené dešťové kapky. Za moment na mě nezůstala nitka suchá, ale bylo mi fajn. Matěj mě ze stanu pobaveně sledoval a úsměv mu vydržel i poté co jsem k němu zalezla zpátky mokrá jak myš.

„Co to bylo?“zasmál se. Pokrčilajsem rameny.

„Bylo mi moc horko.“roztáhla jsem ústa do širokého úsměvu.

„Takové menší pomatení co? Taky se mi to stává.“zazubil se.

Jen jsem pokývala hlavou a rozpačitě se rozhlížela po stěnách stanu. Bohužel jsou "překvapivě" jen čtyři takže jsem se pohledu na Matěje nevyhnula. Díval se na mě zkoumavě, bez úsměvu. Dobu jsme na sebe hleděli bez sebemenšího pohybu. Možná ani nedýchal jak strnule seděl. Kdyby občas nemrkl víčky, asi bych začala uvažovat o zástavě jeho srdce. Pod jeho modrošedým pohledem jsem roztávala a na kůži mi naskakovala husí kůže až jsem se roztřásla. I v té tmě jsem si všimla jak mu to fantasticky sluší. Hnědé, delší prostříhané vlasy kousek nad ramena mu rošťácky padaly do očí, do modrých očí s nádechem šedé. Měl na sobě bílé tričko s krátkým rukávem, které mu obepínalo vypracované svaly a modré ošoupané rifle. Ohromně mu to slušelo.

„Je ti zima?“zeptal se starostlivě.

„Ne.“zavrtěla jsem hlavou, ale moje další počínání mě prozradilo. Roztřepala jsem se jako osika. Dobře, byla mi zima. Studená košile se na mě nepříjemně lepila, mokré provázky vlasů se mi omotávaly kolem krku a po obličeji a k tomu ten studený vánek, který profukoval i těmi miniaturními dírkami ve stanu. Matěj se zasmál a začal se přehrabovat ve svém batohu.

„Najdu ti nějakou košili.“zamumlal. „Usuš se ručníkem.“nabídl mi a natáhl ruku s osuškou ke mě. Ručníkem jsem si osušila mokré tělo a i vlasy jsem se snažila zbavit vody.
„Asi by jsi se měla převléct.“podrbal se rozpačitě na zátylku. „Půjdu ven, ať se můžeš převlíct.“nabídl a už se natahoval k zipu stanu.
„Počkej!“zarazila jsem ho. „Budeš mokrý i ty.“zavrtěla jsem hlavou. „Stačí, když se otočíš.“řekla jsem rozpačitě.

Poté, co se Matěj s úsměvem otočil k jedné straně stanu a já se rychle svlékla, dosušila ručníkem a oblékla do nové košile, jsem si neustále nenápadně přičichávala k límečku a nasávala jeho vůni. Připadala jsem si jako fetišista. Nebyla cítit aviváží nebo pracím práškem ale Matějem. Bylo to zvláštní, ale měl svou vlastní vůni, na které jsem začínala být až nezdravě a překvapivě závislá.




Prostě sama sebe nechala zmoknout. No věřili by jste tomu? Bylo to tak spontánní a přirozené, až mi to přišlo vtipné. Dlouhou dobu jsem nemohl usnout, kvůli téhle holce, která se mi vtěsnala do života a pořádně mi s ním zamíchala. A když už se mé myšlenky na ní a hlavně vzpomínka na její rozradostněný obličej, kdy se ladně otáčela a nastavovala rozesmátou tvář dešťovým kapkám, konečně stáhly na stranu a já usnul, zdálo se mi o ní. Tedy o nás. No a ještě lépe řečeno o někom, kdo vypadal jako my. Scéna jak vystřižená z Matrixu! O takovým akčňáku se mi ještě nezdálo. Celý ráno a ještě část odpoledne, když jsem se na Violu podíval, musel jsem se neustále zubit, protože se mi vybavila v celé snové kráse a mě polévalo horko. V černém upnutém koženém oblečku s hlubokým výstřihem, s tmavými brýlemi na očích a se zbraní v ruce. Paráda.

„Matěji?“zamávala mi rukou před obličejem. „Posloucháš mě?“zasmála se. Trhl jsem rameny a podíval se na ni.

„Jasně že poslouchám.“zazubil jsem se a mrkl na ni.

„A můžeš mi to teda podat?“

„Jasně.“kývl jsem hlavou. „Ale co?“podrbal jsem rozpačitě na zátylku.

„Tak potřetí.“vzdychla. „Podál by jsi mi prosím tu láhev vedle tebe?“usmála se a hodila po mě zkoumavý pohled.

„Aha. Jasně. Já ti jenom nerozuměl předtím.“bránil jsem se chabě a podal ji dvoulitrovku vody.

„Aha.“pokývala hlavou a usmála se.

„Čemu přesně si nerozuměl na slovech „Podáš mi prosím tu láhev vedle tebe“?“ušklíbl se Martin.

„Nevěděl jsem kterou láhev.“pokrčil jsem rameny a modlil se ať sklapne.

„Ty jich máš víc kolem sebe?“pokračoval s rýpáním do mě.

„Ne…nevěděl jsem že je vedle mě.“odsekl jsem a zaťal ruce v pěst.

„Řekla že je vedle tebe.“zasmál se.

„Víš co? Sklapni.“sykl jsem, což ho ještě více rozesmálo.

„Tak co lidi? Balíme a jdeme dál ne?“navrhl Štěpán, který se právě vrátil z hlubiny lesa s větvemi na oheň v náručí.

„No pokud si tvůj spolehlivý navigační smysl řádně odpočinul, proč ne?“ušklíbl se Martin a zalezl do stanu sbalit si ruksak.

„Ten má zas náladu.“vzdychl jsem a šel si taky zabalit.

Ten den jsme došli, i přes značné nepřesnosti v mapě jak nám vysvětlil Štěpán, konečně na Bítov, kde jsme si zaplatili lístek a nechali se provést hradem. V hradní zahradě jsme se pak nechali nalákat na šermířskou ohnivou show nějaké skupiny historického šermu, z čehož byla hlavně Viola nadšená a nechtěla Bítov opustit. Tedy chvíli, pak se začala chovat divně.
Jako kdyby se před někým nebo něčím schovávala. Neustále se za mnou krčila a rozhlížela se paranoidně okolo.

„Violo?“pozvedl jsem tázavě obočí. „Jsi v pohodě?“zeptal jsem se jakmile jsme byli na odchodu.

„Jasně že jsem.“šeptla, lehce se usmála a táhla mě k bráně.

„Takže jsi to ty.“ozvalo se nám za zády. Viola se jakoby zarazila a pomalu s úsměvem otočila.

„Violo. Rád tě vidím.“usmál se nějaký černovlasý chlápek.

„Radime.“usmála se. „Nevšimla jsem si tě. Jsi tu na prohlídce?“zeptala se strojeně příjemně.

„Ach ano. Udělali jsme si s rodinou menší výlet.“odpověděl a zadíval se na mě.

„Promiň. Tohle je Matěj, můj kamarád.“uvědomila si. „Matěji, tohle je Radim, můj kamarád.“

Radim mi podal ruku, kterou jsem mu po zaváhání stiskl, ale nepřestával jsem si ho měřit zamračeným pohledem.

„Rád tě poznávám.“usmál se a poté se otočil zase na Viol.
„Máš tu rodiče? Dlouho jsem je neviděl. A moje matka by je také ráda viděla.“

„Tady nejsou, jeli napřed. Já chtěla vidět Bítov. Však mě znáš.“usmála se zářivě. Zaraženě jsem se na ní zahleděl. Hodila po mě rychlí prosící pohled.

„Škoda.“hlesl Radim.

„Promiň Radime, už musíme jít, abychom je stihli.“vyhrkla jemně Viola a zase se usmála.

„Počkej. Matka by tě určitě ráda viděla..“odporoval Radim.

„Promiň. Ale už vážně musíme.“odmítla rychle. „Měj se.“usmála se a pokračovala k východu a mě táhla za sebou.
Nechtěl jsem se vyptávat, takže cestu co jsme šli k Vranovské přehradě, kde jsme se měli sejít s kluky jsem absolvoval zahloubaný ve svý hlavě a užíráním se myšlenkou kdy konečně začne vysvětlovat a jestli vůbec mi chce něco vysvětlit. Pár desítek metrů před cílem jsem se konečně dočkal.

„Promiň mi za to lhaní.“začala potichu.

„Mě se omlouvat nemusíš.“pokrčil jsem rameny. „Ale něco by jsi mi říct mohla.“

„Řekla jsem to proto, aby Radimova matka neměla strach, že jsem tu sama bez rodičů.“vysvětlila mi.

„Vždyť je ti osmnáct, proč by ji to mělo vadit?“nechápal jsem.

„Oni jsou jiní než obyčejní rodičové. Přehání to s dokonalostí a se starostí o své děti.“namítla.

„Jak to myslíš?“

„Jsou to…no…snobi. Asi takhle bych to mohla říct.“ušklíbla se.

„Stejně to nechápu.“zavrtěl jsem hlavou.

„Kdyby věděla, že tu jsem sama, volala by hned mé matce, protože se nesluší abych trampovala po republice s neznámými lidmi.“vzdychla.

„Tak by ji zavolala no a?“pokrčil jsem rameny.

„No to je to…já…moji rodiče neví že tu jsem.“hlesla.

„Proč si neřekla? Mám mobil. Můžeš jim zavolat.“vyhrkl jsem v domění, že jen tohle je ten jediný problém.

„To je další věc.“usmála se. „Já jim nechci zavolat.“šeptla a zavrtala oči do země.

„Takže ty mi tu říkáš…že si utekla z domu?“zeptal jsem nevěřícně a zastavil.

„Z domu ne…teda jo...spíš…“zašeptala. „Prosím..nechci se o tom bavit.“zavrtěla hlavou a zrychlila krok. Chvilku jsem se ještě díval na její vzdalující se záda a pak ji následoval.